A tak nám pomalu ubíhal přijímač, když asi 20. 10. 1962 nastala celosvětová kritická situace, napětí, když Chruštěv rozmístil na Kubě sovětské atomové rakety a vzniklo nebezpečí rozpoutání atomové války. Hned jsme byli přiděleni do bojových čet a baterií mezi normální manšaft, druhoročáky a začal intenzivní výcvik u kanonů. Byli jsme rozmístěna jako obsluha děla. Každý kanon měl obsluhu 6 mužů a velitele. Děla byly taženy nákladními auty V3S a jezdili jsme na letiště ve Slaném, kde se nacvičovalo míření, nabíjení, povely, vše v největší rychlosti, na čas. Byl už podzim, dost sychravo, studené počasí, ale mě to bavilo, bylo to něco nového. Kanon byl zapřažen za Tatru V3S a po příjezdu do palpostu se roztáhly boční ramena a pomocí otáčení ručních zvedáků na jejich koncích se zvedl, že kola byly volně ve vzduchu a dva zaměřovači na sedačkách sledovali přes mířidla cíl, otáčeli celým kanonem, jeden naváděl hlaveň horizontálně, druhý vertikálně a další, střelec, nastavoval směr, dálku a rychlost a nohou odpaloval dávky. Nabíječ strkal zásobníky po pěti nábojích zboku na stůl a ty se zatlačily do hlavně a mohlo se střílet i dávkami. Další, podávači vytahovali zásobníky z beden okolo kanonu a nosili je nabíječi. A velitel za dělem, podle příkazů velitele baterie pomocí sluchátek a mikrofonu vydával povely. Tenkrát jsem si poškodil páteř, plotýnky, se kterými mám potíže dodnes. Museli jsme jako obsluha sundávat z vysokého auta a rozmisťovat okolo kanonu dřevěné bedny, ve kterých bylo po pěti nábojích ráže 57mm v kovovém zásobníku. Bedna vážila asi 35 kilo a museli jsme to skládat na hromady okolo a potom zase zvedat na auto a tam ukládat zpátky. Všechno v rychlém poklusu, sledoval se čas a soutěžilo se. Strašně mě bolela páteř. Po tom zvedání a sundávání beden, ale nedalo se nic dělat, nešlo říct, že nemůžu. Byl jsem uznán doktorem jako schopný řadové služby a na stížnosti se nebral ohled. Tenkrát jsem si tak uvažoval, za tehdejší politické situace, že pokud by došlo k válce a byli jsme nasazeni na frontu, stejně by jsme byli někde za přední linií a ne přímo v zákopech. A já se nechtěl nechat zbytečně zabít kvůli nějakému politickému systému, který jsem nenáviděl, nechtěl jsem bojovat a střílet na Němce a Američany, kteří jsou kluci tak jako my. Největší problém jsem viděl v tom, jak se dostat na druhou stranu k nim. Přeběhnout se nedalo, to by mě asi chytili a popravili jako zrádce a dezertéra. Snad při vhodné příležitosti se v noci někde proplížit a vzdát se. Německy jsem trochu uměl a naivně jsem si představoval, že bych mohl potom dělat tlumočníka při výslechu zajatců. Nikomu jsem se ale se svými myšlenkami nesvěřoval. Ale za obranu socialistické vlasti jsem bojovat nechtěl!

28. října 1962 jsme na buzerplacu dělali přísahu. Nastoupili jsme ve vycházkovém a po ceremoniálu se zástavou a parádou s hudbou nám byla přečtena přísaha, načež jsme museli zvolat "Tak přísaháme!". Já to nevolal, ale nebylo to nic platné, museli jsme to potom každý osobně podepsat. Bylo tam, že budeme bránit socialismus a i státy naší socialistické soustavy, pod vedením sovětského svazu, ideje komunismu a podobné kecy a že nebudeme váhat za ně obětovat i svůj život. V duchu jsem obdivoval třeba Svědky Jehovovy, kteří odmítali přísahat a nechali se zavřít na 5 roků do Jáchymova. Já takovou odvahu neměl. A tak jsem se utěšoval aspoň tím, že přísaha, která je vynucena pod trestem žaláře, násilí, není závazná. Jen jsem měl strach, že jsem podepsal něco, za co mě mohou potom při pokusu o dezerci popravit. Ale dělali to i čeští legionáři v první světové válce, když zradili císaře pána. Někteří měli po přísaze poprvé volno, vycházky, přijeli jim rodiče. Ale já nikoho neměl, od nás to bylo daleko a nebylo to pro mě nic významného, spíše jsem si říkal, že je to moje zbabělost. No a potom už ubíhal dál každodenní život v kasárnách, nás bažantů.

Nejdřív jsme se učili rozeznávat vojenské hodnosti podle nárameníků, zdravit hodnostně vyšší, potom pochodovat, podávat hlášení, zařadit se na světnici a další základní věci. Na pořadovou přípravu, což je nácvik pochodování a cviků jako: Vlevo, vpravo vbok, čelem vzad a potom i cviků se zbraní jsme chodili na buzerplac, což byla vyasfaltovaná velká plocha mezi budovami. Tam jsme se pomalu stávali vojáky. Moc mě to nebavilo, donekonečna opakovat stejné povely a cviky, stejně jako kdysi nácvik na spartakiádu, ale bylo to nutné, aby to zvládli všichni. Aby nám to vešlo do podvědomí a dělali jsme to automaticky. Dalo se to naučit. Ale někteří byli opravdoví lempli a nešli jim to a tak jsme to opakovali donekonečna. Byl jsem průměrný, zvládal jsem to bez problémů a nijak na sebe zvlášť neupozorňoval. Bylo to nejlepší, jinak si takového kluka hned všimli a zapamatovali a měl už po ptákách. Já jsem ale hned na začátku udělal jednu velkou chybu. Nevím už který den to v přijímači bylo, když jsme v osobním volnu, večer po rozkaze měli povoleno na politickovýchovné světnici, jinak též klubovně psát domů dopisy či i koresponďáky. Ty potom otevřené, aby je velitel z důvodu bezpečnosti mohl přečíst, se odevzdávaly u stolku dozorčího, který je v noci pochopitelně četl též a měl z toho velkou srandu. No a já hlupák napsal koresponďák klukům do modelárny, do Vítkovických železáren, kde jsem dělal před odchodem na vojnu. Oni mě tam předem strašili, jak dostanu na vojně zabrat, že teprve uvidím, že budu muset poslouchat a že mi tam spadne hřebínek a podobné řeči. A já jim napsal, že na vojně je docela fajn, moc nás tu nehoní, máme dost času a je to tu skoro lepší, než v té modelárně. Zkrátka, že jejich předpovědi se nesplnily. A odevzdal jsem ten lístek u dozorčího. A druhý den to začlo! Hned si mě zavolali poddůstojníci, mým velitelem světnice, kde nás bylo asi 30, byl svobodník Kadaník, dále tam byli ještě i Rufr a Suchý a hned se mě ptali: Tak Řeha, vy se na vojně nudíte a nemáte co dělat? Je to tu pro vás lahoda a rekreace? Tak celý týden služby, dělat rajony a hajzly a bude se to lesknout, aby jsem se nenudil! Tak jsem musel týden, v osobním volnu po rozkaze dělat rajony, umývat chodbu mazlavým mýdlem a vytírat hadrem na celém našem poschodí a čistit záchody. Tam byly turecké šlapky v dřevěných kabinkách s lítacími dveřmi, na podlaze keramické mísy s dvěma nášlapkami pro nohy, do kterých se v podřepu vykonávala potřeba. Když se někdo netrefil a udělal to vedle, muselo se to očistit. Dělalo se to rýžovým kartáčem a kýblem s vodou. Ale dalo se to zvládnout. Byl jsem zvyklý už z civilu na jiná příkoří a tak jsem si vždycky myslel: Dá se to vydržet, jednou to skončí a půjdeš domů. Pokud to fyzicky vydržím, tak je to dobré, psychické problémy jsem tam nikdy neměl. Zažil jsem potom i jinou šikanu od různých vojenských primitivů, ale dalo se to přežít. no takže ten můj trest trval celý týden, ale pak asi zjistili, že snad nejsem takový gauner a dali už mi pokoj. Rajony jsem dělal až když na mě přišla řada. Dneska už málokdo ví, co to byl kombajn. Dřevěná bednička, ve které bylo pár cihel a zespoda přibité kartáče na boty. Kombajnem na holi od smetáku se pastovala a leštila podlaha ve světnici, dřevěné prošlapané fošny hnědou voskovou pastou až se musela lesknout. Též jsme mívali politické školení mužstva, takzvané PŠM. To nám politruk vykládal o revanšistech a západních imperialistech, jak se na nás chystají, jak jsou vyzbrojení a jak musíme být ve střehu a na ně být připravení. Aspoň se sedělo na učebně a nemuselo nic dělat. Chtělo se nám spát po cvičení venku. Náš tlustý politruk, kapitál Zeus, se snažil působit dojmem neškodného dobráka, ale měl jsem se před ním na pozoru. Byl to spíš kariérista, který tam měl dobré bydlo a rád se napil. Další dopisy, které jsem potom psal domů jsem už pochopitelně psal normálně, že se mám dobře a tak, aby doma neměli o mně starost. Dopisy před odesláním četl náš velitel roty, baterie, nadporučík Jaroslav Kulhavý. Nesměli jsme ovšem psát, že jsme zařazeni jako obsluha protiletadlových kanonů ráže 57 milimetrů, sovětské výroby. Oficiální název byl PLK s60 a že jsme u druhé baterie protiletadlového oddílu divize ve Slaném u útvaru č. 2478 a další vojenské tajemství. Nebylo taky o čem psát a moc dopisů jsem nenapsal. Neměl jsem ani komu a ani jsem nijak netoužil, podívat se domů, věděl jsem, že to není možné a dalo se to tam vydržet a jednou to musí skončit. Musím to přežít.

Na nádraží ve Slaném už čekalo vojenské nákladní auto a několik vojáků, těm jsme odevzdali povolávací rozkazy, ale oni už stejně měli seznam našich jmen a ti nás odvezli přes město do kasáren. Byla to vysoká, tříposchoďová budova, postavená ještě za první republiky, stejná jaké jsou i jinde u nás. Kasárny stály u hlavní cesty za městem, několik budov a autopark, vedle budova štábu divize, všechno obehnané vysokým plotem. Projeli jsme bránou, která byla na opačné straně od cesty, směrem do polí. Vystoupit! Pamatuju si, že bylo sychravé počasí, mlha a před budovou, kde jsme vystoupili se valil štiplavý dým z několika doutnajících popelnic. Bylo 16. října 1962. Po schodech nahoru do třetího patra a po chodbě do ubytovací světnice, ložnice mužstva. Pár vojáků a poddůstojníků už tam čekalo a my, vykulení rekruti jsme tam čekali na další, které postupně přiváželi z různých míst naší republiky. K večeru jsme nastoupili dole před budovu a odvedli nás do koupelen, kde jsme už vyfasovali vojenské trenýrky, košile a civilní oblečení jsme svlékli a dali do papírových pytlů, na které se napsala naše adresa domů. Potom nás nějaké holičky, učeňky, ostříhaly nakrátko, vojenský střih, ale ne úplně dohola. Bylo to jednou, stejně jsme byli v kasárnách po dobu přijímače zavření. Dostali jsme ručníky a mýdla a šli pod sprchy. Tam už podle tradice nejdřív tekla teplá voda, ale když jsme se namydlili, pustili už mazáci jenom studenou. Všechno probíhalo rychle, pobízeli nás ke spěchu, byli jsme unavení, zvědaví, ale dalo se to vydržet. Potom se šlo zas nahoru na světnici. Tam na postelích na celtách jsme měli nachystáno všechno co patří do vojenské výstroje, co budeme po dva roky mít nafasováno. Oblékli jsme si kalhoty, blůzy (kopřiváky vzor 21), obuli okované půllitry, opasky a lodičky. Kdo měl velké či malé, měl si vyměnit se sousedem, nebo později ve škladu u staršiny. Všechno smrdělo erárním, kasárenským smradem, desinfekcí a lysolem. Vypadali jsme jako hastroši, viselo to na nás, lodičky padaly až na uši, ostříhané hlavy, vyděšené pohledy, pocity bažantů. Poddůstojníci nás odvedli k lékařské prohlídce na ošetřovnu, kde se nás doktor optal, zda se cítíme zdrávi a nemáme nějaké potíže. Potom nám na skřínkárně, místnosti kde byly řady dřevěných skříněk, ukázali jak máme uložit svoje věci, prádlo a všechny nafasované věci a každý si ji zamkl na kladku donesenou z domova. No a večer, unavení novými zážitky, po večeři dole v suterénu, která se vydávala po celou dobu naší vojny do hliníkových ešusů, stejně jako všecko další jídlo, a ty se musely umýt v teplé, někdy i studené vodě, jsme po večerce v 10 hodin zalehli pod chlupaté, tenké deky, v dlouhých nočních košilích, bez trenýrek, na prostěradla na jutové slamníky, čerstvě nacpané slámou. Postele železné, z trubek, poschoďové. Já spal dole. Slamník napěchovaný pěkně dokulata, ještě neslehnutý, takže byl problém se na něm v noci udržet a nespadnout z postele. Na tu první noc si už moc nepamatuju, ale ráno nám teprve začala vojna. V 6 hodin budíček, hvizd dozorčího, dupot půllitrů po chodbě, řev poddůstojníků, rychle se obléknout, jenom do pasu svlečení, v kalhotách a půllitrech poklusem dolů před budovu, nástup a poklusem na hrášek. To byl kopec asi 300 metrů od kasáren, zarostlý trávou a křovím, kde se odehrávaly už po celé generace vojska všechny buzerace. Byl jsem fyzicky dost zdatný, takže mi ten běh a cviky, které s námi prováděli naši velitelé nedělal moc potíže. Dalo se to vydržet, ačkoliv někteří slabší z toho byli dost zchváceni. Chtěli nám prostě ze začátku ukázat, co je to vojna. Potom později už ty rozcvičky nebyly tak drastické a už se to jenom tak odfláklo formálně a nakonec jako mazáci jsme už necvičili vůbec. Po rozcvičce poklusem do kasáren, na umývárně ve smaltovaných litinových korytech se umýt ve studené vodě a nástup venku před budovou. Čekalo se na opozdilce, kteří byli popoháněni křikem poddůstojníků. Kontrola stavu osazenstva světnice, kontrola jídelního nádobí, což byl ešus, utěrka a v ní zabalená hliníková lžíce, vidlička a nůž. Stejně jsme jedli ale jenom lžící z ešusu, tak nevím, proč jsme museli mít i vidličku a nůž. Též se kontrolovaly vyleštěné boty, vysoké půllitry a kdo je neměl čisté, byl poslán nahoru si je naglobínovat a ostatní čekali až vrátí. Potom sestup dolů do jídelny. Kuchaři či směna vydávali u okénka jídlo do ešusů, postavit se ke stolů za dřevěné dlouhé lavice a teprve na povel poddůstojníka, který řekl: Dobrou chuť! jsme mohli zasednout a jíst. Kdo byl poslední u okénka nebo pomalý, ten se nenajedl, protože když on zavelel: Vztyk odchod! tak ti, kteří ještě jedli, museli vyklopit obsah ešusu do popelnic u dveří a nastoupit s ostatními zas před budovu. Ale hlad nikdo nemusel mít, protože v jídelně byla na stole u okénka hromada krajíců chleba a každý si mohlvzít kolik chtěl. Předtím ještě umýt ešus pod kohoutkem v plechovém korytě u kuchyně ve studené vodě. Odchod nahoru a potom už výcvik podle denního plánu.

Další část vzpomínek

Další část vzpomínek, kde jsou popsány roky na vojně, bude následovat od ledna 2018.

Filmy a inscenace v televizi na mě dost působily. Nebyla jiná kultura. Knížky jsem si sám kupoval, doma nebylo nic. Z Kaňovic jsem si občas dovezl staré noviny a časopisy, které tam byly uložené na huře pod střechou, ještě z první republiky po tátovi a jeho sestrách. Byly to: Pražský ilustrovaný zpravodaj, Moravanka a jiné, byly jich tam celé štosy a používaly se u nich potom jako záchodový papír na jejich dřevěném záchodě ve chlívkách nad hnojištěm. Do kina jsem nechodil, nechtělo se mi jezdit daleko a stejně se nic pořádného nehrálo. Až potom, když se začaly už hrát i západní, barevné a dobrodružné historické filmy, chodil jsem na ně ve Vítkovic do kina Mír, někdy po škole a domů se vracel až jako z odpolední šichty. Bylo to tenkrát něco, co jsme neznali a otvíraly se nám nové světy.

Dneska se na to dívám jinak, a nedívám se na to ani v televizi, kdo by si pomyslil, že bude jednou i možnost si cokoliv přehrát na DVD. Pamatuju si na ty naivní dobrodružné jako: Fanfán Tulipán, Kapitál Fracase, Scaramouche, Tři mušketýři a jiné. A moc mě nadchl francouzský širokoúhlý film Napoleon. To bylo něco úžasného. Dneska bych už tam poznal i spoustu chyb a naivity, ale tenkrát jsem byl z něho nadšený. Divím se, že to tenkrát naše cenzura povolila, vždyť to byla oslava Napoleona a u nás se on zatracoval jako militarista, skoro na úrovni Hitlera, a vychvaloval se geniální Kutuzov, který ho porazil. A v tom filmu to bylo naopak. Celý druhý díl byla bitva u Slavkova a ten Kutuzov tam byl jako největší chudák. Ten film na mě moc zapůsobil. Byl jsem na něm potom ještě i na vojně v Terezíně a po letech i ve Frýdku. Dneska se už dávno nehraje, ale na tehdejší dobu to bylo něco velkolepého. Barevné uniformy, bitevní scény, jízda, kanony, střelba, vítězství u Slavkova, kde jsem už byl a znal to tam. Ještě více jsem obdivoval císaře a četl potom o něm co se dalo sehnat. To bylo něco jiného než ty filmy o hrdinných rudoarmějcích či partyzánech, nebo komsomolcích a údernících, na které jsme museli chodit.

V práci se mi už moc dělat nechtělo, čekal jsem, kdy mi přijde povolávací rozkaz na vojnu. Na vojnu jsem se těšil, protože jsem čekal změnu a při svých romantických představách jsem si myslel, že tam bude nějaké dobrodružství, jiný kolektiv, zkrátka vojenský život jsem si idealizoval. Nikdo mě vojnou nestrašil, ani jsem neměl obavy jaké měli někteří jiní kluci a ani mě nenapadlo, že by se dalo vojně vyhnout. Dokonce jsem si i myslel, že bych mohl na vojně zůstat a udělat kariéru jak můj obdivovaný Napoleon. Konečně že zažiju něco jiného, než tu nudnou práci v dílně, která mě nebavila. Takže jsem práci na modelech už jenom tak odbýval, stejně jako pár ostatních, kteří též čekali na povolávací rozkaz. Scházeli jsme se ve skladu modelů a vedli moudré diskuze a filozofovali o tématech, jaké mohou mít osmnáctiletí kluci před vojnou. Konečně mi přišel ten rozkaz, že mám nastoupit 16. října 1962 k vojenskému útvaru 2478 do Slaného. Měl jsem myslím den či dva placeného volna na vyřízení různých záležitostí. V dílně jsem odevzdal svůj bank a nářadí a rozloučil se a ani mě nenapadlo, že už se tam nevrátím. Doma jsem si sbalil věci, které jsme si měli vzít podle toho rozkazu a šel ráno s tátou na nádraží do Paskova. Máma, když jsem odcházel, začala i trochu brečet, což jsem nechápal, protože jsem se na tu vojnu těšil. Táta se mi po cestě snažil dávat nějaké poučení o ženských, jak používat preservativ a chránit se před pohlavními nemocemi, což mi bylo trapné. Všechno jsem už znal, i když jenom teoreticky z různé literatury a od kamarádů. Jel se mnou až do Ostravy na hlavní, kde přijel potom zvláštní vlak pro brance (cesta byla zdarma) a nasedl jsem mezi ostatní do vagonu a jelo se. Vlak projížděl stanice, kde vystupovali ti, co jeli do posádek v okolí, já jel až do Prahy a dále a vystoupil jsem s několika dalšími až ve Slaném, kde už na nás čekali vojáci s autem a odvezli nás do kasáren. A tak začala moje dvouletá vojenská služba. To je ale už další část mých vzpomínek a snad se mi podaří je též popsat.

Se psaním těchto mých vzpomínek jsem skončil v říjnu 2000 ve Frýdku a teprve v roce 2011 přepsal na svém notebooku. Snad se to zachová i nějakou dobu po mé smrti.

Někdy tenkrát v létě koupil táta i televizi. Byla to značka Aleš, černobílá, už s velkou obrazovkou se zakulacenými rohy, asi 30 krát 40 centimetrů. Předtím jsme všichni už delší dobu chodili na televizi „do stryka Bohuša“, našeho souseda. O tom, že existuje i rádio, u kterého na místě, kde bývá skleněné okénko se seznamem stanic, je vidět i toho kdo do rádia mluví, jsme od táty slyšeli, ale byla to jen taková fantazie, prý to už mají v Americe. První rádio, které jsme doma měli, dones táta po válce z Kaňovic. Byla to dřevěná bedýnka s plátěnou přední stěnou a skleněným okénkem, ve kterém se při otáčení knoflíkem pohyboval ukazatel po jménech různých měst ve světě, vysílacích stanic. Ale stejně se dalo chytit jenom pár těch nejbližších. To rádio udělal tátovi Pepa Fajkoš, manžel jeho sestry. On byl tenkrát po válce důstojník v armádě a radioamatér. Vzpomínám si, že když jsem býval jako kluk někdy v Kaňovic a jedli jsme u stolu a hrála z rádia muzika, babička říkala, jaká je to vymoženost, že to nebývalo, že ani císaři pánu nehrála u oběda muzika. A že by bylo vidět i v tom okénku co se děje tam, odkud vysílají, to jsem si jenom představoval. Až potom se začalo o tom mluvit a objevily se i první televizory. Zpočátku měli televizi (s malou obrazovkou) jenom ve škole a chodili se tam dívat lidé z dědiny. Vysílalo se jenom večer, jeden program a končilo v 10 hodin. Potom byl na obrazovce monoskop, aby se mohl podle něho seštelovat obraz. V pondělí se nevysílalo. Ředitel školy Malík tam zval mladé lidi a verbovali tam mladé do organizace ČSM. Já jsem tam nechodil, i když jsem dostal pozvánku. Postupně si začali kupovat televizory i bohatší lidi a stály se na ně fronty. Někdy stáli zájemci i celou noc před obchody, kde mělo přijít jenom pár kusů do prodeje. Nevím už kdy si televizi koupil i stryk Bohuš. Byla to bedna už s velkou obrazovkou, vypouklou se zakulacenými rohy, se čtyřmi knoflíky vpředu, se kterými mohl manipulovat jenom on. To bylo slávy. Chodili se tam večer dívat všichni z okolí, náš táta, máma, babička i my kluci, sedělo se na židlích i na zemi, všude kde bylo místo, někdy i dost bokem, aby se tam všichni směstnali, jako v kině. Když byl program nevhodný pro děti, což hlasatelka předem oznamovala, nesměli jsme se my kluci dívat a museli jít domů. A že by byla někdy televize i barevná, to jsme si představovali, že to snad někdy i bude ale v daleké budoucnosti. Tenkrát jsem chodil ještě do školy ve Vratimově. Zvláště na filmy jsme rádi chodili a v novinách už otiskovali i program na celý týden. Nevím, jak by se dneska lidé zachovali, kdyby se jim večer sešlo 10 lidí v obyváku, rozesadili se na různé židle a stoličky a hlasitě komentovali dění na obrazovce, různé svoje postřehy a názory. Ale tenkrát to bylo jaksi normální, lidé to tak nebrali. Kdyby majitel televizoru někoho odmítnul, řekl že ho tam nechce, řeklo by se, že je nafoukaný sobec a mluvilo by se o tom po dědině. Každý program či film se potom hodnotil, debatovalo se o něm a kdo neviděl večer televizi, připadal si méněcenný, protože nemohl s ostatními o tom diskutovat. Když už jsem byl vyučený, asi rok před mým odchodem na vojnu, koupil televizor i náš táta. Babička na ni též dala peníze, aby se mohla dívat. Na televizi k nám začala chodit i sousedka Žofie Niklová, rozená Majerová z chalupy naproti a potom i Kašpárek, který její chalupu koupil a už se tam nastěhoval. A ta Niklová měla vždycky během programu svůj hlasitý komentář, moc to prožívala, všechno hodnotila. Kašpárek zas kouřil. Táta, když přišel večer unavený ze šichty, sotva pojedl a ona už tam byla, huba jí jela bez přestávky, tak byl naštvaný. Potom jí dal najevo, ať je zticha, že che mít klid. Též kolikrát pozdě večer v zimě už se nám chtělo spát, táta ráno vstával ve čtyři hodiny na šichtu a kvůli ní jsme seděli, dokud se neměla k odchodu. Ona se potom urazila, došlo jí to a přestala k nám chodit, i ten Kašpárek.

Ta Niklová byla dcera starého Majera, hrobníka, který pochovával ruské vojáky v květnu 1945. Prodala potom chalupu Kašpárkovi a odstěhovali se s Niklem do Kunčiček, odkud kdysi Majer s ní, když byla malá, přišel. Kašpárek se tam potom nastěhoval s manželkou a dětmi někde od Frenštátu. S jeho nevlastním synem Michalem Holubem, kterého měla Kašpárková ještě za svobodna, jsem se kamarádil. Byl o dva roky mladší, ale měli jsme podobné zájmy. Byl pihovatý se zrzavými vlasy, Kašpárek ho neměl rád, učil se na hornickém učilišti. V okolí jsme neměl žádného vhodného kamaráda, chodili jsme do lesa i do hospody do Sedlišť do Bartka, potom i s Pavlem. Michal potom zůstal na vojně, už se nevrátil a někde se tam v Čechách oženil a rozved. Víc jsem o něm neslyšel.

V prvním týdnu v srpnu v roce 1962 jsme jeli já se svým bratrancem Kadelou na vandr, dovolenou k tenkrát populárnímu Máchovu jezeru. Někde jsme se dověděli, že je to tam dobré a chtěli jsme zkusit život se stanem a nějakou romantiku. Jeli jsme vlakem do Prahy, tam si našli nocleh v nějakém levém hotelu někde mimo centrum. Nesměli jsme ale spát oba v jednom pokoji, každý měl jinou místnost, takové prý bylo nařízení. Přes den jsme se šli podívat do města, na hrad, do centra a k Vltavě. Druhý den jsme jeli vlakem do České Lípy a tam zašli i do muzea. Pustili nás tam samé, bez průvodce, chodili jsme po sálech s otevřenými okny do parku, na stěnách volně visící zbraně, meče a pušky, vzal jsem jeden krásný samostříl do ruky, stačilo ho vyhodit z okna a potom si ho vzít. Ve vitrínách neuzamčené, volně otvíratelné, mince a medaile. Dalo by se to ukrást. Ale byli jsme na vandru, jen s batohy a kde bysme to potom dali. Ve městě jsem si tam koupil kapesní česko-německý slovník, tlustý špalík, který mám dodnes a téměř celý jsem se ho naučil. Bylo krásné počasí, horké léto. Dojeli jsme do stanice Doksy. Tam v tábořišti ve vysokém borovém lese za poplatek si postavili stan z mých dvou kosodélníkových německých celt, ale pod sebe jsme neměli nic, každý jenom tenkou deku na přikrytí. Daleko do lesa jsme museli jít nasbírat nějaké dřevo a na ohni vařili polévku, stejně jako spousta lidí ze stanů v okolí. Na pláž, k vodě to bylo po cestičce lesem nedaleko, párkrát jsme tam vlezli, ale byla studená. Věci jsme měli ve stanu a doufali, že nám je nikdo neukradne. Ale v noci se spát nedalo. Na vlhkém jehličí pod dekou bylo zima celou noc se odvedle od různých táboráků ozývaly kytary a zpěv opilců a k tomu mračna komárů. Klepal jsem se zimou a převracel se z boku na bok. Vedle nás měly stan dvě holky se kterými jsme potom trochu diskutovali, ale podle mě byly dost primitivní a ani se mi nelíbily. Večer jsme byli na nějaké tehdejší diskotéce u lesní restaurace. Pár starších kluků tam hrálo na kytary a bubny tehdejší populární západní hity. Velký kravál, dost holek, snad i dobrá nálada, ale já byl nevyspalý, pivo moc nepil, neměl náladu. Byli jsme oba mladí, nezkušení zajíci, všechno bylo pro nás nové, co jsme ještě neznali. Další ráno po zas neprospané noci na studené, vlhké zemi vyšlo krásné slunce a bylo teplo. Sbalili jsme stan a batohy a vyrazili do lesa a šli po lesních cestách směrem ke hradu, který jsme viděli v dálce na kopci na druhém konci jezera. Bylo horko, bloudili jsme nějakými lesními cestami, bez vody, jedli borůvky a maliny a občas zahlédli ten hrad mezi stromy. Teprve pozdě odpoledne jsme utrmáceni došli do vesnice pod hradem Bezdězem. Tam v hospodě nějaké pití a šli nahoru na hrad. Vstupné 5 korun vybírala u brány nějaká studentka a mohli jsme si tam chodit kde jsme chtěli. Všechno byly ruiny zarostlé trávou, gotickými okny v kapli profukoval vítr, na věž se lezlo po dřevěných schodech uvnitř a shora široký rozhled do okolí i na zapadající slunce. Bylo to pro mě romantické, představoval jsem si jak to asi viděl Mácha, pohled dolů na nádvoří, vesnici pod hradem i lesy v dálce, jezero odkud jsme přišli. Nevěděl jsem ještě, že za dva roky budu nedaleko odtud, v Kuřivodech jako voják. Všechno jsem si představoval romanticky, fantazíroval jak to asi vypadalo ve středověku. Potom jsme šli dolů a po cestě přes vesnici a u křižovatky jsme odbočili k nedalekému kopci, porostlému křovím a stromy. Byl krásný, teplý večer, postavili jsme stan v tom hájku na kopci, odkud bylo vidět na vesnici. Na louce za kopcem jsem objevil kopy suchého sena, nanosili jsme ho do stanu. Ale měli jsme žízeň a nebyla voda. Byl jsem už unavený a po dlouhém přesvědčování jsem Karla poslal po cestě do vesnice, asi kilometr s feldflaškami pro vodu ke studni. Byl to krásný večer se zapadajícím sluncem, vonícím senem, štěkotem psů a světel ve vesnici. A na tom seně jsem se konečně krásně pořádně vyspal. Ráno jsme se vzbudili až slunce začalo hřát přes celtu stanu. Putovali jsme ještě dál, až do Mšena a potom vlakem přes Mělník do Prahy a zas domů. To bylo moje dovolená před nástupem na vojnu. Už předtím, 27. dubna 1962 jsem byl spolu s dalšími kluky mého ročníku z Řepišť v Místku u odvodu. Tam, v domě kde byla Vojenská správa (vedle bývalého autobusového nádraží), jsme byli u lékařské prohlídky a řekli mi, že jsem zařazený k dělostřelectvu. Byl tam s námi tehdejší předseda Národního výboru Josef Pawlas, nesympatický, arogantní člověk, kariérista, před kterým jsem se měl vždycky na pozoru. Byl to komunista, ale spíše jen prospěchář. Bylo nás tam asi pět a všichni jsme byli odvedeni. Potom jsme šli v Místku ještě někde do hospody a už trochu napití jeli domů a stavili se ještě v hospodě U Máně. Pily se piva a kořalka a byla dobrá nálada. To jsem byl poprvé více ožralý a domů jsem došel večer a sotva se držel na nohou. Ale žádný kravál jsem nedělal a ani nevím, jestli ostatní kluci šli potom v noci provádět nějaké neplechy, psát nápisy na cesty, odnášet vrata, obracet vozy, jak se to dělávalo při odvodech. Protože jsem neměl žádnou galanku, která by mi připla na klopy mašle, stuhy s trikolórami a voničky a jiné ozdoby, jak se to k odvodu nosilo, přivěsila mi ráno máma nějaké po tátovi, co on měl ještě schované v krabici po svém odvodu ještě za první republiky. Měl jich plno, jak mu je jeho děvuchy tenkrát v Kaňovic na něho navěsily.