Jednou jsem byl s jinýma děckama z dědiny odpoledne na hřišti za konzumem. Chodilo se tam uličkou mezi ploty, starší kluci tam hrávali házenou a fotbal. My menší jsme se tam též nějak motali, já tam moc nechodil, bylo to od nás daleko. Dneska už tam hřiště není, je to zastavěné, jsou tam už domy. V Řepišť se tenkrát hrávala dobře „házená“, hráli i v nějakých okresních soutěžích. Byly tam branky, škvára a hrávali tam i kluci od paní Nytrové, co bydleli vedle nás, „u stařenky“. Ti byli ale už starší. Já se zrovna naučil jezdit trochu na máminém kole a bavilo mě to. Na hřišti bylo plno děcek a některé přijely na kolech a měly je opřené u plotu. Kola si i navzájem půjčovali a jezdili po vedlejší cestě na Vinohrad. Já kolo neměl, máma mi ho do dědiny nedovolila vzít. Byl tam i Michardinský, asi o dva roky starší kluk. Ten mi říkal, že ať si půjčím jeho kolo, že se můžu projet a ukázal mi ho u plotu. Tak jsem si ho vzal a šel s ním na cestu. Vtom ale ke mně přiběhnul Pavel Grossmann z Vinohradu, který tam hrál s velkýma klukama fotbal (byl asi o tři roky starší) a byl to velký náfuka a frajer a dal mi takovou facku přes celou hubu, že jsem se převrátil i s kolem. Měl jsem potom dlouho vyznačené červené prsty od té facky na obličeji. Nevěděl jsem co se to stalo, ale uviděl jsem jak se ten Michardinský směje až se prohýbá. On totiž žádné kolo neměl. Já zůstal červený, děcka se mi smály, ale nebrečel jsem, jenom zahanbeně utekl domů. Bylo mi to líto a už jsem na hřiště nechodil. Jednou v zimě mě zbili kluci ve sněhu před konzumem, když jsem šel ze školy. Bylo jich víc, neměl jsem šanci jim utéct. Na zemi mě „nafutrovali“ sněhem až mi tekla krev z huby. Tak jsem se už potom nechal bít a nebránil se. Nebrečel jsem před nimi, ale až potom, když jsem šel domů. Doma na mně už též neměli čas, nikomu jsem se nesvěřoval. Byl už tam malý Pavlík a tak jsem se všelijak sám protloukal.

Je sobota, leden, venku padá sníh a já se zase dal do psaní svých vzpomínek. Sedím doma a dívám se oknem ven, tam kde už začíná ten „jiný, velký svět“ a ubíhá jiný čas, ne ten, který tu je se mnou v mé hlavě. Vždyť co je to vlastně paměť? Že já si pamatuju co se stalo kdysi dávno, co už není a nikdy se už nebude opakovat. Co si dovedu už jenom já znovu ze svých „paměťových mozkových buněk“ oživit. Vždyť co se toho stane na zemi jenom v jedné vteřině. A nikdo ji nedokáže zastavit, nebo ji vrátit. Když si tu vzpomínám na časy mého dětství, dávno všemi zapomenuté, vyhrabávám v hlavě jenom to, co tam ještě zůstalo, to ostatní už je nenávratně ztracené v čase. A jiné vzpomínky asi zůstaly v hlavách mých spolužáků a lidí, kteří prožili tutéž dobu, tytéž události, ale viděli je úplně jinak a dneska by je vyprávěli zase jinak. A vy, kteří to tady snad budete někdy číst, si to pochopitelně budete představovat zase jinak. Protože nejste já a vyvolá to ve vašem mozku zase jiné představy a pocity, než které jsem měl já. Ale to už je dáno nedokonalostí jazyka, písma, pocity se nedají přenášet.

Kdo byla a jak asi vypadala Irina Šeda, manželka Gregora Rzehy z Bruzovic? Byla to moje pokrevní pramatka, první z minulosti o které se zachovalo aspoň jméno a datum (1619 – 1639) v našem rodokmenu, sepsaném podle zápisů v matrikách. Jak by to asi vypadalo, kdybych se s ní mohl setkat? Co by jsme si mohli navzájem říci? Žila v jiné době, měla jiné životní zážitky a názory své doby. Nevím ani, kde je pohřbená. Kde se rozpadl na prach její mozek a v něm všechny její zážitky a vzpomínky. A též řady dalších, jejich dětí a potomků až do dnešní doby. Asi jenom shodou náhod se stalo, že já mám čas, zapsat tady něco dneska o tom, jak žil a co prožíval jeden z té řady Řehů, zrovna v tomto „našem“ čase. Doufám, že se aspoň pár těchto zápisků zachová pro ty co budou po nás. Ale nic není na věčné časy.

Jenom „Československo-Sovětské přátelství“, jak jsme se učili ve škole a jak prohlásil náš „první dělnický president Klement Gottwald“. My jsme mu potom mezi kamarády říkali „Kléma zabiják“. Ale to je zas jenom moje životní zkušenost a můj politický názor, který asi už budoucím generacím, které to „naše“ období neprožily nebude nic říkat.

Ale to tu zase jenom tak zapisuju, co mi teď probíhá v hlavě, co si zrovna myslím, místo abych pokračoval ve svých vzpomínkách. Dost už „trapného filozofování“.