Jednou, ještě v první třídě, jsme jeli celá škola na nějakou zdravotní prohlídku, rentgen, vlakem do Místku. Bylo to nějak v únoru nebo březnu, místy byl ještě sníh. Když bylo asi 9 hodin, šli jsme se převléct dolů do šatny. Já jsem ale pořád nemoh najít svoje boty, nebyly tam. Byl jsem už poslední a furt je hledal. Přišla učitelka a říkal jsem jí, že nemám boty, tak se dívala a našla jiné, které tam zbyly, podobné jako ty moje. Ale já je nechtěl, že to nejsou ty moje a byly mi i malé. Už se mělo odcházet na nádraží a já byl pořád bez bot. Tak ona zavolala ředitele (svého manžela) Horyla. Ten tam přišel a já se ho moc bál. Vypadal přísně, brýlatý, holohlavý, nervozní a věděl jsem, že někdy dával facky klukům z vyšších tříd. A co já, vystrašený prvňáček. Zůstali jsme tam v šatně už jenom my tři a on začal křičet, že to musí být moje boty, když tam jiné nejsou a ať si je obuju a jdu. Tak jsem si je natáh na nohy a šel. Zpočátku to ještě šlo ale potom mě začaly tlačit. Bylo to čím dál horší. Každý krok byl bolestivý. Ale bál jsem se a tak nic neříkal. Došli jsme na nádraží do Paskova, cesta vlakem a potom do Místku do „Ústavu národního zdraví“, tam čekali na chodbě a jednotlivě nás rentgenovali. Potom šli zpátky, všichni seřazeni v dvojstupech na nádraží a vlakem zase do Paskova. Boty mě strašně tlačily a měl jsem velké puchýře na patách. Bylo mokro a zima a naboso se nedalo jít. Z ředitele jsem měl velký strach. Byla to ale zas ta moje odevzdaná, pokorná povaha, smířlivost s danou situací, dneska si říkám hloupost, ale už jsem byl takový. Domů od vlaku jsem se už sotva vlekl co noha nohu mine. Babička měla už doma strach, že mě není ze školy, bylo už pozdě odpoledne, tak mi šla naproti. Potkala mně u kaple. Měl jsem ohromné puchýře přes celé paty, tak mně odnesla na zádech. Táta doma nadával, že jsem hlupák a šel potom i do školy a pohádal se s ředitelem. On mu ale řekl, že já si ty boty nakonec obul a šel, tak si myslel, že je to v pořádku. Že jsem měl říct, že mám puchýře, on že neměl čas, starat se o každého, když tam měl celou školu. Máma mě potom zavezla na kole k doktoru Adámkovi do Paskova, ten mi puchýře prostříhal, natřel tinkturou a zavázal. Nějaký čas mě potom máma vozila do a ze školy na kole jen v tlustých ponožkách a velkých filcových návlecích, než se mi to zahojilo a moh zas obout boty. Ty moje boty se pak našly. Obula si je v tom zmatku v šatně nějaká jiná holka a šla v nich. Ani jí nevadilo, že nejsou její a jsou větší. Byl jsem už takový zakřiknutý a asi proto, že táta byl doma moc autoritářský. Hádal se s babičkou, dělal „kravále“, řvali po sobě a já se vždycky bál. Nikdy mě ale nebil. Byl jsem z toho vystrašený a lítostivý. Je to asi už vrozená vlastnost a nedá se to změnit. Měl jsem prý to po mámě. Nějaký psychoanalytik by to asi doved vysvětlit. Později na mě asi též mělo vliv i náboženství, že jsem se nebránil a myslel si, že je lepší neoplácet zlo a jak nás učil pan katecheta odpouštět a být „dobrý“, jako byl pán Ježíš. Ale nespravedlnost mě vždycky mrzela. Smířil jsem se ale s tím, že se nedá nic dělat, že už to tak musí být. A taky se nedalo v mé tehdejší situaci nic dělat.