Když začal padat první sníh, chodil jsem se samopalem osmapadesátkou po okolních lesích ve vojenském prostoru, kde byl civilistům vstup zakázán. Bylo tam dost srnců, zajíců a viděl jsem i jeleny a divoká prasata. chodili až na velkou louku u našeho areálu. Měl jsem svých pár ostrých a někdy jsem měl samopal i nabitý. Žahour většinou rád seděl doma, tak jsem chodil i dál do lesa až za několik kopců a údolí. Celý ten prostor měl rozlohu asi tak 10x5 kilometrů, většinou lesy a louky. Dělostřelecká střelnice. V zimě tam ale střílet nikdo nejezdil. Byl tenkrát krásný, slunečný podzim. Nikdy jsem nikoho nepotkal. Chodil jsem potichu a ostražitě jako indián. Jednou, když jsem v malém údolíčku stál pod stromy, slyšel jsem jakýsi sotva slyšitelný šelest, úplně slabounký a pravidelný. Otočil jsem se a uviděl na kopečku naproti asi 10 metrů ode mne v slunečním protisvětlu pasoucí se srnu. Krásně osvětlená zapadajícím sluncem mezi stromy. Samopal jsem měl už natažený, takže jsem ho jenom pomalu opřel o kmen buku vedle a odjistil páčku pojistky. Zamířil nad přední nohy, stála ke mně bokem ve vysoké trávě. Byla o něco výše, na kopečku, já dole. Opřel jsem se o strom a pomalu zmáčkl kohoutek. Ozvala se silná rána, srna udělala ještě skok dopředu, zaškubala sebou párkrát v trávě a zůstala ležet. Běžel jsem k ní a teprve teď jsem uviděl pár kroků od ní udiveně stát srnce, který se překvapeně díval na srnu a když uviděl mně, jenom se na mně díval, ani neutíkal, musel jsem ho odehnat. Srna se už nehýbala. Utekl jsem od ní a schoval se v lese asi 50 metrů daleko a čekal, co se bude dít. Výstřel bylo slyšet daleko a ve vesnici bydlel vojenský hajný a bylo tam i dost pomocníků VB. Ale nic se dlouho nedělo. Asi po půlhodině jsem se opatrně vrátil a odtáhl srnu do houští mezi nízké stromky a přikryl větvemi a listím A odešel do tábora. Žahourovi jsem řekl, že jsem střelil srnu a okamžitě jsem rozebral a vyčistil samopal i hlaveň do sucha, aby nebylo poznat, že se z něho střílelo. Večer, když se setmělo, šel jsem s nabitým samopalem pro ni. Bylo tma, ale místo jsem našel, přehodil si ji na ramena a šel opatrně do tábora. Srnu jsem odnes do sklepa v našem baráku. Byl tam malý sklípek s okýnkem a plechovými dveřmi, který nebyl zamčený. Tam jsem ji pověsil na jakési potrubí u stropu. Kapesním nožem jí uřezal hlavu, krev už moc netekla, byla už studená. Když jsem ji nesl, trochu krve mi nateklo po hřbetě na maskáče, tak jsem to potom smyl vodou. Druhý den ráno jsem ji rozřezal, vyndal střeva a vnitřnosti a stáhl z kůže. Potom jsem ji rozporcoval na díly. Dělal jsem to poprvé a všechno svým kapesním zavíracím nožem. Brousil jsem ho na kamenných schodech. Mířil jsem jí na komoru nad přední nohy, ale asi se lekla a poskočila dopředu, protože měla prostřelené břicho. Malou dírku, ale na druhé straně vytrženou díru s vyrvaným masem a střevy. Měl jsem totiž nožem nařezaný plášť kulky. Zářezy v plechu až do olověné výplně. Čtyři podélné řezy od špice jako když se loupe pomeranč. Plechový obal kulky se po nárazu na kost rozšklebí, deformuje, shrne z olověného jádra, to se rozplacatí a celé to trhá a rve maso a vytrhne velkou díru. Ale byla v vteřině mrtvá a neutekla mi. Střeva a hlavu jsem zakopal u plotu a přikryl betonovým kvádrem. Rozporcované nohy, žebra a maso jsem prosypal hodně solí a pepřem a naskládal do velké papírové krabice od margarinu. Protože už začalo mrznout, vynesl jsem ji na střechu a přes noc to zmrzlo. Napadal na ni sníh. Zbytek masa, srdce jsme pak vařili do guláše a polévek. Ale moc to nebylo dobré. Asi jsem to neuměl okořenit. Měli jsme jenom pepř a sůl. Všechno jsme stejně nemohli spotřebovat. Tak jsem tu zmrzlou krabici zabalil do papíru, ovázal špagátem, napsal adresu domů mámě do Řepišť a odnesl ji na poštu do nejbližší vesnice. Jmenovala se Rpety. Máma potom psala, že balík jim přišel za pár dní, ale měli ho někde v teple a maso rozmrzlo, ale krabice nepovolila. Ale maso doma snědli. Oni mi tam též poslali z domova balík, koláče a buchty a i náš foťák Ljubitěl, takže mám i pár fotek z té Felbabky. Poslal jsem ho zase domů a táta nechal udělat fotky. Balík z domova mi donesla listonoška až do tábora i dopisy mi tam došly. Napsal jsem jim domů adresu, na kterou mi to mají posílat. A tak nám tam ubíhal čas, bez buzerace a komandování. Večer jsem jenom hlásil telefonem, že se nic zvláštního nestalo a všechno je v pořádku. Na Štědrý den přijela z posádky z Jinců gazem jakási služba a přivezli nám řízek z kapra a bramborový salát a prý jak se tu máme, že ať nejsme smutní a podobné kecy. Mi to ale nijak nevadilo, neměl jsem žádné stesky po domově. Byl jsem rád, že nemusím být v kasárnách a líbil se mi ten zálesácký život a vydržel bych tam i do konce vojny. Většinou jsem se toulal se samopalem po lese a v okolí. Srny jsem už nestřílel. Co bych s masem dělal? Prožili jsme tam i silvestr 1963. Když napadl sníh, museli jsme nadělat stopy okolo plotu, jako že tam obcházíme. Ale nikdy žádná kontrola nepřišla. Až někdy koncem ledna pro nás přijeli ze Slaného a vystřídali nás další dva z naší posádky. Tak jsme odjeli do kasáren. Ale na Felbabku rád vzpomínám. Byl to krátký čas, kdy jsem si žil svobodně, bez komanda nadřízených a ani jsem nemusel pracovat jako v civilu. Ještě i po vojně na šichtě jsem na ten pobyt tam vzpomínal. Potom jsem už musel po celou dlouhou dobu až do svého propuštění z práce v roce 1998 pořád makat a neměl žádný volný čas jako tenkrát tam.

Nějak začátkem prosince 1963 vyšlo v rozkaze, že já a můj voják z družstva Jiří Žahour odjedeme do vojenského prostoru v Jincích do osady Felbabka jako ochrana objektu. Tam, kde jsme byli ubytováni už když jsme dělali ostré střelby z poddůstojnické školy. Tak jsme si sbalili své věci,  všechno do velké polní i své samopaly a v pondělí nás tam gazem odvezli. Vzal jsem si i pár ostrých patron co jsem měl načerno ušetřené od střeleb. Oficiálně nám žádné náboje nedali. V tom areálu u osady Felbabka jsme byli ubytováni my dva v malé místnosti v budově, kde přes léto bývali asi oficíři od jednotek, co tam jezdily střílet. V přístavku u krátké chodbičky bylo dřevo a uhlí a měli jsme tam malý litinový pecek, dvě postele, stůl a dvě židle a telefon do posádky v Jincích. každý večer po rozkaze jsme museli telefonovat, že se nic nestalo. Dali nám reluty, peníze na stravu a museli jsme si sami vařit. Naším úkolem bylo nepravidelně obcházet celý rozlehlý areál budov, který byl oplocený a hlídat, aby tam nikdo nevnikl. Ve vesnici se vědělo, že to tam hlídají vojáci se samopaly, tak si nikdo neměl odvahu se tam dostat. Ten Žahour byl voják prvního ročníku odněkud ze západních Čech a byl prý už zavřený v base, protože s partou vykrádali chaty. Ale jinak to byl hodný kluk, trochu zanedbaný a primitivní, nedalo se s ním diskutovat o složitějších věcech. Ale asi byl z basy naučený poslouchat, takže na vojně to pro něho bylo už lepší a byl rád, že se má se mnou dobře. Neměl jsem s ním problémy, udělal, co jsem mu nařídil. A prožili jsme tam více jak dva měsíce sami. Do vesnice to bylo kousek, byl tam i obchod a hospůdka, tam jsme si nakupovali jídlo a párkrát jsem byl večer i v hospodě. Ale vždycky jeden musel být u telefonu, takže jsme nemohli jít ven oba najednou. Neměli jsme ani rádio, i když tam byla zásuvka a svítila žárovka. Ještě dnes, téměř po 40 letech si dovedu vybavit tu atmosféru, jak jsme seděli večer na postelích, topilo se v pecku, dělali si na víčku od ešusu bramborové placky a venku fučel vítr mezi stromy v lese. Byl to romantický, zálesácký život. V obchodě i v hospodě už nás znali, byl jsem tam párkrát, ale nemoh jsem tam sedět moc dlouho a tenkrát jsem nebyl zvyklý moc pít, tak jedno pivo a šel jsem domů. Jednou mě rozbolel zub, tak jsem jel autobusem do nejbližšího města k zubaři. Musel jsem to předem nahlásit dozorčímu v Jincích. V čekárně se mi moc líbila jedna maminka s dítětem. Krásná, baculatá, sexy. A dost vstřícně se též na mě dívala a neuhla očima, když jsem se na ní díval. Byl jsem tam v maskáčích, nic jiného jsem nenosil. Tento rok bylo na podzim hodně myší. Když jsem šel zpátky po strništi, jenom se to jimi hemžilo. Jednou zase jsem se vracel z lesa naproti našeho areálu a viděl že brána byla otevřená a vojáci něco nakládali na vétřiesku z budovy. Šel jsem tam, ale oni si mě ani nevšímali. Nic mi předtím nehlásili, ani se nepředstavili. Teprve nějaký kapitán mi potom řekl, že si přijeli pro nějaké věci, že jsou z posádky z Jinců. Nevěděl jsem, co mám dělat. Měl jsem hlídat celý areál, ale neměl jsem právo legitimovat kapitána. Co kdyby to byli převlečení zloději nebo záškodníci. Zapsal jsem si číslo auta a volal do posádky. Tam nic nevěděli. Teprve po delším shánění mi řekli, že je to v pořádku, že tam nějaký důstojník odjel. Mohl jsem mít kvůli tomu i problém. Žahour zatím seděl doma a o ničem nevěděl. Náš objekt jsme měli obcházet celý, podél plotu, nepravidelně i v noci, ale ani jednou jsme to neobcházeli. Normálně jsme spali. Pod dekami na postelích, oblečeni ve vatovaných vložkách do maskáčů. K ránu už byla zima, mrzlo a v pecku vyhaslo. Ráno se muselo zatopit a vařili jsme si oběd. Koupil jsem sáček rýže a protože jsem ji nikdy nevařil, nasypal jsem ji do hrnce a zalil vodou. Potom jsme se divili, když to vodou nabobtnalo a začalo se zvětšovat a lezlo ven z hrnce, jako v pohádku Hrnečku, vař. Ale vždycky jsme něco uvařili a co se uvařilo, to se i snědlo. S vařením jsem neměl zkušenosti, doma mě to nezajímalo, vařila nám máma. Tak jsme tam celkem spokojeně vegetovali. Dodnes si vzpomínám na ten typický vojenský smrad desinfekčních prostředků, jaký byl cítit ve všech skladech materiálu, dek, košil, celt, maskáčů a všeho ostatního. Nevím, co bylo v ostatních budovách a místnostech, byly zamčené a na dveřích pečetě. Otisk vojenského lvíčka s číslem do plastelíny. Nedovřeným oknem jsem se dostal jenom do dřevěné budovy, kde bylo ošetřovna. Ale mimo několika obvazů a skleniček s tinkturou v zásuvce tam nebylo nic na ukradení. Ještě dnes, kdy to tu píšu, se mi vybavujou před očima ty budovy, jejich rozmístění i celé okolí, co kde bylo, i ta podzimní atmosféra a pocity, i když jsem si celé roky na to nevzpomněl. Ale teď si při tom psaní na to zase vzpomínám a vybavují se mi další a další podrobnosti, které byly celou tu dobu ukryty někde v mozku.

Další můj zážitek, který jsem měl na bráně, při službě D.K.V., byl též nějak na podzim, datum si už nepamatuju. Už předem se vědělo, že k nám do kasáren do Slaného má přijet maršál Sovětského svazu Moskalenko. A já měl zrovna službu. Všichni lampasáci byli vystrašení a poschovávaní, jenom já stál napulírovaný ve vycházkovém před bránou. Přijela celá řada aut, šestsettrojek a dalších přepychových značek, z nich vystupovali různí naši i ruští oficíři vysokých šarží a hrnuli se k bráně. Já ale sledoval jenom toho malého dědka v tmavozeleném dlouhém mantlu, který měl na ramenou ohromné nárameníky a na nich zlaté hvězdy jako dlaň a ohromnou, snad půlmetrovou brigadýrku na hlavě. Napochodoval jsem pořadovým krokem před něho, zasalutoval a hlásil: Soudruhu maršále dozorčí kontroly u vchodu svobodník Řeha. On si mě ani skoro nevšiml, zasalutoval a hrnul se s ostatními do kasáren. V důstojnické jídelně v budově štábu byla potom hostina. Číšníci tam nosili pečená selátka a krabice různých západních druhů kořalek. Jak potom odjížděli to nevím, protože mi v 5 hodin skončila služba. Ale prý pro ně museli jejich šoféři přijet až před vchod jídelny a pomáhat jim do aut. Druhý den byla potom vojenská přehlídka na náměstí. Maršál stál na tribuně, ale moc jsme ho nezajímali. Prý měl potom zájem o naše děvočky v hotelu, kde byl ubytovaný, a které mu hostitelé obstarali. Přitom měl dědek okolo 70 roků V té důstojnické jídelně jsem měl též párkrát službu. Chodili tam na obědy oficíři ze štábu. Měli stravenky a služba ve vycházkovém oblečení jim servírovala jídlo na stůl, podle toho, co si vybrali z jídelníčku. Tam byla dobrá služba, v noci jsem se vyspal. Ale služby dozorčího, nebo stráže byly horší. Též se chodilo v 5 hodin ráno škrábat brambory. To jsem jsem zažil párkrát už jako vojín a potom i v péešce. Teď jako poddůstojník jsem to měl na povel. Lidi na brambory byli určeni den předem v rozkaze, který se četl po skončení zaměstnání po páté hodině. Ráno, ještě před budíčkem, za tmy, je dozorčí vzbudil, oblékli se a šlo se dolů do sklepa u kuchyně. Tam byly dva nebo tři pytle brambor, každý měl svůj kapesní nůž a do 7 hodin, do snídaně, musely být plné dva kotle oškrábaných brambor, které se vařily k obědu. Někomu to nešlo, okrávali toho moc a byl velký odpad, potom zas toho bylo málo v kotli. Jako poddůstojník jsem sice škrábat nemusel, ale škrábal jsem s nima. Nejhorší bylo to vstávání, zvláště v zimě. Když jsem měl směnu dozorčího v kuchyni, bylo to lepší. Odpoledne po nástupu do služby jsem vyfasoval od provianťáka ze skladu podle rozpisu, podle toho, co bylo ten den k večeři a druhý den k snídani a obědu, potraviny a ty potom vydal kuchařům. V kuchyni jsem dohlížel na práci pomocníků, směny, která topila uhlím pod kotly, umývala kotly a nádobí, vytírala podlahu a odpoledne jsem to všechno čisté a podle seznamu předal tomu, kdo nastoupil službu po mně. Též jsem musel kontrolovat počty lidí, nahlášených ten den na stravu podle listů z jednotlivých rot, aby kuchaři věděli, kolik toho mají navařit. Kolik měli nahlášeno, tolik jim vydali a počítali si to. Ale stejně tam chodili někteří lampasáci načerno, aby ušetřili a kuchaři jim jídlo vydali. A ti, kteří měli zrovna služby a byli zapsáni ve stavu, tam chodili též. V sobotu odpoledne se už večeře nevydávaly, už u oběda se fasovala takzvaná studená strava. Většinou chleba a nějaká konzerva z enzetu s prošlou lhůtou spotřeby, nebo kus salámu či špeku. V konzervách býval většinou sýr, který kluci nechtěli a dávali mi je, měl jsem jich plno ve skřínce a potom jsem je dal tátovi, když za mnou přijel.

Mezi těmi mými šoféry, které jsem měl v přijímači, bylo i pár kluků od nás z Frýdecka. Některé si ještě pamatuju jmény, mluvili naším dialektem a pár bylo někde až od Těšína a mluvili "po našimu". Když jsme pochodovali, zpívala se písnička Okolo Frýdku cestička a asi jsem jim i trošku nadržoval. Nakonec když už ten kurs šoférů skončil a rozdělili je k bateriím jako řidiče tater, tahačů kanonů nebo k jiným autům, dostal jsem i já své družstvo a kanon i svého šoféra. Nevím, zda to byla náhoda, nebo pro mě už nic lepšího nezůstalo, ale dostal jsem samé exoty. Takže moje družstvo bylo vždycky mezi posledními. Vždycky jsme byli jenom nějak tak v záloze, moc se s námi neukazovali a byli jsme tak nějak jenom do počtu. Mělo to i své výhody, protože nás posílali na různé akce a práce mimo posádku a s kanonem jsme vyjížděli jenom na velké nácviky. Moji vojáci byli většinou už v civilu, před vojnou, různě trestáni, vězněni za krádeže, rvačky a jiné průšvihy, ale dalo se s nimi vyjít dobře. Věděl jsem, že s nimi moc nenadělám a při moji neprůbojné povaze jsem je ani nemohl moc buzerovat. Takže jsme jenom tak proplouvali a snažili se to přežít a nikdo od nás nic zvláštního nečekal. Snažili se nás vždycky někde uklidit, ať není průser. Ale drželi jsme pohromadě a oni mě snad i měli trochu rádi. Na našem nákladním autě jsme měli stejně jako ostatní velkou dřevěnou bednu, zamčenou na zámek, kde byly různé náhradní díly a odkud se potom doplňovaly věci, pokud někomu chyběly. Nevím, jak se to stalo, ale v bedně potom bylo plno celt, ešusů, dek, masek a dokonce i kolo od auta a zvedák, kanystr a další věci. To bylo naše ušetřené. Když jsem šel do civilu, nechal jsem to tam našim klukům a mému nástupci. Většinou přidělovali moje vojáky do různých služeb, do stráží, směny v kuchyni, dozorčí baterie a jiné. Na jednu moji službu u hlavní brány si dobře pamatuju. Jak jsem si potom našel v kalendáři, bylo to 22. 11. 1963. Byl podzimní mlhavý den a já stál v dlouhém kopřiváku s pistolí na opasku na hlavní bráně do kasáren jako dozorčí kontroly u vchodu (D.K.V.). Měl jsem za úkol kontrolovat všechny, kdo tam procházejí. měli mi ukazovat průkazy (důstojníci), nebo vojáci vojenské knížky. Ale já jsem lampasákům salutoval, byly to vysoké šarže a znal jsem je od vidění. U nás bylo velitelství divize a bylo tam plno úředníků v hodnostech od majora výše, tak jsem se ani neodvážil je kontrolovat. Byli přece v uniformě. Ale prý by se mohl k nám vetřít i nepřátelský špion v uniformě. Bylo odpoledne a lampasáci okolo 4. hodiny odcházeli domů. Přišel tam k nám i kapitán Fikar. Tomu jsme říkali už děda Fikar, měl okolo 55 roků a říkal, že s námi půjde do civilu. Byl to dobrák, vysoko to nedotáhl a s vojáky rád kamarádsky pokecal. Jako jeden z mála nebyl komunista a říkalo se, že začínal sloužit ještě za první republiky. A ten nám přišel říct, že v Americe zastřelili prezidenta Kennedyho. Byl celý rozrušený a říkal, že má obavy, aby nevyhlásili pohotovost, že je to politická událost. Ale nic se nestalo, ani se o tom potom nezmínili při politickém školení PŠM.

Nějak v listopadu jsme se my, poddůstojníci, přestěhovali na poddůstojnickou světnici. Bylo to zavedeno u nás po příjezdu z manévrů v NDR, asi podle vzoru jejich Volksarmé. Nastěhovali nás, všechny velitele družstev do velké cimry, hned naproti hlavnímu schodišti ve třetím patře na začátku dlouhé chodby, na které byla rozmístěna naše baterie. U dveří naší cimry na chodbě byl stolek dozorčího. Tam jsem potom prožil i zbytek vojny, pokud jsem byl v kasárnách a z ní šel i do civilu. Pamatuju si ještě jména těch, co tam se mnou byli. Asi to nebude už nikoho zajímat, ale byli to: Milan Řeha, můj jmenovec z Ostravy, Bohdan Sehnal z Ostravy, Ondruš, Kareš, Biroš, Kaláb, Chovanec, Slivka, Krtička. Rajony na naší cimře i zatápění a nošení uhlí v uhláku ze sklepa dělali střídavě naši holubi, které určovali jejich velitelé družstev, my poddůstojníci. Okna naší cimry byly na východ, na cestu podél kasáren a na hlavní bránu a v dálce bylo vidět lampasácké sídliště. Kasárny byly postaveny ještě za první republiky, klasický styl budov, jaké stojí i v jiných městech po republice. Ještě dneska si živě vybavuju naše pohodové zimní večery na naší cimře, kdy hučel oheň v litinových kamnech, na nich se opékaly topinky ve víčku od ešusu na špeku, smrad propocených košil a onucí a vojenského eráru, jak jsem ležel na posteli a pokuřoval tabák ve své malé fajfce, v rohu hrál tranzistorák a kluci se bavili o ženských a zážitcích z vycházek a z civilu a čekali jsme, až se za dveřmi ozve řev dozorčího: Večerkááá! a mohli jsme zalehnout na slamníky na prostěradla pod zelené chlupaté vojenské deky. Slamníky se jednou za rok nacpávaly dovezenou slámou a jednou měsíčně se veku, místo rozcvičky provádělo klepání dek. A tak mi pomalu ubíhala vojna už ve funkci velitele družstva.

Myslím, že už to bylo nějak na konci přijímače, když jsem byl se svými vojáky na nějakém výcviku, snad jízdy mezi překážkami na letišti ve Slaném, které bylo na opačném konci města. Potom jsem je měl odvést do kasáren. Šlo se přes město a oni ještě nebyli venku z kasáren na vycházce. Nechal jsem se přemluvit a stavili jsme se v hospodě. Prý jenom na jedno. Ale potom se kluci rozjeli a prý: Soudruhu svobodníku, dejte si ještě jedno, a se mnou též a se mnou též a tak dále. Byla to strašná smršť. Nevím, v kolika hospodách jsme byli a jak mě dostali přes bránu do kasáren. Prý mne potom i nesli! Probudil jsem se až druhý den ráno na cimře, oblečený na posteli, vedle kýbl na blití. A ta strašná bolest hlavy. Celý den jsem nemohl ani vstát. Naštěstí byla neděle a moji kluci mi donesli v ešusu mlíko i snídani z jídelny na noční stolek a řekli našemu veliteli, že mám povolené volno, že jsem dlouho do noci pomáhal na letišti opravovat auto. Teprve po dalších dnech jsem se trochu vzpamatoval a dal do pořádku. Ale mám na to krutou vzpomínku. Byl to můj osobní rekord v pivech. Bylo prý jich asi patnáct a ani jsem se nepoblil. Dneska bych to už nezvládl. Nejstrašnější je vždycky to ráno. Prožil jsem potom ještě několik takových excesů, ale tenkrát to bylo asi nejhorší.

Konečně přišel den, kdy naši mazáci šli do civilu. Chodili už po kasárnách v civilu, jenom pár z nich co museli nasluhovat dny, které měli odsezené v base, domů ještě nešli. Jeden tak byl potom s námi ještě skoro měsíc. Potom nastal čas, kdy jsme byli v kasárnách sami, pár dní, jenom jeden ročník. A čekalo se na příjezd bažantů, nebo jak se u nás říkalo holubů. V té době vyšlo v rozkaze jmenování nás, co jsme měli péešku do hodnosti svobodníků. Ve vojenské knížce jsem si to našel, bylo to 1. října 1963. Tak jsme si našili červené pásky na nárameníky. Byli jsme rozděleni jako velitelé družstev k bateriím. Převzal jsem a podepsal odpovědnost za kanon a auto v autoparku a veškeré příslušenství. Byl jsem přidělen k třetí baterii. A potom už přišel den, kdy do kasáren nastoupili nováčci. Bylo to okolo 15. října, jak se každoročně nastupovalo. Nováčci měli zpočátku takzvaný přijímač, asi měsíc, kdy dostávali základní výcvik, největší buzeraci a potom po přísaze byli rozděleni do družstev po šesti lidech jako obsluhy ke kanonům. Když je přivezli do kasáren, byli jako obvykle ze všeho vyjevení, vyplašení noví holubi. Někteří ale už i přesto dost velcí frajeři. Nevím, zda se to zdálo jenom mi, ale nejvíc suverénní byli Pražáci. Už podle dialektu je bylo poznat a dávali to všem najevo. Dva nebo tři, které jsem dostal do své skupiny, mi posměšně dávali očima najevo, jak jsem proti nim zaostalý a jak mě musí poslouchat jenom proto, že jsem frajtr. Dostal jsem na starost skupinu asi třiceti budoucích šoférů k nákladním autům. Spal jsem s nim v jedné velké cimře. Moje postel jako velitele světnice byla hned u dveří naproti velkých litinových kamen, kde se topilo dřevem a uhlím. První den měli všechny věci přichystané na postelích. Učili jsme je s mým zástupcem, též frajtrem Krtičkou skládat věci do skříněk, stlát postele, zdravit nadřízené, ohlásit se při vstupu na cimru, velet Pozor! a podat hlášení při vstupu hodnostně vyššího, nástupy, pochodování a všechno ostatní, jak jsme se to učili v péešce. Totéž, co jsme zažívali my v minulém roce. Postupně jsme je učili pořadovou přípravu, cviky se zbraní, pochody, povely, nástupy. Nejdřív jsme jim to museli sami ukázat, předvést a potom kontrolovat jak to dělají a opravovat chyby a s těmi co to neuměli to opakovat, dokud to nebylo správně. Chodil jsem s nim ráno na rozcvičku, potom dolů do sklepa do jídelny na snídaně, obědy a večeře, nástupy před budovou, kontroly ustrojení, čistotu bot a ešusů, denní výcvik na buzerplace, kontrola rajonů, rozdělovat služby v kuchyni, úklid záchodů a chodeb a vůbec všechno, co musejí dělat holubi v přijímači. Protože jsem měl budoucí řidiče, kteří měli dost i vyučování na učebně, měl jsem v tu dobu volno. Dělal jsem s nimi jenom všeobecný základní výcvik. Též když potom měli praktické jízdy s auty po okolí po cestách, jezdil jsem s nimi, ale vždycky mě někde ve vesnici vysadili a když se po ujetí okruhu vraceli, vzali mě zpátky. Jezdili s nimi důstojníci, instruktoři jízdy. Na konci přijímače potom dělali zkoušky, řidičák na nákladní auta, který jim platil i v civilu. My protiletadlovci jsme měli auta Tatry 111 nebo V3S skříňové. Vybavuje se mi v hlavě spousta zážitků a příhod z té doby, jména vojáků, znovu vidím v duchu ty lidi, něco si přesně pamatuju, něco jsem už zapomněl. Ale nemůžu to všechno zapisovat, bylo by to pro toho, kdo to neprožil, asi nudné a tak to zůstane jenom v mojí hlavě a s ní to shnije v hrobě. Nevím, jak to je v tom mozku uspořádané, že něco si člověk pamatuje úplně přesně, třeba i bezvýznamné věci a jiné zapomene a nevybaví si je, ani když mu je jiní, kteří je zažili s ním, připomenou. Jak ta paměť funguje, jak přeskakujou elektrické impulzy mezi jednotlivým neurony a zda je tam všechno uschováno, co jsme prožili, proč si něco pamatujeme a něco už ne. To co tenkrát bylo dneska, ale co už nikdy nebude, co zůstalo jenom zlomkovitě v mozkových buňkách lidí, kteří to prožili a zmizí to s jejich smrtí. Tak se pokusím tu něco ještě zaznamenat, co mi zůstalo po těch letech v hlavě.

Byl krásný podzimní den, slunce, teplo. Konečně jsme se dali do pohybu. Museli jsme v boční ulici čekat, až na velkém prostranství na hlavní třídě nejdřív projedou tanky a další bojová technika různých armád. Teprve potom jsme jeli my, protiletadlovci. Naše sedmapadesátky a třicítky. To byly malé, dvouhlavňové kanony na obrněných podvozcích, které střílely dávkami ze zásobníků. Před tribunou jsme zaujali strnulý posed, vypjali hruď, samopaly na prsou a dali v pravo hleď nahoru na tribunu. Tam vysoko nad námi dlouhá řada vysokých potentátů v různých uniformách se zlatem se třpytícími nárameníky i civilistů. Ale nebyl čas si je prohlížet, jenom jsme projeli a zajeli zas do nějaké boční ulice. Na tribuně prý byl i náš prezident Antonín Novotný, Walter Ulbricht, Vladislav Gomulka i velitel varšavské smlouvy, maršál Grečko. Všude v ulicích plno diváků, mávali nám. Ale hned se jelo zpátky do našeho stanového tábora. Tam byl slavnostní oběd, dokonce z talířů ve velkém stanu. Všechno přesně klapalo s německou důkladností. Potom volno, kulturní program, družba. Rozdali nám jakési propagační brožurky a noviny, kde byly fotky vojáků všech zúčastněných armád, všechno ve čtyřjazyčném provedení, dokonce i krabičku cigaret, zvlášť k této příležitosti vyrobených. Jmenovaly se Kvarteto. Přivez jsem si je potom i domů. Též zvláštní velký odznak účastníka manévrů. Byly na něm vlajky čtyř států, čtyři zkřížené samopaly a nápisy "Klassenbruderschaft - Waffenbruderschaft", které jsme potom mohli nosit i na vycházkách. Já ho ale nenosil a možná že ho ještě někde  mám. Večer jsem musel zas překládat našim oficírům při jejich kšeftování a pivním sbratřování. Prodávalo se tam i německé pivo v kelímcích, tak jsem si ho též koupil za vyměněné marky. Večer bylo ve stanech i na uličkách elektrické osvětlení. Vojáci si vyměňovali navzájem své opaskové přezky, lodičky, odznaky a jiné drobné upomínky. Když jsme se pozdě večer vraceli uličkami s kolegou Hirjakem do našeho oddělení stanů, objevila se najednou proti nám skupina vysokých ruských oficírů. My byli bez čepic a opasků a měli už vypito pár piv. Ten s nejvyšší hodností, co měl největší brigadýrku (jako kolo od vozu) a široké červené lampasy na nás něco rusky zavolal, ale my dostali strach a skočili za nejbližší stan a utíkali, kličkovali mezi stany a schovali se v nějakém stanu. Ale nikdo nás nepronásledoval. Hirjak potom říkal, že to byl snad nějaký ruský generál, starý dědek s doprovodem, snad i maršál, co byl ve dne na tribuně. V noci jsem se zas moc nevyspal. Šel jsem spát až po půlnoci a bylo zima. Ráno snídaně, dali nám i balíčky jídla na cestu a jelo se domů. Okolo cesty z Drážďan až na hranice nám mávali a zdravili nás lidé, obyvatelé, staří i mladí i děti. Někdy se kolona zastavila a místní pionýři nám uvazovali své modré šátky, dávali vlaječky a různé upomínky. Byla to triumfální cesta. Lidé nám dávali najevo své sympatie, smáli se a snad to bylo i upřímné, některé holky nám psaly i adresy a s jednou jsem si potom i dopisoval. Též několik německých pionýrských šátků jsem potom měl ještě i dlouho doma. Měli jsme odkryté odplachtované korby aut, takže nás bylo vidět a bylo krásné slunečné počasí. Dokonce jsme si na našem autě vztyčili darovanou vlajku NDR s jejich znakem, kružítkem a kladivem a dojeli s ní až do kasáren. Byl to pro mě velký zážitek, na který dodnes vzpomínám. Lidé nám dávali najevo své sympatie, vypadalo to, že to je spontánní, nehrané. Na naší straně hranic si nás už nikdo nevšímal. Dojeli jsme domů a probíhal zase normální kasárenský život. naši mazáci se už chystali do civilu. Morálka byla dost uvolněná, měli to už za pár, zaměstnání už jenom formální, familierní chování, čekalo se jenom až už jim to padne. My budoucí poddůstojníci jsme spali na společné cimře, než budeme rozděleni na jednotlivé baterie.

Jednou jsem se ráno probudil a moje kanady, boty, co jsem měl pod postelí, tam nebyly. Byl jsem z toho nešťastný, protože kanady stály tenkrát asi 300 korun a já dostával měsíčně 70 korun žoldu. Musel jsem si poradit sám. Celý den jsem chodil jen v keckách, zelených plátěnkách, co jsme měli na tělocvik, a staršinovi tvrdil, že mám puchýř na noze a mám povolenou lehkou obuv, když jsem stál nastoupený u čtení rozkazu odpoledne po zaměstnání. A po večerce, když už snad všichni vojáci v naší budově spali, jsem šel v noční košili jako že na záchod. Dozorčí u stolku na konci chodby nebyl. Sešel jsem po schodech o jedno poschodí dolů a tam otevřel dveře jedné cimry, kde spali absolventi. To byli vysokoškoláci, kteří absolvovali jenom jednoroční presenční službu a dělali nám potom velitele, zástupce velitele čety. Byli to nováčci, kteří přišli do kasáren, vojenskou teorii se učili při studiu na svých školách. Byl jsem naboso a popadl první kanady z pod postele a tiše zase zavřel dveře. Nikdo mě neviděl. Na schodech jsem si kanady obul a šel nahoru. Tam mě ale zastavil dozorčí, jmenoval se Boček, velký frajer a důležitý náfuka. A že kde jsem byl a co jsem dole dělal, že to musí hlásit, pokud se zjistí, že se něco ztratilo během jeho služby. Nakonec mě pustil spát, ale pokud se něco ztratilo, že mě nahlásí. ráno jsem šel za naším skladníkem do kanceláře staršiny a že chci vyměnit kanady, že mě tlačí a on mi dal jiné. Nevím, jak to dopadlo u absolventů, oni byli u jiné jednotky a s námi neměli nic společného. Potom jsem si už až do odchodu mazáků své kanady na noc zamykal do své skřínky na skřínkárně, kde jsme měli své věci.