Na podzim 1961 jsem začal chodit do tanečních. Přihlásila mě tam moje sestřenice Eliška Valasová, dcera mojí křesničky Jarmily, sestry mojí mámy. Ona chodila na nějakou ekonomickou školu do Ostravy a taneční měli společně s hornickými učni v Kulturním domě dolu Hlubina ve Vítkovic. Též tam přihlásila i svého bratra, našeho bratrance Karla. Hned na začátku, při prvním nástupu a výběru partnerek jsem šel rovnou pro tu, co byla naproti, dost pěkná, vysoká, štíhlá holka. A potom jsem chodil jenom pro ni. Asi jsem se jí zpočátku též líbil, ale byla už dost zkušenější a já ji neuměl bavit, o čem si s ní povídat. Když potom brzy zjistila, že jsem asi nudný a nezajímavý (hloupý), tak už mě nechtěla a tančila s jinými kluky. Byla někde ze Svinova a jmenovala se Alena L====. Já potom do konce tanečních už tančil s Eliškou. Někteří kluci už dělali frajery, chodili kouřit ven i některé holky, mi to nic neříkalo. Měl jsem jiné zájmy než ti ostatní. Bavit se o hudebních skupinách či o fotbalu jsem se neuměl. Dělal jsem sice svoji práci v dílně, nebyl jsem ani nejhorší, ale nebavilo mě to, dělal jsem to protože nic jiného mi nezbývalo. Někdy když jsem si nedal pozor a něco na modelu udělal špatně, nepasovaly míry, úkosy, přídavky na opracování, kontrolor mi to vrátil a byla ostuda, musel jsem to opravit. Modely mě nebavily a do práce jsem chodil jenom abych vydělal nějaké peníze. A nic jiného jsem stejně neuměl. Když byla v práci přestávka, půl hodiny na jídlo, které jsme si nosili z domova, chodili jsme my mladí vyučenci, pár kluků nových tovaryšů do příručního skladu modelů. Tam nahoře v regálech na tabulích překližek jsme sedávali a debatovali. O koních, puškách, rodokapsech a romantice, dalekých krajích, jak už to v hlavách takových kluků bývá. A potom za chvíli se zas vraceli do reality v dílně. V tom skladu jsem pokreslil čisté překližky obrázky indiánů, koní a kovbojů, modrou křídou co jsme fasovali. Ale dobré kamarády jsem neměl. Byl jsem už odmalička samotář, nikomu plně nevěřil. I ve škole na učilišti jsem seděl sám v lavici v poslední řadě. Dobrého kamaráda, se kterým bych si rozuměl, jsem chtěl mít, ale neuměl jsem si ho najít. Dodnes si dovedu v duchu představit tu velkou dlouhou železnou halu modelárny, s velkými okny ve stěnách, s kolejemi uprostřed po celé délce i jednotlivé stroje, pily a pásovky, hoblovačky a brusky, frézy a soustruh a banky, stoly jednotlivých tovaryšů, uprostřed dílny kanceláře mistrů a naproti kanceláře úkolářů a postupářů, výdejnu nástrojů, oplocené učňovské pracoviště a další vybavení. Šatny a koupelny byly až vzadu, ve spojovací budově mezi naší halou a vedlejší nástrojárnou. Za ní bylo už rudiště, kde se vykládala ruda z vagonů a ze modelárnou přes cestu velké dřevěné boudy, sklady modelů. Pamatuju si jména některých tovaryšů i kluků co jsme spolu dělali. O rok mladší Emil Ručka z Vítkovic, s ním se dalo diskutovat o všem, o věcech co nás v našem věku zajímaly, nebyl nudný primitiv, ale v politice jsme se nemohli shodnout. Jeho táta umřel v koncentráku a potom, když jsem přišel už z vojny, dověděl jsem se, že Emil vstoupil do KSČ a udělal kariéru. Další byl Exner, ten byl z Opavy a jeho táta byl nějaký vedoucí vedle ve slévárně. S ním se též dalo diskutovat o našich věcech. Jednou jsem s ním jel v pátek po šichtě na naší Zetce k němu do Opavy. Bylo nám zima a tak jsme zastavili u nějaké hospody u Hrabyně. Tam jsme si dali oba čaj a on objednal dva velké rumy na zahřátí. Já to ale nechtěl pít tak nakonec on vypil oba. Když jsme odcházeli, zastavil nás nějaký místní chlap u dveří a že je pomocník VB a já jsem vypil rum a venku mám motorku a chci odjet. Nepomohlo vysvětlování, že jsem nic nevypil, on nás nechal hlídat chlapama a šel domů pro trubičku s balonkem a po dlouhé době se vrátil a musel jsem fouknout do trubičky, ale nic jsem nenafoukal. Potom foukal Exner a hned se to zbarvilo. Důkaz že jsem rum nepil. Mohli jsme odjet, ale ten pomocník byl zjevně zklamaný. Byli to tenkrát velcí pánové a neexistovalo jim odporovat. A zrovna ještě dva mladí kluci s motorkou. V Opavě jsme potom byli s jeho kamarády v hospodě, spal jsem u něho v jejich vile, rodiče nebyli doma, půjčoval motorku jeho kámošům, jezdili po parku a v neděli jel domů. Též si pamatuju na spolupracovníka Pěknicu, to byl kandidát strany a donášel na nás v kanceláři vedoucímu Šmídovi. Též starší modelář Peter, též komunista, snažil se s náma navazovat diskuze, o politice, náboženství, filozofii a smyslu života. Ale my jsme s ním neměli zájem debatovat. Byl to ale primitiv a věřím, že měl tenkrát za úkol na nás výchovně působit a sledovat nás. Když jsme mu začali v něčem odporovat a měli jiný názor, dávali najevo, že je to jinak než říkal on, dokázali mu, že o hodně věcech nemá vědomosti, urazil se a přestal se s námi bavit. Na naší polovině dílny byl mistrem Konopáč a druhé, kde byli kontroloři a vzadu šatny, byl mistr Žídek. Starý dobrý mistr před důchodem. Potom jsem se dověděl, že zemřel, když už jsem byl na vojně. U něho zas dělali další kluci co se se mou vyučili. Bratři dvojčata Balcárci z Hukvald, Kabát, jehož táta dělal mistra ve slévárně a hodně vydělával, koupil mu motorku, skútra a on na ní jezdil do dílny. To bylo tenkrát něco, já neměl ani vlastní kolo. Potom jsem si složil z různých starých dílů jakési jízdní kolo a párkrát v létě jsem na něm jel i do práce do Vítkovic. Byla to úmorná cesta, ale někdy jsem stihl dojet domů i dříve, než složitým čekáním a přestupováním autobusy. Jezdil i jeden přímý autobus ráno z Řepišť do Vítkovic a v půl třetí zpátky. Stará malá kraksna stávala v boční uličce nedaleko náměstí. V něm stejní lidé, stejné ksichty, jezdilo se na týdeník, lístek koupený už v pátek u průvodčí, po předložení legitimace na dělnickou slevu a průvodčí do něho dělala kleštěmi dírky do políček tam i zpátky. Muselo na něm být už napsáno číslo pracovního týdne i místo nástupu a cílová stanice. V neděli platil jenom těm, co tam měli potvrzeno, že dělají na kolotoč. Já jako mladý jsem si nikdy nedovolil sednou. Ráno byl autobus plný nacpaný, natlačený, lidé stáli v uličce a já stával na schůdkách předních dveří. V zimě se netopilo a fučelo tam při každém otevření i během jízdy. Dveře harmonika, musel jsem na zastávce vystoupit a zas nastoupit, dostal jsem revma do ramene. V létě odpoledne strašné horko, smrad, někteří lidé po šichtě spali, klimbali i vestoje. V sobotu se dělalo do dvanácti, tak se jelo už v půl jedné.

Dostal jsem bank u okna v hale nedaleko hlavní kanceláře, kde byli mistři a Šmíd se sekretářkou. Mistrem na naší straně dílny byl Konopáč. Byl to už starší, vyšší chlap, plešatý, ale celkem dobrosrdečný a nepolitický a dalo se s ním dobře vyjít. Byl někde z Ostravy z Mariánských hor. Já měl z něho tenkrát dost respekt jako vyučenec a nový zaměstnanec, ale dneska na něho v dobrém vzpomínám. Nástupní plat jsem měl jako modelář v páté pracovní třídě 6 korun na hodinu. Modely byly ohodnoceny v úkolové kanceláři úkoláři a pro jednotlivé třídy, ve kterých dělníci byli, bylo uvedeno na úkolovém listu, kolik hodin v které třídě může ten pracovník na modelu dělat, aby se vešel do normy. V úkolové kanceláři nakreslili postupáři barevnými tužkami na výkres, podle kterého se model dělal, postup jeho výroby i vše co bylo třeba, aby se dal zaformovat a odlít podle něho odlitek. Byly tam úkosy stěn aby se dal vytáhnout z písku, dělicí roviny, přídavky na opracování odlitku, dělení modelu, způsob rozebírání, druhy a počty jader, dělení jaderníků, smrštění kovu, nálitky a ostatní technologie, které se musely dodržet. S každým modelem se vedl též pracovní list, kde se psala spotřeba dřeva, šroubů, barev a ostatního nafasovaného materiálu. Mi ale vždycky na konci měsíce podle kalendáře, kde jsem si psal pracovní dny a hodiny (dělaly se i soboty, ale jenom o 6 do 12 hodin) chyběly hodiny podle pracovních listů. Takže jsme my, mladí, kteří nestačili tempu a dělali to déle než bylo stanoveno a nevešli se do norem, chodili za úkoláři do kanceláře a ti nám na pracovní listy dopisovali hodiny, připsali víc než tam bylo původně. Pracovní listy se odevzdávaly potom v mzdové kanceláři. Hodně mi pomohl úkolář Berta, byl někde ze Staré Bělé, vždycky se mě ptal, kolik mi zas chybí abych se vešel do normy a připsal mi na list hodiny. Hotový model šel pak ke kontrolorovi, který ho pečlivě proměřil a zkontroloval podle výkresu a byla ostuda, když kontrola model vrátila musel se opravit. Buď nepasovaly rozměry, přesně na 1 milimetr, nebo úkos, míry jaderníků či cokoli jiného. Oprava se dělala ale už bez dalších pracovních hodin, ve vlastním čase navíc. A mi hodiny pořád chyběly. Práce na modelech mě nebavila. Vždyť ten model se po odlití odlitku uložil do skladu a když už ho nebylo třeba po čase ho zlikvidovali. Odlitek byl anonymní a moje práce nebyla nikde vidět, nic z ní nezůstalo. A abych dělal něco jiného, na to jsem neměl. Byl jsem obyčejný „nýmand“ a mohl být rád, že mám zaměstnání, v teple a suchu v dílně, na denní směny, poměrně v čistém prostředí, takzvaný lepší dělník. Ještě mně tak bavilo něco si pro sebe ufušovat a pod kabátem odnést domů. Musel jsem ale nějak vydělávat peníze. Nebyl jsem nikdy průbojný, odvážný a sebevědomý typ. Trpěl jsem pubertálním komplexem méněcennosti. Každý starší a agresivnější byl pro mě autoritou. Ale o některých lidech jsem si myslel své, zaškatulkoval si je do skupin a měl na ně svůj názor, ale navenek hrál radši roli naivního prosťáčka, který se dá rád poučit. A opravdu jsem jím tenkrát i byl, když si to tak dneska (po téměř padesáti letech) vybavuju a vzpomínám. Ostatní studovali na různých školách, chodili už s holkama, ale já nic. Můj vztah k dívkám byl hodně problematický. V náboženství jsme se učili, že jakákoliv myšlenka na sex, ženu, erotiku je něco špatného, hřích, nemravnost, něco na úrovni krádeže, lži a je třeba se tomu bránit. A tak v pubertě jsem moje sexuální touhy a představy, které mě napadaly v hlavě, pokládal za něco hříšného a neslušného, o čem se nehodí mluvit a musí se s tím bojovat. A doma se o tom též nemluvilo. Takže před holkama jsem měl vždycky velkou trému, nevěděl o čem s nimi mluvit, nic vtipného mě nenapadalo a v hlavě jsem měl najednou prázdno. Záviděl jsem jiným, jak umí balit holky, jejich odvahu a sebevědomí, jak je uměli něčím zaujmout. Jenom ve své fantazii jsem snil o nějaké neskutečné víle, se kterou bych si rozuměl a ona měla stejné zájmy a se mnou fantazírovala též o dalekých světech, životě ve středověku a minulosti kterou jsem si idealizoval podle přečtených knížek, chodila se mnou po lese, tam kde jsem se cítil dobře a před kterou bych se nestyděl, že se mi bude smát. Byly to jenom moje pubertální fantazie, ale ve skutečnosti jsem se ani o nic nepokusil.

12. 3. 1961 umřeli naše „stařenka“. Měli 81 roků. Žili sami ve svojí „izbičce“ v chalupě kterou si sami s děckama postavili, ale potom, když už byli staří, dali svému nejmladšímu synovi Bohušovi. Poslední dobou už s ním nežili v dobrém vztahu, snad spolu ani nemluvili. V létě jezdili se starým dětským kočárkem do lesa na „ruždi“ a klacky, které skladovali v šopě na placu a v zimě si s tím topili a vařili v pecku. Chodili denně k nám, k mámě a babičce chodníčkem přes zahradu, přes vrátka které potom ale Bohuš zadrátoval, tak museli na okolo po cestě. Měli už šedý zákal a špatně už viděli, nemohli číst a na operaci byli už staří. Snědli prý nějaké zkažené maso, bůček který nechávali v hrnci na okně, ledničky jsme neznali. Leželi doma v jizbečce, měli bolesti břicha a naše máma, která byla v Červeném kříži je tam chodila ošetřovat. Nakonec jim jezdila doktorka dávat utišující injekce, měli velké bolesti a volali že už by chtěli umřít, že je žere „rak“. Máma byla u nich když umírali. Podle úmrtního listu umřeli na zánět a otravu jater. Oni si už za života platili členství v kremačním spolku a postavili si už i pomníček na hřbitově, použili části ze zrušeného hrobu svého syna Josefa. Ten umřel po amputaci nohy v nemocnici v roce 1932. Byl pochovaný dole za kostelem v řadě asi pět metrů od márnice. Pohřeb měli v kostele církve Československé ve Vratimově a jelo se tam z Řepišť zvlášť objednaným autobusem. Farářka, pozdější biskupka Šilerová, měla pěkné kázání a mši a potom ji odvezli do krematoria do Ostravy. Do toho starého, které bylo u židovského hřbitova a dneska je tam park. Večer po pohřbu bylo v hospodě „u Musálka“ pohoštění. Sešla se tam celá rodina, její děcka i my vnuci, jedlo se a pilo a vzpomínalo. Nikdo ale nebrečel, po vypití alkoholu skoro veselá nálada. Pamatuju si, že tam její syn Rudolf potom i cvičil na bradlech vedle v sálu, kde měli Sokolové tělocvičnu. Byl jsem tenkrát učeň ve 3. ročníku. Chodil jsem tenkrát už do autoškoly ve Vítkovic a dělal řidičák na auto a motorku. Ta autoškola byla v ulici nedaleko od vysokých pecí, blízko brány, kde jsem chodil na šichtu. Tam byla učebna, jízdy jsme měli v ulicích za normálního provozu po Vítkovic a po Ostravě s instruktorem a kurz stál 400 korun. Zkoušky jsem dělal ještě před stařenčinou smrtí. Tenkrát jsem též už chodil do přípravky, kurzu opakování učiva pro studium na Střední škole pro pracující. Přihlásila se nás tam skoro polovina naší třídy modelářů. Kurz byl jednou či dvakrát týdně odpoledne ve Vítkovic v budově v ulici za Závodním hotelem. Měli jsme tam ve 3. ročníku i naše vyučování, už jenom jednou týdně. Byla to taková honosná budova se sálem a jevištěm s pódiem v přízemí a v zimě se tam netopilo. Seděli jsme v kabátech a čepicích na židlích před pódiem. Ale závěrečné učňovské zkoušky jsme dělali na učilišti v Hrabůvce. Už si ani nevzpomenu co jsem měl za otázky. Též praktické v dílně v modelárně, kde jsme dělali. Všichni stejný model jednoduchého pouzdra ložiska podle výkresu a nesměli jsme použít stroje, všechno ručně. Kontrolovalo se to, měřily rozměry, hodnotilo, známkovalo. Zkoušky udělali všichni. Ještě před vyučením a zkouškami jsem byl já a Schucke, spolužák z Vítkovic s naším mistrem Matějným v modelárně v Ostroji, kde potřebovali dva modeláře a chtěli si je od Vítkovických železáren odkoupit. Byla to malá fabrika u nádraží Ostrava střed, bývalý Eberhard a Glassner, po válce Ostroj Opava. Tam se dělalo vybavení pro šachty a byla tam i malá dílna se čtyřmi modeláři. Nám dvěma se tam líbilo, žádný spěch ani úkolování, domácí prostředí, blízko nádraží a centra. Ale potom mě tam „neprodali“ a nastoupil tam jenom Schucke. Ten Ostroj stejně potom zrušili a zbourali a dneska je na tom místě dvouproudová magistrála za nádražím a nad ní příchodový můstek k autobusovému nádraží. Zavolali mě k vedoucímu dílny, malému hrbatému Šmídovi a ten mi říkal, že jsem měl dobré vysvědčení, že věří že budu dobrý modelář a že si mě nechají v dílně a do Ostroje nepůjdu. Byl to velký komunista a optal se mě: Co ty na to, jako svazák? Chtělo se mi mu říct: Seru na to jako mazák! Ale to jsem neřekl. Dovolenou jsme my učni měli jenom 14 dní, takže po vyučení jsme nastupovali ihned do práce. Ostatní do podniků pro které se učili a nás pár co jsme zůstali rozdělili mezi tovaryše v dílně. 

Můj bratr Pavel byl o čtyři roky mladší a Ladik Michenka, náš soused, byl mladší o dva roky a chodil ještě do školy, ale to byl „technický typ“. Vystudoval potom průmyslovku a měl jiné zájmy. Do dědiny jsem též mezi mládež nechodil. Byl tam sice i nějaký klub ČSM, scházeli se prý ve škole kde už byla večer i televize a dostal jsem i pozvánku „Přijď mezi nás“, ale co bych tam dělal? Bylo to politicky vedeno, ovlivňováno mladými potomky komunistů a ředitelem školy Malíkem. Necítil bych se tam dobře. Byl jsem sice povinně jako učeň členem ČSM, ale to se nedalo nic dělat. Po nástupu do učiliště se nás nikdo na nic neptal, dostali jsme přihlášky a kolektivně vstoupuli. Hlavenka by nestrpěl, kdyby někdo řekl ne, že tam nevstoupí. Stejně tak jsme všichni vstoupili do ROH. Nařídil nám zdravit ho „Čest práci“ a oslovovat soudruhu a kdo s tím nesouhlasí, ať se přihlásí, že on ho bude zdravit „má úcta milostpane“. Samozřejmě se nikdo neozval. Též na prvomájové oslavy jsme museli přijet do Vítkovic. On nás kontroloval. Potom jsme s „jásáním“, jako učni seřazeni v průvodu pochodovali až do Ostravy, na náměstí Lidových milicí. Cestou se některým podařilo utéct, ztratit se a odjet domů. Ale to zas schválně nejely autobusy, až odpoledne. Bylo to „radostné jásání“, že jsem znechucen sotva pletl nohama a litoval ztraceného dne. Takové akce mě jenom utvrzovaly v mém postoji ke všemu oficiálnímu, politickému, způsob jak se nás režim snažil „vychovávat“, a naopak jsem obdivoval a sympatizoval se vším, co bylo proti nim. V lese jsem si někdy naivně představoval, co bych asi dělal, kdybych potkal „amerického špiona“, jak nám tenkrát vtloukali do hlav, že je shazují na padácích a oni že pak zapalují stohy a JZD, vraždí lidi a jsou to nebezpeční hrdlořezové a je povinností je hned hlásit na SNB. Já bych takovému agentu jakkoliv pomoh, dones mu jídlo, řek mu co vím o místních lidech, komunistech, ukázal mu cestu a kde se má schovat. Ale na druhé straně jsem měl obavy, že takový člověk by mně asi potom nenechal odejít, abych ho neprozradil a musel by mně oddělat. Obdivoval jsem moc „banderovce“. Jak se po válce snažili projít přes naše území, jak proti nim posílali celé pluky armády a bezpečnosti a tito zkušení vojáci, lidé kteří prožili válku a měli zkušenosti se pokoušeli po skupinkách v noci „po indiánsku“ projít lesy, podle mapy a kompasu na západ. Podle mne to byli hrdinové. A byli proti komunistům!

Též jsem sympatizoval s německými vojáky a vším co bylo proti režimu. Natruc jsem se začal zajímat o všecko, co bylo podle oficiální propagandy špatné, zakázané. Táta někdy dones ze „šichty“, ze starého železa, které tam bylo ve vagonech na kolejích odváženo do vysokých pecí, nějaké věci, které se mu zdály zajímavé. Též německé helmy, bajonety i blůzy a části uniforem a já je měl v naší šopě schované. Kupoval jsem v Antikvariátě v Ostravě staré německé knížky, které byly tenkrát levné a nikdo neměl o ně zájem. I když jsem neuměl ještě dobře německy, aspoň názvy a zhruba o čem jsou jsem věděl a říkal jsem si, žejednou budu umět dobře a přečtu si je. Dneska jsem rád, že je mám, protože bych je už nesehnal, nebo jsou moc drahé. Třeba knihy o Napoleonovi, různé paměti a regionální ročníky německých časopisů, publikace o umění, cestopisy, staré tisky. Bylo to asi „po němcích“ a češi, kteří německy neuměli to buď házeli do starého papíru, nebo v lepším případě za pár korun dali do Antikvariátu. Táta říkal, že ve vagonech do papíren a výrobu nového papíru, jezdily celé knihovny krásných knížek a časopisů, lidé vyhazovali všecko co bylo německé. Náš soused, Bohuš Michenka, bratr mojí babičky Rozky tenkrát vyhodil z půdy sešitové vydání Bídníků od Viktora Huga. Byly to sešity ještě z první republiky, on to asi odebíral, byl toho celý štos a já to posbíral, nebylo to kompletní, sešíval na mámině šicím stroji a slepil do desek. A též jsem to poprvé četl. Dodnes si pamatuju na popis bitvy u Waterloo. To bylo něco pro mě! Všechno jsem si živě představoval před očima. Jak tam popisoval útok kyrysníků a psal o Napoleonovi, o Jean Valjeanovi, Thenadierovi a Cosetě. Byla to první knížka od V. Huga a dodnes si pamatuju jak jsem to nadšeně četl a tenkrát si naivně představoval. A Bohuš to klidně vyhodil!

Omluva

Omlouvám se za delší pauze v přidávání nových stránek vzpomínek. Další budu přidávat od ledna 2017.

Když jsem byl ve druhém ročníku, umřela naše babička z Kaňovic. (15. 10. 1959) Máma našeho táty. Narodila se v Rakovci 29. 3. 1883, takže měla 76 roků. Týden předtím ještě pásla doma na mezi krávy, nachladila se, dostala zápal plic a odvezli ji do nemocnice do Frýdku. Umřela ve stejném pokoji jak potom v roce 1986 náš táta. On tam jel hned jak se to dověděl na motorce a byl se na ni podívat, než ji odvezli domů do Kaňovic. S tátou jsem potom byl na motorce v Bruzovic na hřbitově, když tam hrobník kopal hrob. Táta mi ukazoval vyházené kosti i lebku svého táty, Augustina Řehy, který tam byl pochovaný v roce 1938. Chtěl jsem si vzít malou kost z prstu ruky na památku, ale potom jsem ji tam nechal. Pohřeb byl s průvodem z domova. Ležela tam na márách v truhle, obklopená svícny a květinami ve své „izbečce“ kde bydlela. Byla to úzká, zatuchlá místnost vzadu za síní a lidé se tam na ni postupně chodili naposledy podívat. Potom ji vynášeli na cestu do pohřebního vozu. Nesli ji můj táta, jeho bratr Ludvík, její zeťové Miloš Vicher a Ladislav Olšar. Bylo pěkné, podzimní slunečné počasí. Šlo se s průvodem s muzikou, s farářem a ministranty, polními cestami přes „Velicestu“ ke kostelu. Pohřební vůz byl tenkrát ještě tažený koňmi, černý dřevěný se skleněnými stěnami. Bylo hodně lidí z okolí, všechny její děti, hodně nás vnuků a vnuček i sousedů. V kostele, při farářově kázání jsem v lavici poprvé a jednou v životě viděl tátu plakat. Potom ji odnesli k hrobu a spustili dolů. Zpátky do Kaňovic do hospody „u Magery“ se už jelo objednaným autobusem. Tam bylo posezení, jídlo a pití, jako obvykle po pohřbu. Potom se každoročně „o všech svatých“ scházely její děti u hrobu v Bruzovic a bylo postupně znát, když někdo z nich umřel, o kolik kytic a věnců je tam méně. Táta vždycky počítal, od koho která kytice je. Jezdili jsme tam všichni na tátové „Zetce“. Dneska, když umřela i nejmladší Zdenka, už tam nechodí nikdo.

Ve druhém ročníku učení nás měl ten mistr Poremský. Ostatní skupiny měli ještě mistři Urbánek a Světlík. To byli solidní chlapi, kteří se snažili kluky něco naučit. Nad nimi byl ještě v kanceláři mistrů jejich nadřízený, soudruh Stuchlý. Ten neměl žádnou skupinu učňů, ale měli jsme z něho respekt. Odpovídal za politické vedení nás učňů a měli jsme ráno nástup v jejich kanceláři, kde byla probírána politická situace a četly se aktuální úvodníky z novin a potom chtěli k tomu diskusi. Ale to jsem se už obezřetně držel zpátky a do diskusí se nezapojoval. Bylo to moc strojené, povrchní, souhlasil jsem se vším, do hlavy mi neviděli. Oni byli asi spokojeni a mysleli si, že tomu všemu věříme a měli klid, anebo též to dělali jenom formálně, že museli. To nevím. Museli jsme to vždycky absolvovat a tak jsme to vyslechli a šli potom na dílnu dělat. Já měl tenkrát jiné zájmy a názory, než to, co se do nás snažili napumpovat. Zajímali mě jako kluka indiáni, kovboji, Amerika, romantika, daleké kraje. Všechno co bylo tenkrát u mladých lidí posuzováno jako špatné, západní, nesocialistické. Ve Vítkovic, kde jsem čekal po šichtě na autobus, bylo u náměstí i knihkupectví a tam jsem si kupoval knížky, které kupodivu začaly vycházet i u nás. Ty které mě bavily a ne ty, které jsme měli doporučené, jako povinnou četbu. Knížky byly tenkrát relativně levné, ale ty lepší hned vyprodané. Koupil jsem si od E. T. Setona „Dva divoši“, od Curwooda „Vlčák Kazan“, od J. F. Coopera „Poslední mohykán“, Kožená punčocha“, „prérie“, od B. Harta „Ztraceni v pustině“ a jiné dobrodružné knížky. To bylo něco jiného. Snil jsem o dobrých kamarádech, takových co byli v knížkách, ale ve skutečnosti jsem žádné neměl. Byl jsem spíše samotář, neuměl navazovat rychle přátelství a tak jsem si jen sám fantazíroval. Ostatní spolužáci měli jiné zájmy, fotbal, magneťáky, stavěli si reprobedny a nahrávali západní muziku, bigbít, ale mě to nebavilo. Před holkama jsem se styděl, nevěděl jak a o čem se s nimi bavit, nic měl neapadalo, jako bych měl prázdno v hlavě, trému, červenal se. Snad to bylo i tou mají náboženskou výchovou z dětství. Myslel jsem si, že jakékoliv sexuální představy i myšlenky jsou hříšné a nemravné, něco špatného. A též v mém okolí žádné holky se kterými bych se mohl bavit o tom co mně zajímalo nebyly. Chodil jsem u ná v Řepišť někdy odpoledne, když jsem přišel ze „šichty“ do lesa, daleko dozadu, až za druhý potok a tam si sám fantazíroval. Tam jsem nikdy nikoho nepotkal, bylo tam pěkně, romantické údolí s potokem a starými stromy, kde se dalo sedět a přemýšlet. Nosil jsem vlastnoručně vyrobený nůž z pilky na železo a potom i hasičskou sekerku s hákem, kterou táta dones ze šichty a já k ní udělal „štyl“, topůrko v indiánském stylu. Říkal jsem jí „tomahavk“, ale táta tomu nerozuměl a říkal „tomahák“. To moje údolí jsem si nazval „Gleyan“, podle knížky Dva divoši. Tam jsem sedával nad potokem, či na protější stráni pod smrky a pozoroval zapadající slunce za vrcholky lesa a představoal si lesy v Americe, indiány, prérie a všechno to, co jsem znal z knížek. Domů jsem chodil až večer, někdy jsem se sám v lese, daleko od dědiny i bál, ale byl jsem „ozbrojen“. Jezdil jsem tam i v zimě, když byl sníh, na lyžích. Staré německé vojenské lyže, se zapínáním na řemínky, které táta též našel někde ve vagoně po válce. V mrazu jsem si udělal pod stromem oheň a přikládal dřevo a celé odpoledne se tam hřál a představoval si jak to asi muselo být v Americe, když tam žili indiáni a trapéři. Jednou mi málem cestou zpátky omrzly ruce a uši. U ohně bylo teplo, ale potom daleko už potmě domů. S oblečením to též nebylo valné, různé staré „klumpy“, zalátané kalhoty, svetry a bundy, dneska by v tom nechodil ani bezdomovec. Ale to bylo jenom „na doma a do lesa“. (Když jsem po mnoha letech, už ve svých 68 letech to „své údolí“ zase navštívil, našel jsem ho jenom podle zákrutů potoka, stromy vykácené, všecko zničené těžkou technikou, rozvrácené, zdevastované.) Na kraji lesa, za „Carbolem“ rostla stará vysoká sosna. Odspodu se dalo na ni vylézt po vedlejší osice a potom po větvích až vysoko nahoru. Tam jsem měl svoje místo v rozsoše větví, odkud byl daleký výhled přes pole a louky na západ. V dálce bylo vidět slunce zapadající za naši dědinu a střechu i komíny naší chalupy. Tam jsem sedával a představoval si, kolik ohňů zrovna asi hoří někde v dalekém světě, okolo nich trampi, zálesáci, romantika, kamarádi a já tam sedím sám a nemám nikoho, žádného kamaráda, který by měl stejné zájmy, se kterým bych si rozuměl.

V třetím ročníku nás měl starý mistr Jan Matějný. To byl rozumný, zkušený člověk někde z Háje u Opavy. Malý, drobný chlápek, měl už před důchodem, ale nebyl žádný fanatik a bral situaci lidsky, snažil se nás něco naučit a mít rozumné názory na život. Uměl německy a já se tenkrát přihlásil do kursu němčiny do Ostravy na náměstí vedle kostela a dvakrát týdně tam večer chodil. Matějný mě potom někdy zkoušel ze slovíček a mluvil se mnou německy, ale jenom když to jiní neslyšeli. V tom kursu jsem se toho moc nenaučil. Byli tam různí lidé ve třídě a já seděl vzadu v lavici a ani mě moc nezkoušeli. Přednášející se bavil jenom s mladými holkami vpředu a já jako bych tam nebyl. Ani jsem to nedokončil a přestal jsem tam chodit. Ale naučil jsem se trochu základy mluvnice a dál jsem se už učil sám. Měl jsem zájem se naučit a tak jsem se učil slovíčka a snažil se pochopit věty a číst knížky. Do žádného kursu jsem už potom nechodil. Jenom doma se učil, když jsem měl náladu. První knížku kterou jsem jakž takž přeškobrtal byla „Fliegende Hollander“. To jsem rozuměl tak každé třetí slovo a zbytek jsem si domyslel, nebo našel ve slovníku. Když jsme byli „na vandru“ s Karlem Valasem, v České lípě jsem si koupil tlustý česko-německý slovník a ani jsem si neuměl představit, že jednou budu znát všechna slova co v něm jsou. Dneska se už nemusím do něho dívat. Je už celý ohmataný a opotřebovaný a mám ho pořád.

V tom učení jsme dostávali i jakési kapesné, plat. V prvním ročníku to bylo 70 korun za měsíc, ve druhém už 120 a v třetím už pár stovek, podle toho kolik jsme toho udělali. Učení, obědy, montérky a boty byly zdarma, na průkazky na autobus a tramvaj jsme měli slevy. Museli jsme si chodit dávat razítka, potvrzení od vedení učiliště. Vstával jsem ráno v půl páté, ještě za tmy, máma vstávala ještě spíše a měla už uvařené kafe, snídani, nějaký chleba a smažené vejce na špeku a šel jsem na autobus. Tenkrát jezdila taková kraksna s kulatýma hranama a dveře se skládaly jako harmonika. Byl to „dělnický autobus“ a byl vždycky „narvaný“, lidé se tlačili na sebe, v létě bylo vedro, potili se, v zimě se netopilo, okna zamrzlé, ale jezdil přímo až do Vítkovic. Tam měl stanoviště v jedné boční uličce nedaleko náměstí Míru. A zpátky jezdil též o půl třetí přímo až do Řepišť. Když jsem ho ale zmeškal, nebo jel dříve ze školy, musel jsem několikrát přestupovat. Nejhorší bylo to ranní vstávání. Máma mě musela několikrát jít vzbudit, po cestě na autobus jsem ještě klimbal, i v něm vestoje usínal. Zvláště v zimě to bylo těžké. Ale i v létě, když ráno nad lesem za naší chalupou vycházelo krásné, rudé slunce, červená oblaka a já se od kaple ještě otáčel a díval se na tu krásu, ale musel jsem spěchat, abych stihl autobus. Vždycky jsem si přál, abych nemusel jít na „šichtu“ a moh jít za tím sluncem a do lesa, jak tam musí být krásně, dělat si co mě baví, fantazírovat o romantice a volném životě, o indiánech, skautech a kovbojích, což byly ideály mých tehdejších let ale realita byla jiná. Byli jsme doma tři kluci, táta moc nevydělával, chodil jsem do práce v jakémsi zeleném, zevnitř pogumovaném plášti, který táta dones odněkud z vagonu, modré rádiovce a těžkých botách s tlustými gumovými podrážkami. Na to, jak vypadám jsem moc nehledě, byl jsem učeň, obyčejné nic. Záviděl jsem středoškolákům, kteří chodili na jedenáctiletku a byli studenti. Ale já na to neměl. Byli jsme pro ně nižší kasta, se kterou se oni neměli o čem bavit. A s mými „spoluučni“ ze třídy mě též moc nezajímalo bavit se o fotbale, nebo jak byli v hospodě či o ženských. Radši jsem si sám fantazíroval, v duchu si představoval daleké kraje a život v minulých stoletích. Když si na to dneska tak vzpomínám a dívám se na to už jinak, byl jsem asi jako nějaká romantická pubertální slečinka, ale byl jsem to zas jenom já, neopakovatelný a povaha či nátura se nedá změnit a jiný jsem asi v tehdejší době a prostředí nemohl být. Někdy jsem si říkal, že se musím změnit, být jiný, průbojnější, smělejší, nebudu se tak stydět před holkama, být sebevědomější jako ti ostatní, ale nejde to. Člověk se nevyvleče ze své kůže, nepřekročí svůj stín. Byly to zmatky a pocity méněcennosti, jaké se dostavují v pubertě. Jednou jsem stál na zastávce autobusu ve Vratimově a vedle stála skupinka starých dědků, pensistů a vesele se bavili. Já jsem jim tenkrát záviděl, neměli ty problémy jako já. Snad bych si to s nimi i vyměnil. Ale oni jsou už dneska všichni mrtví a já jsem ještě tu. Též si myslím, že jsem měl až přehnanou účtu a respekt ke starším lidem. Oni měli vždycky pravdu, bylo třeba je poslouchat, byl jsem tak vychovaný z domova. Postupně jsem ale zjistil, že ne všichni jsou tak moudří a dobří. Že je i dost hlupáků a špatných lidí, kteří zakrývají svoji primitivnost vulgárním vyžadováním úcty ke své osobě jenom proto, že jsou starší. Poučovali mě a když jsem jim odporoval a i dokázal, že nemají pravdu a oni už neměli argumenty, přešli na hrubé okřiknutí typu: „co ty smrkaču mladý mi chceš vykládat, ty jsi nic nezažil, já to musím vědět lepší, už jsem něco prožil“. Tím mě ovšem nepřesvědčili, jenom utvrdili, že nemá cenu s nimi diskutovat. Byli to většinou staří komunisté, kteří ani neměli základní vědomosti o světě a přehled o dějinách. Bylo bezpečnější, naopak projevit údiv nad jejich moudrostí a nechat se poučit a v duchu si myslet své. Též mě urážela jejich vulgarita ve vztahu k věřícím, k náboženství, ke Kristu a k Panně Marii. Ale to jsem byl jenom obyčejný učeň, nejnižší stupeň dělnické třídy. Byl jsem moc disciplinovaný a vychovaný z domova, snad i autoritativním tátou, že jsem se radši podřizoval radám a příkazům těch dospělých.