Už někdy o prázdninách jsem dostal písemné oznámení, že jsem byl přijat do učení za dřevomodeláře ve „Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda“. Asi to tam „zařídil“ ten můj „křesnik“, Karel Valas. Měl jsem na vysvědčení tři trojky, tak jsem nemoh uvažovat, že bych moh jít dál na „jedenáctiletku“. Nešlo mi to v matematice, fysice, chemii, předmětech technického zaměření, kde se muselo logicky uvažovat a naopak humanitní předměty jako dějepis, literatura, kreslení i biologie mě bavily. Měl jsem nastoupit do první třídy asi o rok později, protože jsem se narodil 7. září a do školy jsem šel už 1. září 1949, kdy jsem měl teprve 6 let. Ale u nás na Ostravsku byla většina škol s technickým zaměřením, průmyslovky a chemičky a jediná vysoká byla „Báňská“. K přijetí na střední školu se vyžadovalo vysvědčení, kde nesměly být trojky. A toho jsem já nebyl schopen dosáhnout. Přitom jsem ale záviděl spolužákům, kteří šli na jedenáctiletku, což bylo dnešní gymnázium, nebo na jinou školu. Učitelé jim též už v 8. třídě věnovali více času, aby byli líp připraveni a nedělali škole ostudu, zatím co my, ti horší, jsme už je nezajímali. Jedinou výjimkou, které jsem se dost divil, bylo, že se na jedenáctiletku do Vítkovic dostala moje spolužačka z Řepišť, Květa Šodková, která se učila ještě hůř než já. Učitelé s ní měli dost problémy a stejně potom v prvním roce musela „přerušit studium“ protože ho nezvládala. Chtěla prý být učitelkou. Potom mi teprve došlo, proč se na školu dostala. Její táta, Viktor Šodek byl redaktorem v ostravském deníku „Nová svoboda“, velký komunista a jeho otec zakladatelem strany v Řepišť a on sám vystupoval velice arogantně a suverénně a lidé se ho báli. Sám si ho ještě pamatuju jak jsem je vídával na různých akcích i s ostatními „soudruhy“ společně s Pawlasem Polachem, Paličkou, Krasulou, Michenkou, Stachovským a dalšími. Měl jsem z nich vždycky podvědomě strach a cítil k nim odpor. Oni se nás, kteří jsme nebyli „jejich“ a ještě k tomu chodili do kostela a nebyli ani v organizaci ČSM, dívali přezíravě, asi jako na nevolníky, či méněcenné, které je třeba „ideologicky převychovat“, ale i sledovat. Nebyli jsme pro ně ani „lidi“, ale jenom nějaká masa, „plebs“ se kterou si můžou dělat co se jim zlíbí. Většina z nich byli též myslivci. Tenkrát dostal povolení k vlastnictví zbraně jenom komunista, takže tam byli zas jenom mezi „svými“ a nikdo jiný neměl šanci. Vzpomínám si, jak jsem jednou šel po cestě u nás v lese a byl tam zrovna hon. Najednou se jich objevilo plno proti mně s puškami, šli v rojnici, samé známé firmy které jsem znal a oni mně též. Oni už znali moje smýšlení a též věděli, že rád chodím po lese, což se jim nelíbilo. Když byli okolo mě a posměšně s převahou se na mně dívali, slyšel jsem jak ten Šodek jízlivě, tak abych to slyšel, řekl „co kdybychom mu tak střelili jednu do řiti“ a ostatní se smáli. Já měl tenkrát asi 15 či 16 roků a nenáviděl ty známé „ksichty“, ale nemoh jsem nic dělat. Prošel mezi nima a oni se o mně bavili co jsem zač. Dnešní mladí lidé si asi ani nedovedou představit, že jsme museli žít v ustavičném strachu, že oni můžou když se jim zachce každého z nás „zlikvidovat“. Asi tentýž pocit měli nevolníci nebo otroci v minulosti. Nebylo ani pomyšlení, že by se dalo s takovými lidmi „diskutovat“ beze strachu, že potom ten, kdo by v diskuzi měl pravdu, neskončil v kriminále. Komunista byl pro mě nebezpečí a měl jsem se na pozoru. Radši jsem si nechával od nich „moudře poradit“ a udělal ze sebe „naivního hlupáčka“. Bylo to nejlepší, co se dalo udělat. Už v základní škole mluvili o pravdě a spravedlnosti, ale viděl jsem, že děti těch největších komunistů lžou a kradou, jsou egoisté a učitelé jim to tolerují a ještě je protěžují. Že sami učitelé nedodržují to, co nám říkají. Na komunitu jsem se už později díval vždycky „jinýma očima“. Nemoh jsem se s ním bavit „normálně“ jako s někým, ke kterému můžu mít důvěru. Na jedné straně jsme byli my, normální lidé, na druhé oni. Oni byli ti, kteří mají vždycky pravdu a bylo by zbytečné, s nimi diskutovat. A myslím, že i proto jsem začal mít potom zájem a sympatie ke všemu, co oni prohlašovali za špatné. Zkrátka jejich nepřítel byl můj přítel. A negace všeho, co oni vychvalovali. Tenkrát jsem to tak cítil a vytvořil si svůj politický názor a ten mi zůstal už na celý život. Ve škole nás učili, že za první republiky se lidé měli špatně, byla bída a hlad a teprve dneska se máme dobře, díky straně a vládě. Táta ale doma říkal něco jiného. Začal jsem se zajímat o první republiku. Komunisti nás učili, že skauti, trampi i kovboji a indiáni, všecko z Ameriky je špatné, dávali nám za vzor pionýry, Lenina, Sovětský svaz. Tím ve mně vzbudili zájem o to, co zavrhovali. Učili že němci a německá armáda byli ve válce špatní, hloupí a naopak sovětští vždycky stateční a vyhrávali. Tak jsem se zajímal o německé vojáky a byli mi sympatičtí. Učili že náboženství a církev jsou bludy a kněží jsou podvodníci, tím více jsem chodil do kostela a sympatizoval s lidmi, kteří byli komunisty pronásledováni. Ale navenek jsem musel hrát prosťáčka, který papouškuje co se od něho žádá. A tak to se mnou šlo potom i v učení a na vojně.