Když začal padat první sníh, chodil jsem se samopalem osmapadesátkou po okolních lesích ve vojenském prostoru, kde byl civilistům vstup zakázán. Bylo tam dost srnců, zajíců a viděl jsem i jeleny a divoká prasata. chodili až na velkou louku u našeho areálu. Měl jsem svých pár ostrých a někdy jsem měl samopal i nabitý. Žahour většinou rád seděl doma, tak jsem chodil i dál do lesa až za několik kopců a údolí. Celý ten prostor měl rozlohu asi tak 10x5 kilometrů, většinou lesy a louky. Dělostřelecká střelnice. V zimě tam ale střílet nikdo nejezdil. Byl tenkrát krásný, slunečný podzim. Nikdy jsem nikoho nepotkal. Chodil jsem potichu a ostražitě jako indián. Jednou, když jsem v malém údolíčku stál pod stromy, slyšel jsem jakýsi sotva slyšitelný šelest, úplně slabounký a pravidelný. Otočil jsem se a uviděl na kopečku naproti asi 10 metrů ode mne v slunečním protisvětlu pasoucí se srnu. Krásně osvětlená zapadajícím sluncem mezi stromy. Samopal jsem měl už natažený, takže jsem ho jenom pomalu opřel o kmen buku vedle a odjistil páčku pojistky. Zamířil nad přední nohy, stála ke mně bokem ve vysoké trávě. Byla o něco výše, na kopečku, já dole. Opřel jsem se o strom a pomalu zmáčkl kohoutek. Ozvala se silná rána, srna udělala ještě skok dopředu, zaškubala sebou párkrát v trávě a zůstala ležet. Běžel jsem k ní a teprve teď jsem uviděl pár kroků od ní udiveně stát srnce, který se překvapeně díval na srnu a když uviděl mně, jenom se na mně díval, ani neutíkal, musel jsem ho odehnat. Srna se už nehýbala. Utekl jsem od ní a schoval se v lese asi 50 metrů daleko a čekal, co se bude dít. Výstřel bylo slyšet daleko a ve vesnici bydlel vojenský hajný a bylo tam i dost pomocníků VB. Ale nic se dlouho nedělo. Asi po půlhodině jsem se opatrně vrátil a odtáhl srnu do houští mezi nízké stromky a přikryl větvemi a listím A odešel do tábora. Žahourovi jsem řekl, že jsem střelil srnu a okamžitě jsem rozebral a vyčistil samopal i hlaveň do sucha, aby nebylo poznat, že se z něho střílelo. Večer, když se setmělo, šel jsem s nabitým samopalem pro ni. Bylo tma, ale místo jsem našel, přehodil si ji na ramena a šel opatrně do tábora. Srnu jsem odnes do sklepa v našem baráku. Byl tam malý sklípek s okýnkem a plechovými dveřmi, který nebyl zamčený. Tam jsem ji pověsil na jakési potrubí u stropu. Kapesním nožem jí uřezal hlavu, krev už moc netekla, byla už studená. Když jsem ji nesl, trochu krve mi nateklo po hřbetě na maskáče, tak jsem to potom smyl vodou. Druhý den ráno jsem ji rozřezal, vyndal střeva a vnitřnosti a stáhl z kůže. Potom jsem ji rozporcoval na díly. Dělal jsem to poprvé a všechno svým kapesním zavíracím nožem. Brousil jsem ho na kamenných schodech. Mířil jsem jí na komoru nad přední nohy, ale asi se lekla a poskočila dopředu, protože měla prostřelené břicho. Malou dírku, ale na druhé straně vytrženou díru s vyrvaným masem a střevy. Měl jsem totiž nožem nařezaný plášť kulky. Zářezy v plechu až do olověné výplně. Čtyři podélné řezy od špice jako když se loupe pomeranč. Plechový obal kulky se po nárazu na kost rozšklebí, deformuje, shrne z olověného jádra, to se rozplacatí a celé to trhá a rve maso a vytrhne velkou díru. Ale byla v vteřině mrtvá a neutekla mi. Střeva a hlavu jsem zakopal u plotu a přikryl betonovým kvádrem. Rozporcované nohy, žebra a maso jsem prosypal hodně solí a pepřem a naskládal do velké papírové krabice od margarinu. Protože už začalo mrznout, vynesl jsem ji na střechu a přes noc to zmrzlo. Napadal na ni sníh. Zbytek masa, srdce jsme pak vařili do guláše a polévek. Ale moc to nebylo dobré. Asi jsem to neuměl okořenit. Měli jsme jenom pepř a sůl. Všechno jsme stejně nemohli spotřebovat. Tak jsem tu zmrzlou krabici zabalil do papíru, ovázal špagátem, napsal adresu domů mámě do Řepišť a odnesl ji na poštu do nejbližší vesnice. Jmenovala se Rpety. Máma potom psala, že balík jim přišel za pár dní, ale měli ho někde v teple a maso rozmrzlo, ale krabice nepovolila. Ale maso doma snědli. Oni mi tam též poslali z domova balík, koláče a buchty a i náš foťák Ljubitěl, takže mám i pár fotek z té Felbabky. Poslal jsem ho zase domů a táta nechal udělat fotky. Balík z domova mi donesla listonoška až do tábora i dopisy mi tam došly. Napsal jsem jim domů adresu, na kterou mi to mají posílat. A tak nám tam ubíhal čas, bez buzerace a komandování. Večer jsem jenom hlásil telefonem, že se nic zvláštního nestalo a všechno je v pořádku. Na Štědrý den přijela z posádky z Jinců gazem jakási služba a přivezli nám řízek z kapra a bramborový salát a prý jak se tu máme, že ať nejsme smutní a podobné kecy. Mi to ale nijak nevadilo, neměl jsem žádné stesky po domově. Byl jsem rád, že nemusím být v kasárnách a líbil se mi ten zálesácký život a vydržel bych tam i do konce vojny. Většinou jsem se toulal se samopalem po lese a v okolí. Srny jsem už nestřílel. Co bych s masem dělal? Prožili jsme tam i silvestr 1963. Když napadl sníh, museli jsme nadělat stopy okolo plotu, jako že tam obcházíme. Ale nikdy žádná kontrola nepřišla. Až někdy koncem ledna pro nás přijeli ze Slaného a vystřídali nás další dva z naší posádky. Tak jsme odjeli do kasáren. Ale na Felbabku rád vzpomínám. Byl to krátký čas, kdy jsem si žil svobodně, bez komanda nadřízených a ani jsem nemusel pracovat jako v civilu. Ještě i po vojně na šichtě jsem na ten pobyt tam vzpomínal. Potom jsem už musel po celou dlouhou dobu až do svého propuštění z práce v roce 1998 pořád makat a neměl žádný volný čas jako tenkrát tam.