V těch slaměných úlech z Kaňovic jsem se pokusil i já včelařit. Táta mi dal roj když se mu vyrojily a usadili jsme ho tam. Ale byl to slabý roj, málo včel, vystavily jenom pár těch malých rámků. Na podzim jsem je nakrmil cukrem rozpuštěným ve vodě nalitým do dřevěného korýtka s plovákem dole pod rámky. Ale asi jsem je málo nakrmil, nebo ztratily matku, do jara nepřežily, zůstalo jich jenom pár mrtvých na dně. Ale včely mě pořád zajímaly. Koupil jsem si i příručku o chovu včel a učil se z ní. Celé hodiny jsem vydržel sedět a dívat se na provoz na česnech. Táta mě ale nenechal včelařit samostatně. Nechal mi sice úl se včelami a prý ať si v něm včelařím, ale stejně mi do nich potom zasahoval a dělal co chtěl. Vždycky mi potom řekl: udělal jsem ti tam to či ono, co bylo třeba udělat. Tak mi to znechutil, že jsem mu řek ať si to tedy dělá sám. Též jsem ho nemohl přesvědčit, jak se co má dělat lepším, modernějším způsobem. Četl jsem časopis Včelařství, který on odebíral ale moc ho stejně nečet a přesdčoval ho, že se to má dělat jinak, ale on si nedal říct a jel furt postaru, jak si myslel že se to musí dělat a jak ho učil Adamus.

Já jsem začal včelařit v těch jeho úlech s jeho včelami až teprve po jeho smrti. On byl ve včelařském spolku a platil tam příspěvky a chodil na schůze. Po jeho smrti převedli členství na mámu a oficiálně byla ve spolku ona. Ale na schůze jsem chodil já a včelařil v těch jeho pěti úlech v zahrádce za dílnou. Máma mi pomáhala při rozebírání plástů, okuřovala kuřákem a skládala rámky do bedniček, nosila domů kde je potom „odvíčkovávala“ a vytáčeli jsme med v medometu, na podzim nalévala roztok s cukrem do vysouvacích plechových krmítek a vždycky mi pomáhala co bylo třeba. Též všecko financovala, kupovala cukr a prodávala med. Co všechno jsme při tom našem včelaření společně prožili na to si dneska už jenom můžu vzpomínat. Ona měla v té naší chalupě, která už patřila ale Pavlovi napsaný „výminek“ že tam může do smrti bydlet a v něm bylo i že tam může chovat i včely. Tak jí to Dana, která včely nesnášela musela tolerovat. Též její syn Pavel neměl o ně vůbec zájem a bál se jich. Byl prý na ně alergický. Takže když máma umřela, hned jsem dostal výpověď, že si je mám odvézt pryč. Neměl jsem pro ně nikde místo, ani zahradu se zázemím, tak jsem s těžkým srdcem dal do novin inzerát a hned na jaře přijeli pro ně nějací manželé z Karvinska a odvezli si je.

Dneska už jenom vzpomínám co všechno jsem při včelaření prožil. Na kolik stromů a jak krkolomně jsem musel vylézt při sbírání rojů, kolik žihadel jsem někdy dostal, jak se vztekal, když se mi nedařilo, několikrát všechno znovu rozebíral při hledání matek, jezdil z Frýdku, když mi telefonovali že mám na stromě vyrojené včely, jak jsme s mámou včelařili. Ale bavilo mě to, byl to můj koníček. Včely jsou prostě včely a kdo nevčelařil, ten to nepochopí.

Ale to jsem se zase nechal unést a odbočil ze svého původního vzpomínání.

A teď budu pokračovat.