Někdy o prázdninách zajel se mnou táta na motorce do Hrabůvky, kde bylo učiliště. Tam bylo nějaké informační setkání všech, co byli přijati do učení a my, modeláři jsme dostali instrukce kde a kdy se máme dostavit prvního září k nástupu do učení, co si máme opatřit a další. Já si už ten první den nepamatuju, (asi skleróza), vím jenom, že jsem jel autobusem z Řepišť, který jezdil do Ostravy a vystoupil v Kunčic, tam přesedl na autobus který jezdil z NHKG do Vítkovic. Tam vystoupil na „Mírovém náměstí“ a přesedl na tramvaj č. 7 (říkali jí komárek) a s ní jel až do Hrabůvky na zastávku „Jubilejní kolonie“. Tam vzadu byl areál učiliště, školy i internáty pro všechny učně. Na autobus i tramvaj jsme si potom museli zas vyřídit průkazku, kterou si dávali na učilišti každý měsíc potvrzovat, abychom měli slevu. Z mých bývalých spolužáků z Vratimovské školy se se mnou učili za modeláře ještě Pepa Chlupatý z Řepišť a Jiří Babilon z Vratimova. Ve třídě v 1. ročníků nás bylo asi 20 a byli tam samí kluci z celé severní Moravy. Učili se pro různé podniky kde byly i slévárny a ti, co to měli daleko, bydleli na internátě. Učili se pro NHKG (Babilon a Chlupatý), ale i pro Kopřivnici, Fulnek, Frýdlant, Přerov, Třinec a jiné. Třídu jsme měli přímo tam v budově vedle internátu. Byla tam i v přízemí kuchyň a velká jídelna a i my, kteří jsme nebyli na internátě jsme dostávali stravenky na obědy. Ty se vydávaly v jídelně u okénka na tácy a jedlo se u umakartových stolů. Před okénkem se stávalo v dlouhé frontě, která se táhla podél stěn a učni z vyšších ročníků „mazáci“, kteří přicházeli poslední, se obvykle najednou seběhli k okénku, nastala tam tlačenice, chumel, nacpali se před nás a my museli čekat dál. Později tam už mívali dozor vychovatelé z internátu. To bylo v mém prvním ročníku v roce 1957-58. Práci v dílně jsme měli v 1. ročníku v modelárně v podniku závodu VŽKG číslo 5 u vysokých pecí. Byla to dlouhá budova s železnou konstrukcí s velkými okny ve všech stěnách. Přes celou halu vedlo uprostřed kolejiště a po něm bylo možné dovézt na vozíku dřevo, desky ze skladu, ohrazeného areálu nedaleko modelárny. My, učni jsme měli vyhrazené místo, ohrazené drátěným plotem, vedle kanceláří a výdejny materiálu. V ostatním prostoru haly měli své „banky“ normální tovaryši, staří modeláři. Teprve tam jsem uviděl, co jsou to modely a jak složitě a přesně se musí vyrobit. Doma jsem znal něco už od táty, když dělal bečky a též jsem už si i něco zkoušel ze dřeva vyrobit, ale to, co bylo tady bylo něco jiného. Nejdřív jsme se učili ručně řezat, hoblovat, měřit, dlabat, každý měl svůj „hobelbank“ (česky stolici) a skříňku s nářadím. To jsme nafasovali a museli si hlídat, starší ročníky „vercajk“ rádi kradli. Naším mistrem byl mladý chlap Václav Hlavenka, modelář, který si udělal večerní školu, komunista „dělnický kádr“. Potom nás učil i ve škole „odbornou technologii“. Zpočátku jsme byli dost „vyjevení“, jako první ročník a dívali se s úctou na výrobky našich starších učebních ročníků, kteří byli už dost „machři“, skoro už jako normální tovaryši tam za drátěným plotem. Ta naše modelárna stála v poli, vedle byla další hala nástrojárny, dřevěné boudy a přístřešky skladu dřeva a dále potom velké dřevěné „šopy“, jakési stodoly, kde v regálech byly podle čísel uloženy modely. Ty byly různých velikostí a tvarů, od velikosti jako auto, až po velikost krabičky zápalek, natřené různými barvami, zpočátku lihovými, potom už acetonovými. Na šedou litinu červené, na ocelolitinu modré, na mosaz a bronz žluté a i další barvy. Každá litina měla též při tuhnutí jiné „smrštění“ a při výrobě modelu se používaly zvláštní metry. Byly o 1 nebo o 1,5 či 2 procenta delší než normální, protože odlitek se po vychladnutí smrštil na normální velikost. Pro dutiny v odlitku se musely vyrobit písková jádra, které se vložily do hotových forem z písku ve slévárně před nalitím tekutého kovu. Ke každému modelu bylo několik dřevěných „jaderníků“ k výrobě jader a modely se skládaly z mnoha volných dílů, podle „dělících rovin“ a různých volných částí, které se potom postupně vytahovaly po zaformování modelu do slévárenského písku do formovacího rámu ve slévárně. Každý model musel mít i určité úkosy, sešikmení stěn, aby se dal vytáhnout z mokrého písku a musel být na milimetr přesný. Ale nebudu tu vysvětlovat celou technologii výroby modelů. Bylo to na nás zpočátku moc složité a trvalo nějaký čas, než jsme se naučili aspoň vyhoblovat či slepit něco, co mělo přesný tvar a rozměry. V dílně byly i stroje, které jsem dosud neznal, jako hoblovačky, pásové pily, cirkulárky, vrtačky, brusky, soustruhy, ale na těch jsme v 1. ročníku nesměli dělat. Všechno se dělalo ručně. Šatny jsme měli my učni zvlášť v jakési spojovací budově mezi modelárnou a nástrojárnou, kde se chodilo cestičkou mezi nima okolo kotelny. V naší šatně, kde jsme měli dřevěné skříňky na šaty byly též další dřevěné zamčené dveře, které vedly do koupelny, kde se sprchovaly ženské z nástrojárny. Byly v nich už navrtané dírky a kluci se chodili dívat, jak se ženské po šichtě sprchovaly. Stačilo odsunout skříňku od dveří. Potom si ale ženské stěžovaly, tak mistři Hlavenka a Světlík přišroubovali na dveře tabuli plechu. Na placu, mezi modelárnou a nástrojárnou stála cihlová kotelna s vysokým komínem, kde se topilo pod kotly dřevěnými odřezky, hoblovačkami a odpady z dílny. Též si jiště pamatuju na starého skladníka ze skladu dřeva, jmenoval se Seltenreich a byl někde od Opavy z „Prajzka“. Hromady fošen a desek různého dřeva byly pod dřevěnými přístřešky uloženy a sušily se tam několik let ohrazeny plotem a dřevo se tam chodilo fasovat na pracovní poukázku s vozíkem. Spotřeba se evidovala a zapisovala na pracovní listy k modelu. Dále okolo cesty ke slévárně byly velké dřevěné sklady starších modelů, které se při další potřebě tam podle čísla vyhledaly, odvezly do dílny a opravily, přeměřily a natřely a znovu se použily k výrobě forem. Jednou jsem tam viděl přes okénko ve staré boudě mezi různým harampádím schovaný velký mosazný odlitek německé orlice s věncem a haknkrajcem, asi půl metru vysoký. Asi ho tam někdo schoval ze šrotu, určeného k roztavení. Uvažovat jsem, že by se dal ukrást, ale jak ho dostat přes vrátnici? Byl jsem učeň a neměl možnost něco přenést ven. Malé věci, „fušky“, tajně vyrobené různé hračky, pistole, letadla jiné věci ze dřeva se dalo schovat pod kabát, ale větší už ne. Vrátní kontrolovali tašky a museli jsme ukazovat průkazky. V prvním roce jsme toho moc „ufušovat“ nemohli, nesměli jsme dělat na strojích. První „mašina“, na kterou jsme dostali bezpečnostní školení a povolení byla stará, litinová pásová pila, která stála na rohu u našeho ohrazeného areálu. O pily a veškeré stroje v dílně se staral a brousil je na bruškách starý zámečník, údržbář Uher. Jednou mu tam udělali velkou oslavu, že měl odpracováno 40 let v dílně. Zakrátko potom šel do pense. Nám to připadalo tenkrát nepředstavitelné, 40 roků dělat v dílně. Hlavenka nám dělal přednášku, kolik to bylo práce, co on za ty roky udělal a jak si máme vážit, co udělal pro společnost. Náš spolužák Lička řekl, že by chtěl vidět tu hromadu peněz, co za tu dobu vydělal.