Vánoce jsme měli společné ve velké místnosti, byl tam i stromek a večeřel s námi i náš velitel nadporučík Dvořáček. Dovezli nám ve várnicích bramborový salát a kapří řízek a jedlo se z talířů. A každý dostal i lahvové pivo! Ale domů na vánoce ani na silvestra od nás nejel nikdo. Jak proběhl silvestr už si moc nepamatuju, asi to byl normální den se zaměstnáním a službami. Nějaké oslavy mě nezajímaly. Po celou zimu jsme my, absolventi poddůstojnické školy museli ráno v 5 hodin chodit zatápět v místnostech ve vedlejších barácích, kde byly kanceláře nějakých vyšších šarží. Nanosit v uhlácích uhlí, naštípat dřevo a zapálit, tak by se to rozhořelo a bylo tam teplo až oni přijdou úřadovat. Místo toho nebyla rozcvička. Každý z nás měl několik kanceláří a dalo to práci než se to rozhořelo. Oni si potom už přikládali sami. Byli tam samí kapitáni a majoři, pro nás vysoké šarže. Cestou od hlavní brány k našim barákům až dozadu do rohu rozsáhlého areálu jsme třikrát denně, když jsme ve tvaru a se zpěvem pochodovali na snídani, oběd a večeři, někdy i na učebnu, procházeli kolem enzetu. To byl zastřešený sklad, ve kterém byly kanony určené pro použití v případě mobilizace, až by nastoupili záložáci. Byla tam vyrovnána celá řada starých osumpětek, zaplachtovaných s hlavněmi nahoru. Osumpětky byly vlastně původní německé protiletadlové kanony ráže 88 mm, ale potom předělané na sovětské střelivo 85 mm. Zaměřovaly se ručně. Nedaly se napojit pomocí kabelů na automatické navádění a zaměřování s pomocí radaru SON a zaměřovače s dálkoměrem PUAZO jako ty naše sedmapadesátky. Byly tam ještě v roce 1962. Potom je ale sešrotovali. Dneska by byly raritou ve vojenském muzeu.

Někdy v únoru přijel za mnou do Plzně táta. Byl ajznboňák a měl vlak zadarmo, ale musel jet celou noc, přes Prahu a u nás na bráně byl až někdy odpoledne. Mě zavolali, že mám na bráně návštěvu, tam jsem mohl s ním být asi půlhodinu a potom, že mu jede zase vlak, aby to stihl jít ráno zas na šichtu. viděli jsme se jenom chvilku, řekl, co je doma nového, dal jsem mu svazek novin Obrana lidu, které jsme museli všichni odebírat a předplatné nám strhávali z žoldu. Stejně to nikdo nečetl, samé politické žvásty, ale nikdo se nás neptal, bylo to automaticky povinné. Skládal jsem si je ve skříňce. Též jsem mu dal pár ušetřených konzerv se sýry, co se fasovaly v sobotu místo večeře, jako studená strava a nikdo to nechtěl a vyhazovali to. Táta mluvil o  mně i chvilku s naším poručíkem Vobrem v návštěvní místnosti u brány. Do kasáren nikdo nesměl. Dost mě ta jeho návštěva překvapila. Proč za mnou tak daleko jezdil? Jenom aby mě viděl? Psal jsem domů přece dopisy a oni mi též psali, co se doma děje.

No a dny potom zas běžely dál, výcvik, vyučování na učebně, měli jsme i sešity na jednotlivé předměty a večer určený čas na samostudium. Celkem zajímavé, až na PŠM, politické školení mužstva. To jsem vždycky vyslechl, ale myslel si pravý opak toho, co nám říkali a do nějaké debaty jsem se nezapojoval. Též technické věci, jako automobilní příprava nebo technika kanonu, jeho údržba, teorie zaměřování, výpočty úhlů a další, to mně nebavilo. Vyučování jsme měli v malé učebně v dřevěném baráku poblíž hlavní brány a pochodovali jsme tam vždycky po dlouhé cestě, po rozvodu do zaměstnání. To se muselo zpívat. Samé budovatelské a vojenské, výhružné a sebevědomé písně. Vzpomínám si na některé, jak jsme zpívali: "A kdyby nepřítel, s námi to zkusit chtěl, splet by se naposled." anebo "Se sovětskou armádou, rvát se jdem se smrtí, nás nikdo nerozdrtí." a jiné, které jsme museli umět. Jednou večer jsme byli unavení a nechtělo se nám zpívat, bylo to jenom jakési falešné mručení. Poddůstojníci po nás řvali a bylo to ještě horší. Kluci vydávali různé zvuky, sotva srozumitelné, bylo zima a tma. Byla prý to vzpoura. Nešli jsme ani na večeři a museli pochodovat pořád po buzerplacu a prý nepůjdeme spát, dokud nebudeme pořádně zpívat. Kluci byli utahaní, hladoví a furt to nebylo dobré. Protáhlo se to až do noci, po večerce, ale naši velitelé nás museli psychicky zlomit. nakonec prý už to bylo dobré a šlo se spát.