Po příjezdu do Slaného do kasáren jsme už žili jenom v očekávání odchodu do civilu. Na naší poddůstojnické cimře, hned za stolkem dozorčího baterie, v třetím patře u schodiště už se konaly denně různé pivní radovánky. Klusi se složili a poslali někoho z našich holubů do nedaleké hospody pro pivo. To se nosilo ve velké skleněné kouli, kterou sundali z lustru visícího na stropě jako osvětlení. Byla z mléčného skla a vešlo se do ní deset piv. Ty se rozlévaly do ešusů. Naši holubi už se těšili až my konečně vypadneme a oni budou mazáci. Už to všechno jelo jenom tak ze zvyku. Nic moc se už ani necvičilo, zaměstnání se různě odbývalo, na čtení rozkazu v pět hodin jsme chodili různě neoblečení, bez opasků a v teniskách, byla to jenom formalita. nechali jsme si v balíku z domova poslat civilní oblečení, které zatím viselo ve skladu u staršiny. Bylo ještě dost teplo, tak se chodilo nalehko, v košilích a teniskách a ještě dneska si vybavuju tu tehdejší atmosféru. Bylo nám i trochu líto, že už to končí, prožili jsme spolu nějaký čas a bylo to asi nejlepší období naší vojny. Ale vidina civilu nám zářila na obzoru a každý se už viděl doma. Bylo to za pár a už to vydržíme i pod vodou. Někteří si už dlouho denně stříhali krejčovský metr, ale já metr nikdy neměl. Připadalo mi to dost primitivní. A někteří tam primitivové opravdu byli. Už jsme oficiálně předali své kanony a auta svým nástupcům, kteří teď byli určeni jako velitelé družstev, vlastně obsluh kanonů a oni se těšili až k nim po našem odchodu přijdou nováčci, kterým oni budou velet. Na našich autech, Tatrách V3S jsme měli každá osádka velkou dřevěnou zamčenou bednu, ve které se vozily různé náhradní součástky ke kanonu i autu. Tam se též shromažďovaly věci, které se mohly někdy hodit. Nevím už odkud se to tam všechno dostalo, ale měli jsme tam navíc různé ešusy, celty, feldflašky, dokonce i kolo od auta a zvedák, co kdo donesl a někde našel. Mohl jsem si z toho vzít co chtěl, ale nebylo jak. Kluci, co to měli blíže, si různé věci odnesli domů, ale já to měl moc daleko. Tak jsem to předal tomu mému nástupci i s autem a kanonem a mými vojáky, obsluhou kanonu. Při oficiálním předávání materiálu, výstroje a příslušenství se snažil svobodník Milan Řeha z Ostravy na mě svést vinu za ztrátu sluchátek, které mu chyběly, nebo je chtěl ukrást do civilu. Každý velitel děla měl vyfasované sluchátka, kterými byl kabelem napojený na velitele baterie a mohl s ním komunikovat během střelby. Ty mu ale chyběly a hrozilo mu, že je musí zaplatit. Tak řekl našemu veliteli baterie nadporučíkovi Jaroslavu Kulhavému, že prý je půjčil mně, ale já o ničem nevěděl. Ty moje jsem řádně odevzdal. nakonec jsem musel napsat prohlášení, že jsem nic nepřevzal a nic nepodepsal a on to nemohl nijak dokázat. Nevím, jak to potom skončilo. Ten Řeha byl velký frajer a egoista, snažící se ostatní zesměšňovat a na všech parazitovat. Chválil se, že vystudoval průmyslovku. A nadešel poslední den vojny. Už den předem jsme odevzdali všechny nafasované věci staršinovi, i naše samopaly VZ58 a večer už někteří chodili v civilu. Na cimře se pilo pivo i kořalka, kluci zpívali a řvali, rozpárali některé slamníky, takže se tam válela sláma, suchým pecnem chleba se trefovali do žárovky od lustru na stropě, venku na chodbě strhli a rozmlátili nástěnku i denní rozvrh služeb. Naši holubi seděli schovaní na cimrách, aby jim nepřišli do cesty. Ani náš velitel Kulhavý se celý den neobjevil u baterie. Jenom jeho zástupce, poručík Karabec se na chvilku objevil, ale rychle zas odešel. Všechno obstarával náš roťák staršina. Moc jsme nespali, protože kluci popíjeli celou noc, dělali kravál, nesvítila žárovka a mě též ráno bolela hlava. Oblékli jsme si svůj civil a šli dolů do jídelny na poslední snídani. Naši holubi nás závistivě okukovali, ale za rok půjdou i oni domů. A zítra z nich budou už mazáci. Potom nástup venku na buzerplacu a proslov velitele našeho protiletadlového oddílu majora Vojtěcha Gregora, napomenutí, že ještě tři dny patříme pod vojenskou prokuraturu, kdyby jsme něco udělali, že nás můžou ještě zavřít, popřál nám a rozloučil se a odvezli nás nákladními auty na nádraží. Vlak jsme měli zdarma, dostali jsme vojenské jízdní příkazy. Na nádraží se ještě objevil náš velitel Kulhavý i náš roťák a podávali nám ruku. Někteří radši zalezli do vagonu, aby ji nemuseli podat. Já jim ji podal. A potom se už jelo domů. Bylo 24. září 1964. Dojeli jsme do Prahy a protože tam se muselo přestupovat na vlak do Ostravy, který jel z hlavního nádraží, musel jsem projít několik ulic a když jsem zjistil, že mám dost času, zašel jsem na Václavák. Asi jsem vypadal nějak neobvykle, protože když jsem si prohlížel výklady, oslovil mě nějaký chlap a říkal, jestli bych mu nedal 20 korun, že ho dneska pustili z basy. Já mu řekl, že mě dneska pustili z vojny. To ho zarazilo, málem se mi omluvil, že nevěděl, že dneska jedou vojáci domů. Vypadal jsem asi trochu exoticky, byl jsem oblečený v hnědých kalhotách, saku s černobílými kostkami a košili švédce, která se tenkrát nosila, bez zapínání u krku, černé nazouvací mokasiny a na hlavě tátův šedý plstěný klobouk, ještě z první republiky s černou stuhou. V ruce kulatý plátěný sportovní pytel, stažený nahoře šňůrkou. Tak jsem potom nasedl do vlaku a za čtyři hodiny dojel do Ostravy. Tam přestoupil, bylo to ještě to staré, špinavé nádraží s dřevěnými schody a z Frýdlantského nástupiště jel do Paskova a po chodníku do kopce přes Řepiště došel domů.
Snad se mi podaří napsat i další pokračování někdy příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.