úterý 28. února 2017

Na podzim 1961 jsem začal chodit do tanečních. Přihlásila mě tam moje sestřenice Eliška Valasová, dcera mojí křesničky Jarmily, sestry mojí mámy. Ona chodila na nějakou ekonomickou školu do Ostravy a taneční měli společně s hornickými učni v Kulturním domě dolu Hlubina ve Vítkovic. Též tam přihlásila i svého bratra, našeho bratrance Karla. Hned na začátku, při prvním nástupu a výběru partnerek jsem šel rovnou pro tu, co byla naproti, dost pěkná, vysoká, štíhlá holka. A potom jsem chodil jenom pro ni. Asi jsem se jí zpočátku též líbil, ale byla už dost zkušenější a já ji neuměl bavit, o čem si s ní povídat. Když potom brzy zjistila, že jsem asi nudný a nezajímavý (hloupý), tak už mě nechtěla a tančila s jinými kluky. Byla někde ze Svinova a jmenovala se Alena L====. Já potom do konce tanečních už tančil s Eliškou. Někteří kluci už dělali frajery, chodili kouřit ven i některé holky, mi to nic neříkalo. Měl jsem jiné zájmy než ti ostatní. Bavit se o hudebních skupinách či o fotbalu jsem se neuměl. Dělal jsem sice svoji práci v dílně, nebyl jsem ani nejhorší, ale nebavilo mě to, dělal jsem to protože nic jiného mi nezbývalo. Někdy když jsem si nedal pozor a něco na modelu udělal špatně, nepasovaly míry, úkosy, přídavky na opracování, kontrolor mi to vrátil a byla ostuda, musel jsem to opravit. Modely mě nebavily a do práce jsem chodil jenom abych vydělal nějaké peníze. A nic jiného jsem stejně neuměl. Když byla v práci přestávka, půl hodiny na jídlo, které jsme si nosili z domova, chodili jsme my mladí vyučenci, pár kluků nových tovaryšů do příručního skladu modelů. Tam nahoře v regálech na tabulích překližek jsme sedávali a debatovali. O koních, puškách, rodokapsech a romantice, dalekých krajích, jak už to v hlavách takových kluků bývá. A potom za chvíli se zas vraceli do reality v dílně. V tom skladu jsem pokreslil čisté překližky obrázky indiánů, koní a kovbojů, modrou křídou co jsme fasovali. Ale dobré kamarády jsem neměl. Byl jsem už odmalička samotář, nikomu plně nevěřil. I ve škole na učilišti jsem seděl sám v lavici v poslední řadě. Dobrého kamaráda, se kterým bych si rozuměl, jsem chtěl mít, ale neuměl jsem si ho najít. Dodnes si dovedu v duchu představit tu velkou dlouhou železnou halu modelárny, s velkými okny ve stěnách, s kolejemi uprostřed po celé délce i jednotlivé stroje, pily a pásovky, hoblovačky a brusky, frézy a soustruh a banky, stoly jednotlivých tovaryšů, uprostřed dílny kanceláře mistrů a naproti kanceláře úkolářů a postupářů, výdejnu nástrojů, oplocené učňovské pracoviště a další vybavení. Šatny a koupelny byly až vzadu, ve spojovací budově mezi naší halou a vedlejší nástrojárnou. Za ní bylo už rudiště, kde se vykládala ruda z vagonů a ze modelárnou přes cestu velké dřevěné boudy, sklady modelů. Pamatuju si jména některých tovaryšů i kluků co jsme spolu dělali. O rok mladší Emil Ručka z Vítkovic, s ním se dalo diskutovat o všem, o věcech co nás v našem věku zajímaly, nebyl nudný primitiv, ale v politice jsme se nemohli shodnout. Jeho táta umřel v koncentráku a potom, když jsem přišel už z vojny, dověděl jsem se, že Emil vstoupil do KSČ a udělal kariéru. Další byl Exner, ten byl z Opavy a jeho táta byl nějaký vedoucí vedle ve slévárně. S ním se též dalo diskutovat o našich věcech. Jednou jsem s ním jel v pátek po šichtě na naší Zetce k němu do Opavy. Bylo nám zima a tak jsme zastavili u nějaké hospody u Hrabyně. Tam jsme si dali oba čaj a on objednal dva velké rumy na zahřátí. Já to ale nechtěl pít tak nakonec on vypil oba. Když jsme odcházeli, zastavil nás nějaký místní chlap u dveří a že je pomocník VB a já jsem vypil rum a venku mám motorku a chci odjet. Nepomohlo vysvětlování, že jsem nic nevypil, on nás nechal hlídat chlapama a šel domů pro trubičku s balonkem a po dlouhé době se vrátil a musel jsem fouknout do trubičky, ale nic jsem nenafoukal. Potom foukal Exner a hned se to zbarvilo. Důkaz že jsem rum nepil. Mohli jsme odjet, ale ten pomocník byl zjevně zklamaný. Byli to tenkrát velcí pánové a neexistovalo jim odporovat. A zrovna ještě dva mladí kluci s motorkou. V Opavě jsme potom byli s jeho kamarády v hospodě, spal jsem u něho v jejich vile, rodiče nebyli doma, půjčoval motorku jeho kámošům, jezdili po parku a v neděli jel domů. Též si pamatuju na spolupracovníka Pěknicu, to byl kandidát strany a donášel na nás v kanceláři vedoucímu Šmídovi. Též starší modelář Peter, též komunista, snažil se s náma navazovat diskuze, o politice, náboženství, filozofii a smyslu života. Ale my jsme s ním neměli zájem debatovat. Byl to ale primitiv a věřím, že měl tenkrát za úkol na nás výchovně působit a sledovat nás. Když jsme mu začali v něčem odporovat a měli jiný názor, dávali najevo, že je to jinak než říkal on, dokázali mu, že o hodně věcech nemá vědomosti, urazil se a přestal se s námi bavit. Na naší polovině dílny byl mistrem Konopáč a druhé, kde byli kontroloři a vzadu šatny, byl mistr Žídek. Starý dobrý mistr před důchodem. Potom jsem se dověděl, že zemřel, když už jsem byl na vojně. U něho zas dělali další kluci co se se mou vyučili. Bratři dvojčata Balcárci z Hukvald, Kabát, jehož táta dělal mistra ve slévárně a hodně vydělával, koupil mu motorku, skútra a on na ní jezdil do dílny. To bylo tenkrát něco, já neměl ani vlastní kolo. Potom jsem si složil z různých starých dílů jakési jízdní kolo a párkrát v létě jsem na něm jel i do práce do Vítkovic. Byla to úmorná cesta, ale někdy jsem stihl dojet domů i dříve, než složitým čekáním a přestupováním autobusy. Jezdil i jeden přímý autobus ráno z Řepišť do Vítkovic a v půl třetí zpátky. Stará malá kraksna stávala v boční uličce nedaleko náměstí. V něm stejní lidé, stejné ksichty, jezdilo se na týdeník, lístek koupený už v pátek u průvodčí, po předložení legitimace na dělnickou slevu a průvodčí do něho dělala kleštěmi dírky do políček tam i zpátky. Muselo na něm být už napsáno číslo pracovního týdne i místo nástupu a cílová stanice. V neděli platil jenom těm, co tam měli potvrzeno, že dělají na kolotoč. Já jako mladý jsem si nikdy nedovolil sednou. Ráno byl autobus plný nacpaný, natlačený, lidé stáli v uličce a já stával na schůdkách předních dveří. V zimě se netopilo a fučelo tam při každém otevření i během jízdy. Dveře harmonika, musel jsem na zastávce vystoupit a zas nastoupit, dostal jsem revma do ramene. V létě odpoledne strašné horko, smrad, někteří lidé po šichtě spali, klimbali i vestoje. V sobotu se dělalo do dvanácti, tak se jelo už v půl jedné.

1 komentář:

  1. Dobrý den, ve Vašem vyprávění mě zaujalo jméno Valas/Valasová. Můj děda, příjmení Valas pocházel z Řepišť, později se odstěhoval do pohraničí. Nemohl byste se mi ozvat na e-mail miroslava.zdarska@seznam.cz, ráda bych se vás zeptala na pár věcí jako pamětníka. Děkuji Žďárská

    OdpovědětVymazat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.