Někdy v únoru 1964 vyjel celý náš útvar, mimo několika strážných a služeb v kasárnách, na několikadenní zimní cvičení. S veškerou bojovou technikou, auty, kanony i bojovou zástavou a ostatními nezbytnými věcmi. Já spolu s několika dalšími jsem byl určen do funkce regulovčíka. To nás rozvezli nejdřív gazem na křižovatky, kde měl projíždět vojenský konvoj a my jsme praporky ukazovali šoférům směr, kam mají jet. Po projetí všech vozidel nás zase naložili do gazu a zase jsme kolonu předjeli a rozestavili na další křižovatky. Mrzlo, byl sníh, ale byl jsem navlečený, několik vrstev prádla, vatované vložky do maskáčů a na ledvinách přišitou vysušenou kůži ze srny z Felbabky. Línaly z ní chlupy, ale hřála. Jelo se po různých cestách, projeli města a vesnice, dneska už vlastně nevím, kde jsme tenkrát byli. K večeru jsme dojeli do nějaké prázdné polorozpadlé vesnice, bývalé německé. Na malém návsí pár kdysi honosných domů, dlouho už ale neobydlených, rozbitá okna, dveře, prohnilé střechy. Byl tam ubytován štáb naší jednotky a my regulovčíci též. Byl už večer, v únoru se brzy stmívá, ale ze zvědavosti jsem tam prolezl pár domů. Bylo to romantické, šmátrat po zaprášených prohnilých půdách a místnostech. Někde ještě zbytky rozbitého nábytku, skříní, postelí, roztrhané knížky a noviny, vše zatuchlé a špinavé. Ve chlévě visely na zdi ještě zpuchřelé chomouty a řetězy a shnilá sláma. Dost to na mě působilo, říkal jsem si, jak to tu asi vypadalo, když tu žili lidé, kteří odtud byli vyhnáni a kde jsou asi dneska. A jestli ještě žijí. A proč tu jsou jenom ty rozpadající se ruiny. Ale rychle se setmělo a na návsi stálo plno štábních vozů, kterým se říkalo ERENA skříňových, ve kterých spali oficíři ve spacácích a přitápělo se v nich malými kamínky, do kterých se zvenčí přikládalo uhlí. Někteří i odjeli někam do hospody. Tenkrát jsem tam zažil i tu už zmíněnou příhodu s otevřenou a nehlídanou ERENOU, v níž se na podlaze nacházela v dřevěné bedně bojová zástava našeho pluku. Stačilo by ji jen odnést a zahrabat někde v lese. My vojáci, záklaďáci jsme byli ubytováni v sálu bývalé hospody. Na podlaze shnilá prkna, všechno promrzlé, vlhké. Pokusil jsem si lehnou na jakési pódium a zabalil se do vojenské deky, kterou jsme si přivezli na své polní přivázanou nahoře jako bandalír. Ale spát se nedalo. Na studených deskách jsem se klepal zimou, otáčel z boku na bok pod tenkou dekou, od huby mi šla pára. Ostatní v sálu na tom byli stejně. Někteří si rozprostřeli hrubé, celtové plachty z aut a kanonů na staré hnojiště se zbytky slámy ve statku a dalšími se přikryli a bylo prý jim docela teplo i v tom mrazu. Já ale nespal celou noc. Další den jsem byl přidělen do strážní skupiny. Střídali jsme se ve dne po čtyřech hodinách a v noci po dvou. A zase jsem se nevyspal. Ve dne to ještě šlo, nebylo tak zima a dostali jsme jídlo a teplý čaj. Ale v noci se to zdálo nekonečné. Mráz, sníh, mrzly nohy, na čistém nebi miliony hvězd a sníh vrzal pod nohama. Měli jsme obcházet celý areál té osady s množstvím aut, radiovozů, agregátů a další bojovou technikou. K ránu, když bylo nejvíce zima, vlezl jsem do jakési rozpadlé stodoly a lehl si vzadu na slámu. Ale bál jsem se, že bych mohl usnout a nenajdou mě při střídání. Tak jsem jenom ležel a kvůli zimě se stejně spát nedalo. Vystrašil mě nějaký velký pták, který potom s rachotem a pleskajícími křídly vyletěl ven do tmy. Neměl jsem ani baterku, abych si posvítil na hodinky, takže jsem nevěděl, kdy mě přijdou střídat. A ty dvě hodiny, co jsme měli na spánek, v nevytopené místnosti určené jako strážnice, se stejně usnout nedalo.