Jednou v zimě, když bylo dost sněhu, koulovaly se děcka před školou a potom i v boční uličce kde stál náš autobus do Řepišť. Šofér nechával autobus otevřený a děcka nastupovaly postupně a čekalo se na odjezd. On někde odešel do hospody a přicházel až v čas odjezdu. V autobuse, v té staré „kraksně“ s jedněmi dveřmi a úzkou uličkou uprostřed už bylo dost sněhu. Já se ale moc té „bitvy“ ani nezúčastnil, snad jsem jen též párkrát hodil sněhem, ale ne do autobusu. Když přišel šofér Nováček a viděl sníh v autobuse, rozčílil se a ptal se děcek, kdo tam házel ten sníh. Zrovna jsem nastupoval a byl též od sněhu a děcka řekly že nejvíc Řeha. Musel jsem z autobusu vystoupit, řek ať jdu domů pěšky, že mě nepoveze a zavřel dveře a jel. Musel jsem jít celou cestu až domů pěšky a on projel potom ještě jednou kolem mě, když jel znova do Řepišť. Cítil jsem to jako křivdu, vždyť jsem ten sníh tam neházel a děcka se mi potom ještě smály. Ale nedalo se nic dělat, věděl jsem, že spravedlnost neexistuje. Jen ve své fantazii jsem si vymyslel svět, kde byli jenom dobří a „ideální“ lidé. Ve skutečnosti měli vždycky „pravdu“ ti fyzicky silnější a průbojnější a musel jsem se tomu podřídit. Neměl jsem žádné „opravdové kamarády“. Učení mi též moc nešlo, ale nejhorší jsem nebyl, jenom ta matika mi nešla, nic jsem už v ní nechápal a učitelka jenom „odučila“ nové učivo a zkoušela a známkovala. Už jsem v tom „plaval“ a nikdy to nepochopil.

Zažil jsem též dost ponižující šikanu od jednoho spolužáka, který byl fyzicky o moc silnější a nedalo se mu ubránit. Byl největší ze třídy, poměrně se dobře učil. Jmenoval se Šrámek a byl z Vratimova. Tomu jsem se nějak znelíbil a on mě ponižoval už od 7. třídy. O přestávkách mě tahal za uši a jednou mě nakopal pod učitelský stůl a tam držel skrčeného a říkal mi tam „tak tě teď upálíme bratře Matěji“ podle vzoru z knížky „Výlet pana Broučka“, kde husité upálili Broučka v sudu. A ostatní se tomu smáli. Nosil jsem takovou černou pletenou shrnovací zimní čepici a on, kdykoliv mě v ní uviděl, chytil mě a přetáhl mi ji až přes obličej dolů a smál se a říkal, že Jirásek napsal „Temno“. Nemoh jsem nic dělat, on byl silnější a ani bych mu neutek. Jeho rodiče byli nějací dost vysocí funkcionáři a bylo vidět, že i učitelé mají z nich respekt. V zimě jsem též dost často promrzl. Autobus jezdil už potom přímo z Ostravy až do Řepišť (číslo 21) a zastavoval na náměstí. Jezdil asi co hodinu, ale neměl jsem hodinky a jízdní řád byl stejně stržený, takže jsme po vyučování čekali na zastávce až se objeví ze zatáčky. Nevěděli jsme nikdy kdy a tak jsme tam stáli někdy i hodinu. Jednou byl takový mráz, že už jsem se mohl skoro hýbat, promrzlý, necítil už ruce a nohy, klepal se a do autobusu potom nastoupil z posledních sil. Byla tam sice hospoda, ale tam děcka nesměly a co kdyby zrovna jel autobus a já nebyl na zastávce. Do Řepišť nejel ale každý. Některý jel do Datyň a jiný do Zařičí, podle toho co měl napsáno na tabulce. Na autobus jsme měli školní legitimaci a měsíční známka se tam nalepovala, stála 10 korun a prodávala se v Ostravě na autobusovém nádraží za divadlem „Zdeňka Nejedlého“ u Žofínské huti. Do legitimace, kde musela být fotka, nám ředitel dal razítko a babička mi jezdila každý měsíc kupovat známku.

Jednou když jsem šel ve Vratimově od náměstí k nádraží, kde jsme měli v budově za bývalou „německou školou“ malířský kroužek do kterého jsem chodil po vyučování, obstoupili mě na cestě tři cikánští kluci o něco starší, (bydlely tam v dřevěném baráku za kolejemi cikánské rodiny, ale do naší školy cikáni nechodili) a ti chtěli po mně ať jim dám nějaké peníze. Já hlupák měl strach, tak jsem vytáh z náprsní kapsy plastový obal kde jsem měl i legitimaci na autobus a pár papírových desetikorun a chtěl jim jednu dát. Ale oni mi hned skroutili ruku a celý obal i s penězi a průkazkou vytrhli a utekli. Tak jsem přišel i o legitimaci i peníze. Domů jsem dojel načerno, bez peněz a musel si vyřídit v Ostravě novou průkazku i s novou známkou. Ale hlásit to, že mě okradli nemělo vůbec cenu, nikdo by se tím nezabýval.

Též si vzpomínám na moje první setkání s cikány u nás doma „u stařenky“. Nevím už kolik jsem měl roků, chodil už do školy v Řepišť, když jsme si hráli v létě „na placu“ v zahradě u stařenky. Po cestě od jihu, od Lískovce, která vedla kolem našich chalup a dál na Oblesky, přijížděl žebřiňák nadkrytý plachtou nataženou na obloucích, tažený koněm a vpředu seděl starý cikán s fajfkou. Ve voze na seně několik polonahých děcek a asi tři cikánky v pestrobarevných dlouhých sukních a s řetízky mincí na krku. Když dojeli na křižovatku, cikán zastavil a cikánky vběhly k nám do zahrady a začaly nahánět do rohu „kury“ (slepice). My děcka jsme jenom vyděšeně „čuměli“ co se děje. Potom vešly do síně a tam ale narazily na stařenku a ti se s nimi začali hádat, vyháněli je ven, ony se nechtěly dát, začali se postrkovat, křičet a napadat ji. Stařenka na ně vzali „metlu“ a potom i struhadlo na řepu, co tam bylo. Přitom tu jednu praštili po ruce až jí tekla krev. Uslyšel to odněkud ale „stryk Bohuš“ její syn a vběhl tam. Cikánky se daly na ústup ale vyhrožovaly, že za tu krev jim vyhoří chalupa. Ten cikán s vozem čekal na křižovatce vedle nás až se ony s křikem a proklínáním vrátily a jeli dál. Též moje všechny další zkušenosti s „našimi romskými spoluobčany“ byly vždycky „nedobré“. Ale to jsem zas odbočil, tak budu pokračovat dál o škole ve Vratimově. 

Dneska, když píšu tyto vzpomínky, musel jsem se podívat do mých starých vysvědčení a tam jsem našel, že ve školním roce 1954/55 jsem chodil do VI. C. a naší třídní učitelkou byla Věra Kaločová, mladá holka, přišla právě ze školy a nás měla jako svou první třídu. Během roku se vdala a jmenovala se Pavlasová a ke konci roku se jí narodilo dítě. Vzpomínám si, že měla něco s očima, pořád jí slzely. Měli jsme též nové předměty, na každý přicházel jiný učitel, což v Řepišť nebylo. Na dějepis nás měl Štefek, měl jenom dva prsty na ruce a byl dost nervózní, neuměl třídu zvládnout a kluci mu dělali naschvály. Na Matematiku jsme měli Černochovou. Té říkali „Baba Jaga“, byla „zrzavá“ se zahnutým nosem. Matika mi nikdy nešla a když jsme začali algebru, nikdy jsem už to nepochopil a už v tom plaval a byl to pro mě nejhorší předmět. Měl jsem z ní vždycky špatné známky. Když se začaly počítat „vzorečky“ či zlomky, nerozuměl jsem tomu, algebra, nikdy jsem nic nevypočítal správně. Později i výpočty vzorečků ve fyzice. Na češtinu jsme měli Havránkovou z Paskova. Čeština mě bavila, zvláště literatura, knihy, spisovatelé, historie, gramatika už tak ne, ale dala se zvládnout. Na fyziku byla Králová, její syn chodil s námi do třídy (říkali mu „králík“) a na kreslení Gřivačová. Kreslení jsem měl vždycky rád, měl jsem vždycky jedničky. Ona byla „stará panna“, černovlasá, starší už a malovala pěkné obrazy. My jsme malovali vodovými barvami na výkresy většinou donesené ovoce nebo vycpaná zvířata z kabinetu, nebo perspektivu a axonometrii a to jsem uměl. Na tělocvik a ruštinu byl Alfred Kožušník, známá osobnost této školy. Nevím, jestli se u něho někdo něco pořádně naučil, stačilo něco nadhodit, nějaké téma rozhovoru, dobrodružství, záhady, historky a už se o tom diskutovalo. Vyprávěl nám své zážitky z vojny, nebo dones staré časopisy „Širým světem“ z první republiky a různé cestopisy a četl z nich fantastické příběhy, záhady a kuriozity. Když se blížil konec hodiny, najednou si vzpomněl, že jsme se měli něco naučit, tak rychle pár slovíček a zbytek jsme se měli naučit doma z učebnic. Ale ruština mi nedělala velké potíže, dalo se to zvládnout. Měl nás též na tělocvik a to se hrál většinou fotbal v tělocvičně a v létě na dvoře u školy. Mě fotbal nebavil, byl jsem na to dost neohrabaný a líný, tak jsem se většinou jenom poflakoval s několika též takovými. Z Řepišť s námi začal  jezdit též nový spolužák Rudolf Depta. Ten „sloužil“ na „gruntě“ u Antonína Musálka. Pásl tam krávy a dělal co bylo třeba na statku. Dala ho tam jeho matka, která tam též kdysi „sloužila“ a bydlela ve Frýdku. Byl to dobrý kluk. Učení mu moc nešlo, neměl na to čas, ale jako každého kluka ho zajímali též „kovbojové“, pistole a Rodokapsy a všechno dobrodružství. Půjčoval jsem mu i knížky, ale on na čtení neměl ani moc času, musel dělat na statku. Někdy nepřišel ani do školy, ale to mu i učitelé tolerovali. Nešla mu též „matika“ a měl pořád problémy s „Černoškou“. Dost jsme se zkamarádili a párkrát jsem ho přived i k nám domů na oběd a dal mu i torzo starého nefunkčního bubínkového revolveru, který táta dones ze starého železa někde z vagonu. On se po skončení školy (byl starší o rok, protože kdysi propadl) šel učit za horníka na učiliště do Ostravy, ještě jsme si i napsali pár dopisů a nevím, co dělal potom. Když jsem už dělal potom ve Válcovnách plechu v Lískovci, asi okolo roku 1980, dověděl jsem se, že byl i zavřený a pak se potuloval jako nezaměstnaný po Frýdku bez peněz a nakonec se oběsil ve vrbině u Ostravice u nádraží v Lískovci. Já jsem se s ním už ale nesetkal. Na dalšího spolužáka, Petra Bruckého, nemám dobré vzpomínky. Jeho táta byl místní fotograf a měl ateliér na náměstí a vilu a dělal nám i fotky celé třídy na konci roku. Byl to velice ambiciózní kluk. Dobře se neučil, ale rodiče se všelijak snažili „ovlivnit“ učitele, aby měl lepší známky, zvláště v matematice u „Černošky“ bylo vidět, jak mu nadržuje. Též se zajímal o „kovbojky“, dobrodružné knížky i o „Foglarovky“, ale později jsem zjistil, že je to falešný a na sebe jen myslící egoista, snažící se ostatní pošpinit. Zpočátku jsme se kamarádili. Já, coby neprůbojný samotář jsem obdivoval kluky co dělali „průšvihy“ a nebyli poslušnými žáky, ale spíše dávali o sobě vědět. Kamarádil jsem se s Deptou, s Liborem Sumíkem z Kunčic, který chodil k nám, protože ho ze školy v Kunčic vyloučili a jinými „dobrodruhy“. Po škole jsme chodili k Ostravici ke splavu a tam „fantazírovali“ o různých věcech a prováděli co nás bavilo, co normálně zajímalo kluky v našich letech. Stála tam ještě stará „fabrika Kalivoa“, kde se vyráběly dlaždice, s vysokým komínem na který se dalo vylézt po železném, viklajícím se žebříku a dívat se shora na celý Vratimov a na vedlejší fotbalové hřiště staré „Meteorky“. V létě jsme se ke splavu chodili i koupat. Já neuměl plavat a jednou se málem utopil v hluboké vodě. Jednou dones táta „ze šichty“ několik německých vyznamenání, železných křížů na krk, co našel ve vagoně co šlo do šrotu. Prý jich tam byl celý kbelík (jakou by dneska měly cenu) a on jich pár vzal a dal mi na hraní. Byly pěkné, nové a s malým „haknkrajcem“ uprostřed na černém podkladě. Měl jsem jich dost, tak jsem jich pár rozdal i klukům ve škole. Byl jsem takový „dobrák“, že jsem se nechal „ukecat“ a viděl, že někomu udělám radost, dost věcí jsem rozdal. Sám jsem ale málokdy co dostal zadarmo. Též Brucký dostal ode mě ten kříž. Byly to „železné kříže 2. třídy“ s kroužkem na pověšení na krk co se v německé armádě udělovaly za statečnost. Ale to jsem tenkrát nevěděl. Potom jsem se s Bruckým ale nějak nepohodl, nevím už ani proč a on mi začal vyhrožovat, že jsem rozdával ty kříže, že to oznámí, že jsem říkal, že můj táta byl s tím vyznamenaný a že ho zavřou jako fašistu. Měl jsem z něho strach, byla to doba kdy se zavíralo i za pouhé řeči a táta byl též nedávno zavřený. Doma jsem nikomu nic neřek, ale bál se, že ten Brucký to může oznámit. Tak jsem musel být naoko s ním „kamarád“ a neoponovat mu v ničem a pořád měl o tátu strach. Nikomu jsem o tom až dodneška neřek. Ten Brucký si doved vytvořit pověst slušného a vychovaného žáka na druhé straně se snažil ty druhé zesměšnit a pomluvit aby on vynikl. Bál sem se ho až do konce školy. Ten kříž mi už nedal a mohl s ním kdykoliv vyrukovat. Hodně mě to psychicky zasáhlo. Byl jsem jeho „zajatcem“. 

Z tábora domů jsme jeli zase zvláštním vlakem a někde v Krnově k nám připojili vagon kde byl i Pavel a v Ostravě už nás čekal táta a jeli jsme do Paskova a z nádraží šli domů. V táboře jsem měl i můj plechový foťák Altista Box na film 6x6 cm a mám někde i pár fotek. V druhé polovině prázdnin jsme byli ještě pár dní s Pavlem u babičky v Kaňovic. Byli tam i někteří bratranci a sestřenice i Helenka s mladší sestrou Miluškou. Oni už bydleli v Hranicích, kde byl jejich táta Josef Fajkoš důstojníkem a k babičce jezdili též na prázdniny. Byla tam i malá Hanička, dcera nejmladší tátovy sestry Zdenky, která se v roce 1949 provdala za Karla Martiníka z Velké Polomi a babička už dala přepsat chalupu na ně. Už to nebylo ale jako kdysi, musel jsem dávat pozor na Pavla a Helenka si už nechtěla se mnou hrát, byla už „velká“ a měla jiné zájmy. Možná to bylo už pubertou a já se už i před ní styděl, měli jsme oba už 11 roků.

Na a po prázdninách jsem nastoupil do „měšťanky“ ve Vratimově. Jezdili jsme tam z Řepišť autobusem. Babička mi už předtím byla v Ostravě „vyřídit“ legitimaci, školní měsíční jízdenku. Každý měsíc se musela koupit v Ostravě známka za 10 korun a nalepit na tu legitimaci a jezdil jsem na ni jenom do Vratimova. Autobus, stará „kraksna“ se zakulacenými hranami a motorem vysunutým vpředu, s jedněmi dveřmi na kliku, stával v boční uličce vedle školy na náměstí. Ulice vede dozadu k parku kde je „Sokolovna“ a socha vojáka s deskou se jmény padlých občanů ve válce. Tam ve vedlejší ulici bydlela naše „křesnička“, sestra mojí mámy Jarmila s manželem Karlem Valasem a našimi bratranci Karlíkem a jeho sestrou Eliškou. Před školou na kamenném sloupu byla bronzová hlava T.G.Masaryka, ale už tam chyběly některá písmena na podstavci, bylo tam jenom: G. Mas ry . Potom to celé komunisti odstranili a dali tam bustu Švermy. Autobus do Řepišť měl číslo 30 a jezdil jenom z Vratimova. Z Ostravy do Vratimova jezdila „Jedenadvacítka“ a muselo se přesedat. Ona jezdila dál, až na OMBS, přes Datyně do Kunčic na „Osadu mladých budovatelů socialismu“. To byl tábor dřevěných baráků poblíž „Nové huti Klementa Gottwalda“. Šoféři co jezdili jenom do Řepišť a zpátky, byli už známí a střídali se ve službě. Jeden starší, holohlavý, měl vždycky různé průpovídky, srandičky, říkali mu podle jeho nejčastějších slov „hejble nebo hotovka“ a baby, co jezdily „s předajem“ (prodávat ovoce do Ostravy) ho měly rády, že jim pomáhal s košemi a taškami a dávaly mu z nich trochu v „naturáliích“. Další šofér byl Nováček z Vratimova. To byl ale neurvalý primitiv. Na lidi byl sprostý a nevlídný. Pamatuju si, jak jednou k zastávce „u Jurečky“, (dneska je to „u Nimroda“) dobíhala malá holka, mávala na něho ať počká, on se díval až doběhla ke dveřím a ujel jí před nosem. Jízdenky se kupovaly u šoféra a platilo se podle ujetých kilometrů, pro každou zastávku jiné a jízdenky se procvakávaly kleštěmi do políček na nich vyznačených podle ceny. To už bylo po „měně“ a byly už nové peníze. Cesta z Vratimova do Řepišť stála 60 haléřů. Autobus jezdil jenom párkrát denně a kdo ho zmeškal, musel dlouho čekat na další. Neměl jsem hodinky a ani nevěděl kdy vlastně jede, tak jsme čekali s děckama poblíž zastávky. Jízdní řád býval stejně vždycky stržený a čekalo se na přípoj z Ostravy. Tenkrát byla ještě v provozu celulózka a někdy bylo cítit čpavý, kyselý, ostrý pach „zajeru“ po celém okolí. Zahájení školního roku bylo v „Sokolovně“ pro všechny žáky a my nováčci z dědin jsme byli z toho nového prostředí a tolika děcek dost „vyvalení“. Velká školní budova, za hlavními vstupními dveřmi po stranách schodiště nahoru, tam chodby a množství tříd a kabinetů, byl problém najít tu svoji třídu. Do školy chodily děcka z Vratimova, Řepišť, Datyň, Rakovce a pár i z Kunčic. Třídy byly označeny podle ročníků na A, B, C, a ve třídách nás bylo asi po 30 žáků. Nás z Řepišť stejně rozházeli do různých tříd a ve vyšších třídách též už byli Řepišťáci, ale to už byli „mazáci“ a museli jsme se k nim podle toho chovat. 

Na konci školního roku v 5. třídě jsme jeli autobusem na Slovensko do Vrátné doliny pod Rozsutec. Byli jsme jednu noc ubytováni v chatě u stanice lanovky a jeli lanovkou na Chlieb. Byli jsme i v Těrchové a obdivoval jsem vysoké skály kolem cesty a romanticky si představoval Jánošíka s jeho chlapci. Na památku jsem si vzal domů kámen z jedné skály. Ostatní děcka si kupovaly různé upomínky a přívěsky, já nechtěl utrácet peníze. Jezdil jsem už předtím s babičkou na různé zájezdy autobusem, které organizovali zahrádkáři nebo lidovci. To jsem se poprvé dostal někde dál po republice. Byli jsme v jižních Čechách, na zámku v Hluboké, ale i na Slovensku v Demanovských jeskyních a na Oravské přehradě. V autobuse mi bývalo špatně, musel jsem sedět vpředu abych viděl na cestu. Táta s mámou s náma v létě též jezdili na „výlety“. Měli jsme všichni režijní průkazky na vlak. Pamatuju si, jak jsme byli na Hostýně. Museli jsme vstávat moc brzo ráno a jít na nádraží do Paskova a jeli do Bystřice a šlo se pěšky nahoru a odpoledne dolů. Petříka, který byl ještě malý nesli střídavě táta s mámou. Mám z toho fotky, měl jsem už foťák, bakelitový „Pionýr“. Též jsme jeli na Radhošť vlakem a z Rožnova pěšky na Raztoku a lanovkou nahoru a pěšky až ke kapli a zpátky. Bylo pěkně a táta měl koupený nový foťák, sovětský „Ljubitěl“ a fotil nás. Pavel vylez na sochu Radegasta a sedl si mu až na hlavu. O prázdninách, když jsem skončil 5. třídu, nás táta mně a Pavla přihlásil do pionýrského tábora pro zaměstnance ČSD, železničářů z Ostravského kraje. Jelo se tam vlakem z Ostravy ve dvou vagonech, které několikrát různě odpojovali a zas připojovali a jeden, ve kterém byl Pavel odvezli do tábora v Račím údolí u Javorníku, zatímco my v druhém dojeli až k táboru u Chrastic u Starého Města. Vlak zastavil u tábora mimo zastávku v poli u lesa, kde byla hlavní zděná budova a kde byly ubytovány menší děcka a holky a nás starší kluky dali do stanů na louce za potokem. Tam jsme si odnesli do vlaku své kufry a tašky. Nastěhovali nás do nových vysokých zelených stanů. Ty měly kostru z trubek se sedlovou střechou a se dvěma poschoďovými postelemi po stranách a uličkou uprostřed. Já dostal postel dole vpravo. Matrace a dvě deky, prostěradlo, kufry pod postelí. Smrdělo to hrubou celtovinou, dodnes si na tu „vůni“ dovedu vzpomenout. Ve stanech jsme byli čtyři a musel být pořádek jak na vojně. Hodnotilo se ustlání postelí, pořádek ve stanu, ráno rozcvička a nástup na vztyčování vlajky. Stanů bylo asi 20 v půlkruhu, uprostřed louky byl stožár s vlajkou a za ním u lesa stan vedoucích. Naši skupinu asi 10 kluků měl nějaký brýlatý student z Olomouce, co studoval pedagogickou školu, ale jméno jsem už zapomněl. Stejně jsme mu museli říkat „soudruhu“. Byl celkem dobrák, pořádaly se různé hry ale většinou jsme chodili hrát fotbal na louku u cesty pod strání s lesem, která vedla do Chrastic. Ale mě fotbal nebavil, neuměl jsem ho nikdy, byl jsem pomalý a dost neohrabaný a neznal ani pravidla hry. Tak jsem seděl na kraji lesa za cestou a díval se jak ostatní hrajou. Přihlásil jsem se do turistického kroužku a chodili jsme na výlety po okolí. Na obědy a večeře se chodilo do hlavní budovy na louce, přes potok po dřevěné lávce. Myli jsme se ráno a večer v potoku. V noci bývaly hlídky, museli jsme vstávat podle rozdělovníku a vždycky dva s baterkou a klacky jsme měli obcházet tábor. Bylo mi tenkrát dost zima, měli jsme na sobě přehozené deky a většinou jsme sedávali pod přístřeškem z plachtoviny před hlavní budovou, kde svítilo světlo a kde se u stolů a lavic jedlo. Mimo hlídek v noci se ještě chodilo ve dne do služby dozorčích u vchodu do tábora u hlavní budovy. Tam se každý příchozí musel hlásit. V neděli přicházely návštěvy rodičů, ale za mnou nikdo nepřijel, domů to bylo daleko. Na výlety jsme chodili do okolních lesů a byli i ve vesnici Chrastice. (Německy se jmenovala Kratzdorf.) Tenkrát jsem poprvé viděl, jak vypadá ves v pohraničí, po „odsunu“ původních obyvatel. Dost prázdných zanedbaných domů a zahrad, hroutící se stodoly a špinavá, zaplivaná hospoda s podivnými existencemi uvnitř, žádný obchod, žádní lidé. Ale ještě krásné německé stavby, domy ale zarostlé kopřivami a trním, rozpadající se ploty. Jeli jsme též na výlet vlakem do nedalekého Starého města. Tam na náměstí je starobylá radnice s venkovním kamenným schodištěm. „Po 30 letech, když jsem tam znovu přišel s kamarádem Andym a byli jsme tam „na vandru“, vzpomněl jsem si, že už jsem tam byl a vybavily se mi vzpomínky které, jak jsem si myslel, byly už zapomenuty.) Ale na místo tábora jsem se už nikdy nevrátil. Jednou jsem jel okolo vlakem z Hanušovic a zahlédnul z vlaku jenom tu hlavní budovu. V táboře jsme byli asi měsíc. Poslední večer před odjezdem byl velký táborák a přišli nám vyprávět „soudruzi z lidových milicí“ v uniformách a ukazovali nám své samopaly a kulomety. Já jsem v nich viděl ale už tenkrát nesympatické, nepřátelské chlapy, kteří nám vyprávěli, jak jsou připraveni nás chránit proti americkým imperialistům, že se máme dobře učit a poslouchat, jako pionýři a za vzor mít sovětské pionýry. Byly to nabubřelé žvásty, ale musel jsem se tvářit jako že tomu věřím a myslel si o tom své. Věděl jsem, že před takovými lidmi je třeba se mít na pozoru. Litoval jsem, že už nejsou skauti a jejich tábory. To by bylo něco jiného. Dost jsem si skauty idealizoval podle starých časopisů Vpřed, Junák, Mladý hlasatel, které jsem občas měl půjčené od kluků. To bylo něco jiného než to neustálé vychvalování našich nedostižných vzorů, sovětských pionýrů, kteří neměli jedinou chybu.

Když to tady někdo v dnešní, jiné době bude číst, bude se mu asi zdát, že je to zbabělé, pomlouvat lidi, kteří jsou už mrtví a nemohou se bránit, kopat do mrtvol, ale musel jsem celý život žít ve společnosti, kde nebylo možné, říct nahlas co si člověk myslí, musel si dávat pozor na jazyk. Okolní lidi jsem si rozděloval na my a oni. Oni byli ti komunisté a s nimi se nedalo mluvit „na rovinu“, radši před nimi dělat ze sebe naivního hlupáčka a nechat se jimi poučovat, to jim dělalo dobře, mysleli si, že všechno ví líp, než my, které musí oni „ideologicky vést“. Vždycky když jsem zjistil, že člověk je ve straně, jakoby se mi v hlavě rozsvítila červená žárovička a říkala mi, pozor! K takovému člověku jsem nemohl mít důvěru. Ale nikdy mě též nenapadlo, že by ten komunistický režim mohl brzy skončit. Myslel jsem si, že v něm budu žít až do konce života a nic lepšího už jsem nečekal. Bylo to pro mě velké překvapení, když se ten jejich „na věčné časy a nikdy jinak“ systém najednou rozsypal jako domeček z karet. A tak jsem to všecko tady napsal, aby se to zachovalo pro ty, kteří to nezažili, jinak by to zapadlo v zapomnění a nikdo by už o tom nevěděl.

Nejhorší to ale bylo, když tátu někdo udal, že ukrad cukr. Táta už tenkrát měl včely a cukr na zimní krmení musel kupovat. Jednou při posunování vagonů narazil jeden dost prudce do ostatních a ze škvíry v podlaze se vysypal cukr. Táta si dones aktovku a pomocí drátu vyšťáral ještě více cukru do ní. No a když přišel do boudy, kde se scházelo více „posunovačů“, kde měli své skříňky a čekali na další rozposunování nákladních vlaků, tak se s tím pochválil. A někteří potom šli a tu díru ještě zvětšili a nabrali si též. Když jel potom táta domů ve vlaku, kontroloval ho OSOŽ, což byla železniční policie a ten cukr mu našel. Muselo to být už připravené, protože se okamžitě objevili dva „estébáci“ v civilu, tátu sebrali a odvezli do Ostravy do vyšetřovací vazby. Tam ho tři týdny drželi a vyslýchali. On byl z toho dost psychicky špatně, doma měl manželku a tři děti, chtěli udělat z něho a několika dalších rozkrádačskou bandu, která vykrádala vagony. Někdo, kdo se o tom dověděl, je prostě udal. Potom táta vykládal, jak jim v té „base“ nedali jíst, nenechali ho spát, celou noc svítila žárovka a budili ho, výslechy a konfrontace s ostatníma. Nebili je, jenom psychicky strašili a nutili k doznání. Mámě nikdo neřek co se s tátou stalo, že nepřišel „ze šichty“, byla vystrašená, co se mu stalo, jela se optat na Ostravské nádraží, ale nic se nedověděla. Já si jenom pamatuju, jak přišli čtyři chlapi v civilu a dělali doma prohlídku. Všechno prokopali v naší chalupě, v dílně, sklep i půdu, vyházeli mámě prádlo ze skříní a shodili z postele i malého Petříka v peřince a též ji prokopali. Přišli brzy ráno, všecko prohledali ale nic kradeného nenašli. Drželi tátu ve vazbě tři týdny a potom byl v Ostravě soud. Ti ostatní tátovi „spolupachatelé“ se vymlouvali na něho, že on je k tomu naved, že on je ten hlavní viník. Ale nic kromě toho cukru (asi 5 kilo) mu nedokázali. Chtěli z nich udělat velkou rozkrádačskou skupinu. Pamatuju si ještě i jména jeho spolupracovníků a spolupachatelů. Bagar, Hlava, Knebel a další. Táta dostal nakonec nějaký podmíněný trest, nevím už kolik a musel zaplatit všechny soudní výlohy i pobyt ve vazbě a ještě mu potom strhávali nějaké procenta z platu. Byla to velká aféra. Po dědině se šířily různé fámy, že Řeha je zavřený, na „Národním výboru“ psali na tátu „posudek“ a dost tehdejších mocipánů si tam na něho naplivalo jedovatou slinou. Táta se potom musel vzdát funkce předsedy v SRPŠ. Když mu potom dávali u výslechu přečíst posudek, který na něho přišel z Řepišť, nestačil se divit co všecko na něho nalhali lidé, které on považoval za přátele. I ředitel školy Malík si přiložil polínko. Ale byla to taková doba a lidé se báli. Když to postihlo jednoho, snažili se od něho distancovat a do ničeho se nenamočit. Když přišlo nařízení, že se mají odstranit ze školních tříd kříže, které tam dosud odedávna visely na stěně a jednoho dne prostě zmizely, pobouřilo to rodiče a na schůzi rodičovského sdružení se ptali, kde se kříže ztratily, táta se optal Malíka proč se to stalo a on ostře proti němu vyjel, že je nepřítel společnosti. Potom, když jsme měli hodinu náboženství, přines si pater Žyla malý křížek v aktovce a pověsil ho na stěnu a při odchodu ho zase sundal. 

Kolem naší chalupy vedla polní cesta „na oblesky“, ale tenkrát byla ještě blátivá, s velkýma dírama vyjetými kolejemi. Potom ji vyspravili navezeným kamením a nasypali na ni černou škváru dovezenou z Vratimovské celulózky. V létě bláto a na prášek rozmělněná škvára vyschla a jemný, hebký prášek se dal holýma nohama shrnovat na hromádky, kterými jsme po sobě házeli, vyhazovali ho do vzduchu. To bylo prachu. Chodili jsme bosí a v trenýrkách a potom jsme vypadali jak černoši. Když zapršelo, usazovalo se v kalužích jemné teplé blátíčko, kterým jsme se též mazali, nebo se v něm dalo krásně čvachtat nohama jak prolézalo mezi prsty. Máma nás potom večer koupala v kuchyni v plechové vaně. Voda ze studny se ohřála v hrnci na peci a koupali jsme se v ní postupně všichni, jeden po druhém. Potom se vylila „na plac“, jak jsme říkali do trávy u plotu. Někdy si s námi hráli i už „velcí kluci“ od „Paní Nytrové“, která bydlela s nima v bytě ve vedlejší chalupě „u stařenky“. Tam jsme si též dost hráli u nich „na placu“. Byly tam ovocné stromy a před schodama stará, košatá hruška, která měla sladké malé hrušky „zelinky“, kterých bylo plno napadaných okolo. Stařenka bydleli v „jizbečce“, do které se šlo přes síň a tam si topili „v pecku ruždím“, které si vozili v létě ve starém kočárku z lesa. Ti kluci od Nytrové byli dost divocí, zvláště Míra byl známý rvačkami a vysedáváním v hospodě. Ta tenkrát patřila ještě Antonu Musálkovi „z gruntu“.

Jednou dones táta semena tabáku. Prý je našel v prázdném vagóně. Zasadil je v malé zahrádce u plotu „jak se chodilo do stařenky“. Vyrostly vysoké rostliny s velkými listy a kuličkami semen. Nebylo jich moc a jednou, když táta nebyl doma a byl na šichtě, přišel nějaký chlap a představil se mámě, že je z okresu a že je hlášeno, že se tu pěstuje tabák. Že je to trestné a musí se to zničit. Tak jsme museli s mámou okamžitě tabák vytrhat a odnosit na hnůj. Za plotem se šklebil ten Míra Nytra. Ten na tátu podával různá udání a hlášení. Potom jsme se dověděli, že byl u takzvané „pomocné stráže“. Těch bylo v obci několik. Mezi nima i Alfons Uhlář. Ten jednou napadl tátu, že proč mně nechává jezdit na motorce po dědině, když nemám řidičák, že když se to bude opakovat, že on to nahlásí a táta bude potrestaný. Táta doma udělal kravál, já o ničem nevěděl a potom se teprve zjistilo, že to byla motorka od Jardy Nytry, kterému on ji někdy půjčil, takže ten Uhlář napadal tátu bezdůvodně. Ale už se neomluvil. Z těch pomocníků měli lidé strach. Táta si vozil jednou ročně nasbíraný koks a uhlí, které napadalo z vagonů na jeho pracovišti na seřazovacím nádraží v Ostravě. Měl tam vždycky nasbíranou hromadu a pak si to mohl za režijní poplatek odvézt domů. Měl tam u toho i různé staré desky, rezavé plechy a jiné harampádí, co by se dalo doma použít. Jednou si „naptal“ (objednal) k odvozu u nás v JZD traktor s vlekem. Jako traktorista jel s ním pro tu hromadu Rudolf Hrdý, též komunista a pomocník, zakladatel JZD. To uhlí, kusy desek z rozbitých vagonů, pokřivené rezavé kusy plechů sesypal u nás na „placu“ a odjel. Asi za hodinu přišel nějaký chlap v civilu, představil se legitimací od SNB a že kde má táta ty desky a plechy co ukrad z nádraží. Táta byl z toho vyděšený, ukazoval mu co přivezl, ale nic co by stálo za to, tam nebylo, tak ten chlap odešel. Ten Hrdý ho jako horlivý pomocník hned udal. Když si táta postavil na zahradě zděnou dílnu a nevyřídil si na to povolení, poslali na něho kontrolu dva pomocníci Arnošt Palička a Josef Polach z Vinohradu a táta musel zaplatit pokutu. U pomocníků byli ještě co já si pamatuju i Jozef Kožušník, Pawlas, Krasula a jiní. Chodili v noci po dědině, byli vyzbrojeni pistolemi a „hlídali státní majetek“ proti nepřátelským živlům. Našli v kůlně pod „šopou“ u Alojze Záruby, který bydlel u lesa, nějaké dřevo, pár kusů kulatiny a obvinili ho z krádeže. Vystrašili ho tak, že z toho udělají velkou aféru, zveřejní to, bude mít ostudu a nechají ho zavřít. On byl dost psychicky labilní, chodil do kostela, soukromý zemědělec, měl tři děti a oni s ním dělali takový „cirkus“, že on se nakonec oběsil ve svém stodole. Bylo to v roce 1955. Jednou k nám zase přijel okrskový policajt Dorotík z Lískovce (tenkrát se ale nesmělo říkal „policajt“, ale „soudruh příslušník SNB“) a začal mámu vyšetřovat, že jak je možné, že táta chodí v modrých „esenbáckých“ košilích, odkud je má. (Tenkrát nosili SNB modré uniformy podle sovětského vzoru.) Máma mu říkala, že táta dělá u dráhy a košile tam normálně fasuje. Též to bylo na něčí udání. Udavačství a špehování bylo tenkrát běžné.

V páté třídě nás měl ředitel školy Tomáš Malík. Byl to první učitel, který nás učil, předtím to byly samé učitelky. Nebyl špatný, zdál se i celkem spravedlivý, že nikomu nenadržoval a dost nás i naučil. Ale byl to komunista. Předvolával do školy rodiče a přesvědčoval je, aby nedávali své děti zapisovat do náboženství. Též náš táta s mámou byli k tomu předvoláni a on je přesvědčoval, že aby dětem nekazili budoucnost, že se pak nedostanou nikde dál studovat, že je to riziko a že kvůli tomu budou mít dál jenom potíže. Nakonec je tak dostrašil „přesvědčil“, že náš Peter do náboženství už nechodil a ani do kostela. Dneska si to mladí lidé ani nedovedou představit, jak se dalo na lidi působit strachem a vyhrožováním, v jakém „ovzduší“ se muselo žít. Též každoroční prvomájové oslavy byly povinné. Ráno jsme se museli shromáždit před školou a tehdejším MNV v pionýrském a dostali jsme praporky a mávátka. Tam už čekali muzikanti, místní komunisté s praporem, komunistky s červenými šátky na hlavách, některé si ještě i pamatuju, ty nejznámější, Paličková, Sobková, Polachová, Karásková, Stachovská, Krasulová a další. Ty šly vždycky vpředu hned za praporem a potom my děcka ze školy a další lidé. Šlo se s hudbou přes dědinu okolo cihelny a „gajdule“ a přes most do Paskova. Tenkrát byl ještě starý, dřevěný most přes Ostravici, nízký a před ním dřevěné závory přes koleje. Cestou jsme my děcka, ale i dospělí, kterých bylo též dost provolávali různá hesla, které nám napovídali učitelé. Pamatuju si ještě některé, jako: Truman nemá vojáky, proto hází čmeláky! Nebo: Ten kdo stojí na chodníku, nebuduje republiku! Jely i různé alegorické vozy, nastrojené chvojím a všelijakými maketami představujícími rozdíl, jak to bylo kdysi a jak je to dnes. Tenkrát ubohost, bída, špína, hlad, naproti tomu dnešní blahobyt, spokojený život, úsměvy, nebo obrazy jak dělník drží pěstí malého imperialistu v americkém cylindru v pruhovaných kalhotách s velkým břichem a zahnutým nosem. Ty vozy jely s námi krokem, tažené koňmi, i traktor s vlečkou z JZD. Též první majitelé aut v obci, spartaků, které se prodávaly tenkrát na poukaz pro zasloužilé pracovníky, jeli s námi s všelijak nazdobenými auty. Když se došlo do Paskova na náměstí, kde dorazily i průvody z ostatních okolních obcí, byl tam na tribuně proslov, kterému jsme stejně nerozuměli a hrála se internacionála a píseň práce a šlo se domů. V průvodě vždycky kráčel na čestném místě i nositel vyznamenání, řádu práce, horník Bednář z Vinohradu. Bydlel tam až nad „skalou“, nad tratí, která vede podél Ostravice. My jsme ho ani neznali, jeho děcka chodily do školy do Paskova. Když dostal to vyznamenání, přišel k nám do školy ve slavnostní hornické uniformě s tím metálem na prsou a dělal nám ve třídách přednášku, jak se na šachtě dělá a za co to dostal. V našich očích to byl velký hrdina, úderník, slavný člověk. (Dneska je možné si takový metál koupit na „burze“ za pár korun a prodává se vedle německých vyznamenání z války.) Po tom průvodu jsme se už vraceli sami, unavení do kopce a přes dědinu, mávátka jsme házeli z mostu a dívali se jak plavou ve vodě.

V zimě s námi ředitel Malík nacvičil ve škole divadelní hru „Jak mráz čaroval“. Rozdělil nám role co budeme hrát a nacvičovali jsme text, učili se nazpaměť a okolo vánoc jsme ji hráli u nás v hospodě. Měli jsme kroje vypůjčené z půjčovny a přešel se na nás podívat plný sál lidí. Hrál jsem hlavní postavu, Honzu, který vysvobodí princeznu Bělu. Tu hrála moje spolužačka Soňa Franková z Vinohradu. Hrálo tam ještě hodně dalších spolužáků i děcka z nižších tříd, ty tančily tanečky jako sněhové vločky a víly, byly tam malované kulisy a shora rozhazovali na ně natrhané papírky. Museli jsme ve škole trhat staré papíry na malé kousíčky do krabic a ty se potom rozhazovaly na jevišti jakože sněží. Hra měla úspěch a jeli jsme jí potom hrát ještě i do Paskova a Lískovce. Byly tam vylepené ručně psané plakáty a lidí přišlo hodně, nebyla televize a kino jezdilo jenom někdy. Bylo to v zimě v roku 1953.

Jednou se zase objevila před hospodou maringotka a byly vylepené plakáty, že vystoupí proslulý kouzelník Kellner. Tak jsme šli večer zvědaví na jeho představení a divili se, jak on ty svoje kouzla dělá, měl kouzelnou hůlku a vyčaroval z klobouku holuby a jiné věci, kouzla s kartami, měl i pěknou asistentku kterou propichoval v bedně mečem a další, pro nás nepochopitelné věci. Bylo to něco pro nás nového a neznámého. V létě zas přijel „kapitál Tříska“. Postavili na hřišti před školou u kostela vysoký stožár s nataženými lany a večer na něm cvičil, chodil po laně, houpal se nahoře ve výšce a prováděl tam různé krkolomné cviky. Jeho asistenti na něho svítili reflektory a pouštěli dramatickou hudbu. Bylo to pro nás zas něco nového, co jsme ještě neviděli a potom jsme to v lese na stromech napodobovali, houpali se na vršku smrků, kdo je lepší „kapitán Tříška“. V té době už začal chodit můj bratr Pavel do první třídy a též náš soused Ladik Michenka chodil už do 3. třídy. Chodili jsme v létě do lesa a zvláště tam, kde bylo takzvané „halaburdí“. Bylo to smetiště, kde lidé vozili nepotřebné věci na vyhození. Hrabali jsme v tom a nacházeli hodně pro nás zajímavých věcí a nosili je domů. Různé skleničky, hrnce, ale i německé helmy a našel jsem tam i rukojeť kordu s kouskem čepele, někdo si asi z toho udělal nůž, nebo i bajonet rakouský z 1. války a rezavé patrony do pušek. To „halaburdí“ bylo v lese v „padole“ za Vašíčkem „na důlkách“ a i za „Pavločku, Lojzku“. Tam jsme chodili a hrabali a hráli si tam. Později jsem chodil do lesa i sám a už dost daleko až za „březovou alej“ a k druhému, velkému potoku. Táta mi dones ze šichty malou hasičskou sekerku s hákem, nasadil jsem si ji na rukojeť a nosil ji sebou abych se nebál a mohl se bránit, kdyby mně někdo přepad. Říkal jsem jí „tomahavk“ podle indiánů. Táta tomu nerozuměl a říkal tomu „tomahák“, protože měla hák.