Dějepis nás měl v 7. třídě učitel Stehlík. Od něho jsem se poprvé dověděl o Napoleonovi a když nám vyprávěl o jeho bitvách a zvláště tu příhodu, jak on po
vylodění z ostrova Elby, předstoupil před vojáky, které proti němu poslal
král a řekl: Vojáci, kdokoli z vás může teď na mě vystřelit a zabít mně,
pokud to bude chtít, ale nikdo nevystřelil a všichni přešli na jeho stranu.
Tehdy jsem se o Napoleona začal zajímat a obdivovat ho. A zůstalo mi to dodnes.
V 8. třídě nás měla dějepis Pastrňáková. To byla taková malá, obtloustlá,
ješitná baba, která když mluvila ve třídě, prskaly jí od huby sliny, že se
říkalo, že první řady by potřebovaly deštník. S ní jsem měl též „konflikt“
kvůli Napoleonovi, protože nám říkala, že po odchodu z Moskvy byl u
Borodina na hlavu poražen Kutuzovem. Já už tenkrát něco o Napoleonovi četl, tak
jsem se přihlásil a řekl že to není pravda, že bitva byla před příchodem do
Moskvy a že ji Napoleon vyhrál. To byla pro ni velká blamáž před celou třídou a
ona mi to nezapomněla. Kdykoliv někdo něco nevěděl, vyvolala mně a řekla: Řeha,
řekni mu to, když jsi tak chytrý! Mě ale dějepis zajímal, i když jsme se museli
učit všelijaké, v té době „ideologicky zpracované povídačky“. Naučil jsem se
pár dat, letopočtů a zbytek se dal „odkecat“ při troše fantazie. To byl snad
jediný předmět, který mě zajímal, potom snad ještě literatura v češtině.
Ale matematika, fysika, chemie, vzorečky, algebra, tomu jsem nerozuměl a
učitelé neměli zájem. Odpřednášeli si svoje a potom zkoušeli. Když vstoupila do
třídy „Baba Jaga“, na hodině matematiky, bylo mi až špatně. Domácí úkoly jsem
opisoval ráno ve třídě od holek (Bednářové a Michenkové), které byly nejlepší
ve třídě. Dělalo to i pár ostatních kluků a jednou udělaly i ony chybu a
všichni ji opsali a Černoška to nemohla pochopit. Nenapadlo ji, že by nám
nejlepší žákyně nechaly opsat úkoly. Ředitelem školy byl tenkrát Slíva, potom v 7.
třídě Božena Němcová, už starší, dobrá učitelka. Naše třídní byla též Němcová,
ale Bohumila. Mladá, atraktivní, pěkná ženská. V 8. třídě nás měl Alfréd
Kožušník. To jsme už končili školu a nevěděl jsem co dál se mnou bude. Táta
chtěl ať jdu dál studovat, udělat maturitu a vystudovat na učitele, ale
uvědomoval jsem si, že s vysvědčením jaké jsem měl, se na „tehdejší jedenáctiletku“
nedostanu. Dneska si myslím, že bych stejně učitelem dlouho nemohl být, říkal
bych děckám co si myslím a to se tenkrát nesmělo. Měl jsem z matiky,
ruštiny, chemie a fyziky trojky, z biologie a tělocviku dvojky a z češtiny,
dějepisu a kreslení jedničky. A to na „vyšší školu“ nestačilo. Takže jsem se
šel učit řemeslo. Můj (křesník) kmotr, Karel Valas, manžel máminy sestry dělal
tenkrát mistra u učňů, svářečům ve Vítkovických železárnách a měl tam nějaké
známosti s mistry i jiných oborů, tak to s ním babička domluvila, ať
se tam přimluví, aby mně vzali do učení za dřevomodeláře. Táta byl vyučený
bednář a já jsem už znal něco z práce se dřevem, dělal doma v dílně a
opravoval „bečky“, džbery na zelí a jiné věci a mi se to též líbilo. Též jsem
si už i pár věcí v dílně s jeho pomocí vyrobil. Co je to ale
dřevomodelář, jsem nevěděl. Na konci roku jsme dělali takzvané „závěrečné
zkoušky“. Někteří, ti lepší, šli potom dál studovat a my „ti hloupější“ s horším
prospěchem šli do učení. Na závěrečném vysvědčení se mi podařilo mít jenom tři
trojky, ale z těch hlavních předmětů, z matiky, ruštiny a fyziky.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.