Dějepis nás měl v 7. třídě učitel Stehlík. Od něho jsem se poprvé dověděl o Napoleonovi a když nám vyprávěl o jeho bitvách a zvláště tu příhodu, jak on po vylodění z ostrova Elby, předstoupil před vojáky, které proti němu poslal král a řekl: Vojáci, kdokoli z vás může teď na mě vystřelit a zabít mně, pokud to bude chtít, ale nikdo nevystřelil a všichni přešli na jeho stranu. Tehdy jsem se o Napoleona začal zajímat a obdivovat ho. A zůstalo mi to dodnes. V 8. třídě nás měla dějepis Pastrňáková. To byla taková malá, obtloustlá, ješitná baba, která když mluvila ve třídě, prskaly jí od huby sliny, že se říkalo, že první řady by potřebovaly deštník. S ní jsem měl též „konflikt“ kvůli Napoleonovi, protože nám říkala, že po odchodu z Moskvy byl u Borodina na hlavu poražen Kutuzovem. Já už tenkrát něco o Napoleonovi četl, tak jsem se přihlásil a řekl že to není pravda, že bitva byla před příchodem do Moskvy a že ji Napoleon vyhrál. To byla pro ni velká blamáž před celou třídou a ona mi to nezapomněla. Kdykoliv někdo něco nevěděl, vyvolala mně a řekla: Řeha, řekni mu to, když jsi tak chytrý! Mě ale dějepis zajímal, i když jsme se museli učit všelijaké, v té době „ideologicky zpracované povídačky“. Naučil jsem se pár dat, letopočtů a zbytek se dal „odkecat“ při troše fantazie. To byl snad jediný předmět, který mě zajímal, potom snad ještě literatura v češtině. Ale matematika, fysika, chemie, vzorečky, algebra, tomu jsem nerozuměl a učitelé neměli zájem. Odpřednášeli si svoje a potom zkoušeli. Když vstoupila do třídy „Baba Jaga“, na hodině matematiky, bylo mi až špatně. Domácí úkoly jsem opisoval ráno ve třídě od holek (Bednářové a Michenkové), které byly nejlepší ve třídě. Dělalo to i pár ostatních kluků a jednou udělaly i ony chybu a všichni ji opsali a Černoška to nemohla pochopit. Nenapadlo ji, že by nám nejlepší žákyně nechaly opsat úkoly. Ředitelem školy byl tenkrát Slíva, potom v 7. třídě Božena Němcová, už starší, dobrá učitelka. Naše třídní byla též Němcová, ale Bohumila. Mladá, atraktivní, pěkná ženská. V 8. třídě nás měl Alfréd Kožušník. To jsme už končili školu a nevěděl jsem co dál se mnou bude. Táta chtěl ať jdu dál studovat, udělat maturitu a vystudovat na učitele, ale uvědomoval jsem si, že s vysvědčením jaké jsem měl, se na „tehdejší jedenáctiletku“ nedostanu. Dneska si myslím, že bych stejně učitelem dlouho nemohl být, říkal bych děckám co si myslím a to se tenkrát nesmělo. Měl jsem z matiky, ruštiny, chemie a fyziky trojky, z biologie a tělocviku dvojky a z češtiny, dějepisu a kreslení jedničky. A to na „vyšší školu“ nestačilo. Takže jsem se šel učit řemeslo. Můj (křesník) kmotr, Karel Valas, manžel máminy sestry dělal tenkrát mistra u učňů, svářečům ve Vítkovických železárnách a měl tam nějaké známosti s mistry i jiných oborů, tak to s ním babička domluvila, ať se tam přimluví, aby mně vzali do učení za dřevomodeláře. Táta byl vyučený bednář a já jsem už znal něco z práce se dřevem, dělal doma v dílně a opravoval „bečky“, džbery na zelí a jiné věci a mi se to též líbilo. Též jsem si už i pár věcí v dílně s jeho pomocí vyrobil. Co je to ale dřevomodelář, jsem nevěděl. Na konci roku jsme dělali takzvané „závěrečné zkoušky“. Někteří, ti lepší, šli potom dál studovat a my „ti hloupější“ s horším prospěchem šli do učení. Na závěrečném vysvědčení se mi podařilo mít jenom tři trojky, ale z těch hlavních předmětů, z matiky, ruštiny a fyziky.