Po delší době jsem se zase dostal ke psaní. Venku krásně svítí slunce, je teplo a já tu sedím a namáhám paměť, abych stihl ještě něco zapsat, než bude ze mě starý, senilní dědek a mozek mi už nebude tak sloužit. Teď popíšu, proč jsem dostal trest 14 dnů basy, který jsem potom ale stejně nenastoupil. Bylo to někdy na jaře 1964. Asi v březnu či dubnu, sníh už nebyl, snad jenom ještě někde v lese. Z naší posádky se jezdilo do stráže, hlídat muničák na Hvězdě. Bylo to asi 5 kilometrů od kasáren v lese za vesnicí, kde byly mezi stromy bunkry a zděné budovy v areálu obehnaném drátěným plotem. Tam bylo skladováno střelivo, munice do pěchotních zbraní, ale i do kanonů a tanků, granáty a další výzbroj. Železné dveře do nich byly vždycky zamčené a zapečetěné. Před branou do tohoto areálu u lesní příjezdové cesty byla malá přízemní budova o dvou místnostech, jako strážnice. A tenkrát jsem byl v rozkaze určen do služby jako velitel stráže. Služba se nastupovala vždycky další den po rozkaze, kdy ostatním začínalo volno a do služby se nastupovalo v 6 hodin večer. jako poddůstojník jsem míval službu v kasárnách, jako dozorčí u baterie, nebo v kuchyni, pomocník dozorčího oddílu, dozorčí kontroly u brány nebo v autoparku. Na tom muničku též už jsem párkrát byl, ale jenom jako závodčí, nikdy jako velitel. Před nástupem se provádělo takzvané poučení, kdy se procvičovaly správné způsoby předávání stanoviště, střídání strážných, zavádění a jiné ptákoviny, které se ale v praxi, kde se kluci znali a když tam oficíři nebyli, stejně neprováděly, nebo jenom formálně, když tam byl někdo nový. Odjeli jsme jako obvykle gazem celá stráž na Hvězdu a tam vystřídali ty, co tam skončili. Ti odjeli do kasáren a my, já závodčí a 5 strážných nastoupili na jejich místa. Vše proběhlo normálně. Bylo tam tenkrát zvykem, že pokud jel z kasáren deveťák (dozorčí vojenského tělesa) na kontrolu stráží a projížděl hlavní branou, telefonoval strážný z brány hned na strážnici, že jede kontrola, aby se na to připravili. V poledne se na strážnici vozil ve várnicích též oběd. Tentokrát ale deveťák místo jízdy svým služebním gazem, sedl nepozorovaně dozadu do gazu s obědem a dozorčí na bráně ho prý neviděl a projel, tak mi to potom řekli. Na naší strážnici byla pohoda. Moji podřízení byli už většinou mazáci, stejně staří jak já a já se svou slabou autoritou jsem nebyl schopný je nějak buzerovat. A oni toho využívali. Byl tam zkrátka jako se říkalo bordel. Venku před vchodem měl stát návěstný, který měl hlídat a zastavit každého, kdo se přiblížel. Ten tam nebyl. Takže když přijel gaz, vyhrli se všichni ven a mysleli si, že přijel oběd. Byli jsme bez blůz, opasků, svlečení a hrli se k autu pro várnice. A z auta najednou vystoupil deveťák. Byl to nějaký neznámý důstojník ze štábu pluku. Oni měli někdy služby i v našem protiletadlovém oddílu, protože v kasárnách byl i štáb pluku. On šel okamžitě dovnitř. Snažil jsem se mu podávat hlášení, ale on mě hned seřval, co je to tam za bordel. Byl jsem též svlečený a zrovna si tam něco maloval a psal do sešitu. Ostatní se též povalovali bez bot, pekli na kamínkách topinky. Věděl jsem, že bude průšvih. On mě vyzval, ať jdeme se závodčím na kontrolu stráží. Jeden z kluků se sice pokusil utíkat dolů do vesnice do hospody, ale už to nebylo nic platné. Došli jsme s ním a závodčím na první stojku, stanoviště, kde měl být strážný, ale nikdo tam nebyl. Deveťák se mě zeptal: Kde máte strážného, nikdo tu není! Já tvrdil, že nevím, že by tam měl být. Totéž i na dalším stanovišti. Též nikdo. Ani na dalším. Dále už se se mnou nebavil a když jsme se vrátili na strážnici a on telefonoval do kasáren, začali přibíhat strážní, kteří byli v hospodě, ale už to nebylo nic platné. Celý ten průser měl na svědomí zase ten vojín Nový, který byl se mnou už v peešce, ale stejně byl potom degradován a měl už hodně průšvihů. Já sice věděl, že ti kluci odešli ze stojek do vesnice do hospody, kde byla pěkná, mladá hospodská, jako už párkrát předtím. Se samopaly a ostrým střelivem v sumkách odešli na pivo. Tvrdil jsem, že jsem to nevěděl a oni to potom potvrdili, že tam sami utekli, nikdo mě neshodil. Naši strážní směnu přijela z kasáren vystřídat jiná, narychlo sestavená a my, hlavně já, velitel, byli odvezeni do kasáren a čekali na trest. Tvrdil jsem pořád, že jsem o ničem nevěděl. To mi ale nepomohlo, dostal jsem kázeňský trest, stejně jako ostatní, 14 dnů ostrého vězení. Vyšlo to potom v rozkaze.