O prázdninách s námi táta s mámou párkrát jeli „na výlet“, na celý den. Měli jsme „reži“ průkazky, tak vždycky vlakem. Byli jsme tak na Hostýně i na Radhošti a jezdili jsme přes týden, kdy měl táta volno mezi „šichtami“. Dělal 12hodinové směny a potom měl den volna. Když měl denní šichtu, vstával ráno o půl páté, máma mu dala snídani a šel do Paskova na nádraží a jel do Ostravy „na hlavní“ a do Mariánských hor, kde dělal posunovače na seřazovacím nádraží. Ze šichty přicházel o půl osmé večer zase z nádraží z Paskova. V černé, kožené aktovce nosil uhlí, které nasbíral napadané z vagonů.

Když jsem chodil asi do 6. třídy, jeli jsme na výlet do Prahy. Táta si vzal dovolenou a jeli jsme s mámou a Pavlíkem z Paskova a potom Ostravy rychlíkem. Vlak byl „narvaný“, všude plno, nebylo místo k sedění, seděli jsme v chodbičce na kufrech. Dlouhá, únavná cesta, nevyspaní, vstávali jsme ve 4 hodiny ráno, máma měla pro nás jídlo v taškách i pití, cesta trvala asi 5 hodin. Tenkrát jsem poprvé slyšel, jak se vedle nás bavili dva chlapi německy. Nerozuměl jsem jim, ale bylo to pro mě něco, co bych chtěl umět a naučit se též. V Praze jsme vystoupili, ale neměli jsme nikde zajištěný nocleh. Táta jako „ajznboňák“ šel na nádraží, že je tam noclehárna pro ně, ale tam mu řekli, že tam nemůžou vzít manželku a děti. Poslali nás do města, do kanceláře „Turist“ a tam nám dali adresu na nějaký levný hotel. Trvalo dlouho, než jsme ho našli a dali si tam věci, umyli se a pak šli do města. Byl jsem v Praze poprvé, chodili jsme po různých obchodních domech, ulicích, máma nás hlídala, měla strach ať se neztratíme a v jednom obchodním domě jsem se najednou někde zamotal a už je nenašel. Tak jsem šel za prodavačem a řek, že jsem se ztratil rodičům a on to dal vyhlásit rozhlasem a táta pro mě přišel. Byli jsme na hradě, v kostele sv. Víta, na Karlově mostě, v Národním muzeu, v Maroldově panoramu a jiných, pro nás nových místech, které jsem znal jenom ze školy. Večer jsme šli do toho „hotelu“. Dostali jsme nějakou malou místnost s poschoďovými postelemi, ale vůbec se nevyspali. Nemoh jsem na nezvyklém místě usnout, rozrušený z prožitého dne, pod okny jezdily celou noc tramvaje a na protější střeše blikala a rozsvěcovala se reklama. Ráno jsme museli vyklidit pokoj, kufr a tašky jsme odnesli na nádraží do úschovny a šli do města. U Vltavy táta koupil lístky na výletní jízdu parníkem. Poprvé jsem uviděl tak velkou loď. A jak velké potom musí být ty námořní. Po můstku jsme přešli na loď a jeli potom pár kilometrů proti proudu, zastavovalo se u nějakých přístavů, kde vystoupilo a nastoupilo pár lidí a jelo se zpátky do centra. Byl to ještě kolesový parník, topilo se uhlím a kouřil komín, byl jsem poprvé na lodi a chodil po schodech na palubu a dolů dovnitř. Nevím už, kde všude jsme ještě byli, nevyznal jsem se tam. Večer táta nemoh sehnat místenky, museli jsme jet obyčejným vlakem a nebylo zase místo. Někde v půlce cesty se jedno uvolnilo, tak jsme se střídali, jelo se v noci a Pavlík spal mámě na klíně, já už též usínal vestoje. Domů jsme dojeli až ráno a unavení se vlekli z Paskova z nádraží. Babička s malým Petříkem už nás čekala.

Na jaře v 7. třídě jsme byli na pohřbu našeho spolužáka Drahoslava Vašíčka (8. 11. 1942 – 5. 5. 1956), který se doma ve stodole oběsil. Prý to asi zkoušel jak se to dělá, uvázal si provaz na trám a dal hlavu do smyčky a podjel mu žebřík na kterém stál. Nikdo u toho nebyl, našli ho už oběšeného. Byl o rok starší než já, protože jeden rok ve škole propadl, neučil se zrovna dobře a měl též problémy s chováním. Bydlel v Řepišť na Obleskách, na konci cesty nad potokem u lesa až u Rakovce. Jeho rodiče tam měli po válce doma malý obchod, kde se prodávalo „smíšené zboží“, všecko co bylo potřeba. Jako malý kluk jsem tam chodil s babičkou, když tam „sbírala kontingent“ od okolních lidí, mléko a vejce na povinný státní nákup. On měl ještě staršího bratra Emila a mladší sestru Vlastu. Na pohřbu jsme byli celá třída, dostali jsme volno a vzpomínám si, že bylo krásně slunečno a na louce kvetly pampelišky. Šlo se za pohřebním vozem v průvodu z jejich domu na hřbitov. V kostele byl v bílé truhle naposledy vidět a měl na krku šálu. Je pohřbený v rodinném hrobě dole za kostelem a dneska jsou tam i jeho rodiče. Jezdil s námi autobusem ze zastávky „pod Vaňkem, na rybníčkách“, ale ve škole měl pořád problémy jak s učením, tak s chováním, vyvolával konflikty a rvačky. Na pohřbu ho ale učitelka „Černoška“ se kterou měl nejvíc „konfliktů“, vychvalovala, jaký to byl výborný žák a některé holky i brečely. Ale o mrtvých jenom všecko dobré. Občas zajdu k jeho hrobu, když jsem na hřbitově. Už je to hodně roků a málokdo si na něho ještě vzpomene.

Ještě jsem si vzpomněl, jak jsme byli s Pavlem pár dní „na prázdninách“ u naší tety „Juřičky“ v chatě na Morávce. To bylo ale ještě když jsem chodil asi do 3. nebo 4. třídy. Oni měli malou dřevěnou chatku, jenom takovou boudu, které říkali „vekend“ někde ve vrbině u řeky, později se musela zlikvidovat kvůli přehradě. Byla to jedna malá místnost, kde my jsme spali na matracích na podlaze a vařilo se venku na ohni. Byli jsme tam my dva s ní a její manžel Jan a jejich syn Stáňa a malá dcera Dana. Vedle tekla řeka, ale tam jsme měli zakázáno chodit. Bylo to pod starými vysokými stromy a na jedné silné větvi byla houpačka, kus desky na provaze. Bylo to dost vysoko, takže to lítalo daleko a nám se to líbilo. Stáňa už byl starší a měl tam gramofon na kliku a desky s písničkami od Voskovce a Wericha. Byli jsme s Juřicou a Stáňou na Travném „na hřiby“ a přišli celí mokří z vysoké trávy po dešti, ale s plným košíkem. Malá Dana měla tenkrát asi 3 roky a sotva uměla chodit. Táta pro nás potom přijel na „Zetce“. Dneska bych už to místo, kde chatka stála asi nenašel, přehrada ještě nebyla. Dodnes si ale dovedu vybavit tu „atmosféru“ a to prostředí tenkrát, i když si už nepamatuju detaily, určité věci si pamatuju dobře a jiné zas i ty důležitější si nepamatuju vůbec. Nevím jak to v mozku funguje, že něco se tam uloží a něco se vytratí a zmizí v nenávratnu. Někdy mi kluci připomínají příhody, co jsem s nimi prožil a já si už na to nevzpomínám.