Na učebně sice byly malé kamínka, ale topilo se jenom párkrát ve velkých mrazech. Boty jsme mívali venku v chodbě, kde mrzlo a na nohou jenom plátěné kecky. Ponožky nebyly povolené, měli jsme jenom onuce, což byly kusy plátna ze starých prostěradel. Když byly propocené nebo mokré, tak studily a bylo lepší bez nich. Vzpomínám si, že jsem někdy na chodbě v mrazu obouval boty na holé nohy a boty byly tak ztuhlé, že byly jak z plechu a uvnitř byla bílá jinovatka. Ale nemocný, ani nachlazený jsem nebyl. Snad to bylo tím studených odchovem, že jsme byli otužilí a vytrénovaní. Ale na tu zimu v roce 1962 - 1963 nezapomenu. Měli jsme sice ušanky i pletené rukavice, ale ty byly furt promočené a roztrhané. Měl jsem omrzlé prsty i klouby na rukou a dlouho mi hnisala odřenina na prstě. Dodnes tam mám jizvu, jak se to pomalu hojilo. Na tělesnou přípravu nás měl mladý poručík, jméno jsem už zapomněl, ten nás, neplavce, naučil plavat. Já jsem do té doby plavat neuměl, protože u nás doma v Řepišť nebyla žádná voda ani rybník, jenom v Paskově řeka Ostravice, ale tam vody asi po kolena. Chodil jsem se koupat v létě po škole ve Vratimově s děckama ke splavu, ale vždycky jenom tam, kde bylo po pás nebo po krk a dalo se postavit na dno. Tak ten poručík s námi jezdil tramvají do Plzně, kde jsme měli vždy předplacenou hodinu v krytém bazénu. Bylo to v zimě a tam bylo aspoň teplo. Nejdřív jsme se učili pohyby nohou na suchu, potom jsme dostali jakési tlusté dřevěné čtvercové desky, které jsme ve vodě drželi před sebou a nohama se poháněli jako žáby a postupně i rukama, až jsme se naučili i bez těch plováků. Plavat jsem se naučil dost rychle, skákali jsme potom po hlavě a nakonec i z můstku. Ale naučil jsem se jenom žábu a jiný styl neumím. Též jsme trénovali běh na čas. Dvakrát v týdnu jsme měli takzvaný zrychlený přesun. Běželo se pět kilometrů, většinou cestičkami okolo kasáren a přes lampasácké sídliště, v kanadách, se samopalem, sumkami, v helmě a z toho 2 kilometry v maskách. Muselo se to zvládnout v čase 25 minut. Kdo to nezvládl, musel to další dny opakovat, až to jednou stihnul. Nebyl jsem ani mezi prvními, ani mezi posledními. Po několika týdnech jsme se do toho času vešli. Též i překážkovou dráhu, takzvanou opičárnu. Už si nepamatuju, v jakém čase se to muselo udělat. Též se samopalem, sumkami, maskou a v helmě. Později na konci péešky, když jsme dělali zkoušky před komisí, museli jsme to udělat v předepsaném limitu, jinak by jsme neprošli. Pokud nás doktor uznal, že jsme schopni vojenské služby, bez výjimky, nešlo říct, že nemůžu. To neexistovalo. Muselo se to tak dlouho trénovat, až to bylo v normě. Jinak takový člověk nemohl poddůstojnickou školu udělat. Též v tělocvičně šplh po laně a tyči, přeskok koně a cviky na nářadí.

Vánoce jsme měli společné ve velké místnosti, byl tam i stromek a večeřel s námi i náš velitel nadporučík Dvořáček. Dovezli nám ve várnicích bramborový salát a kapří řízek a jedlo se z talířů. A každý dostal i lahvové pivo! Ale domů na vánoce ani na silvestra od nás nejel nikdo. Jak proběhl silvestr už si moc nepamatuju, asi to byl normální den se zaměstnáním a službami. Nějaké oslavy mě nezajímaly. Po celou zimu jsme my, absolventi poddůstojnické školy museli ráno v 5 hodin chodit zatápět v místnostech ve vedlejších barácích, kde byly kanceláře nějakých vyšších šarží. Nanosit v uhlácích uhlí, naštípat dřevo a zapálit, tak by se to rozhořelo a bylo tam teplo až oni přijdou úřadovat. Místo toho nebyla rozcvička. Každý z nás měl několik kanceláří a dalo to práci než se to rozhořelo. Oni si potom už přikládali sami. Byli tam samí kapitáni a majoři, pro nás vysoké šarže. Cestou od hlavní brány k našim barákům až dozadu do rohu rozsáhlého areálu jsme třikrát denně, když jsme ve tvaru a se zpěvem pochodovali na snídani, oběd a večeři, někdy i na učebnu, procházeli kolem enzetu. To byl zastřešený sklad, ve kterém byly kanony určené pro použití v případě mobilizace, až by nastoupili záložáci. Byla tam vyrovnána celá řada starých osumpětek, zaplachtovaných s hlavněmi nahoru. Osumpětky byly vlastně původní německé protiletadlové kanony ráže 88 mm, ale potom předělané na sovětské střelivo 85 mm. Zaměřovaly se ručně. Nedaly se napojit pomocí kabelů na automatické navádění a zaměřování s pomocí radaru SON a zaměřovače s dálkoměrem PUAZO jako ty naše sedmapadesátky. Byly tam ještě v roce 1962. Potom je ale sešrotovali. Dneska by byly raritou ve vojenském muzeu.

Někdy v únoru přijel za mnou do Plzně táta. Byl ajznboňák a měl vlak zadarmo, ale musel jet celou noc, přes Prahu a u nás na bráně byl až někdy odpoledne. Mě zavolali, že mám na bráně návštěvu, tam jsem mohl s ním být asi půlhodinu a potom, že mu jede zase vlak, aby to stihl jít ráno zas na šichtu. viděli jsme se jenom chvilku, řekl, co je doma nového, dal jsem mu svazek novin Obrana lidu, které jsme museli všichni odebírat a předplatné nám strhávali z žoldu. Stejně to nikdo nečetl, samé politické žvásty, ale nikdo se nás neptal, bylo to automaticky povinné. Skládal jsem si je ve skříňce. Též jsem mu dal pár ušetřených konzerv se sýry, co se fasovaly v sobotu místo večeře, jako studená strava a nikdo to nechtěl a vyhazovali to. Táta mluvil o  mně i chvilku s naším poručíkem Vobrem v návštěvní místnosti u brány. Do kasáren nikdo nesměl. Dost mě ta jeho návštěva překvapila. Proč za mnou tak daleko jezdil? Jenom aby mě viděl? Psal jsem domů přece dopisy a oni mi též psali, co se doma děje.

No a dny potom zas běžely dál, výcvik, vyučování na učebně, měli jsme i sešity na jednotlivé předměty a večer určený čas na samostudium. Celkem zajímavé, až na PŠM, politické školení mužstva. To jsem vždycky vyslechl, ale myslel si pravý opak toho, co nám říkali a do nějaké debaty jsem se nezapojoval. Též technické věci, jako automobilní příprava nebo technika kanonu, jeho údržba, teorie zaměřování, výpočty úhlů a další, to mně nebavilo. Vyučování jsme měli v malé učebně v dřevěném baráku poblíž hlavní brány a pochodovali jsme tam vždycky po dlouhé cestě, po rozvodu do zaměstnání. To se muselo zpívat. Samé budovatelské a vojenské, výhružné a sebevědomé písně. Vzpomínám si na některé, jak jsme zpívali: "A kdyby nepřítel, s námi to zkusit chtěl, splet by se naposled." anebo "Se sovětskou armádou, rvát se jdem se smrtí, nás nikdo nerozdrtí." a jiné, které jsme museli umět. Jednou večer jsme byli unavení a nechtělo se nám zpívat, bylo to jenom jakési falešné mručení. Poddůstojníci po nás řvali a bylo to ještě horší. Kluci vydávali různé zvuky, sotva srozumitelné, bylo zima a tma. Byla prý to vzpoura. Nešli jsme ani na večeři a museli pochodovat pořád po buzerplacu a prý nepůjdeme spát, dokud nebudeme pořádně zpívat. Kluci byli utahaní, hladoví a furt to nebylo dobré. Protáhlo se to až do noci, po večerce, ale naši velitelé nás museli psychicky zlomit. nakonec prý už to bylo dobré a šlo se spát.

V zimě jsme ve sněhu a mrazu ručně tlačili naše kanony na kopeček, do palpostu v areálu kasáren. Tam se cvičila obsluha a velení, každý musel ovládat všechny funkce i povely, aby jsme mohli být potom veliteli děl. Potom jsme tlačili děla zase zpátky k našemu baráku, kde zaplachtované před okny našich ložnic. Byla strašná zima na ruce i nohy, rukavice i boty promočené. měli jsme ještě půllitry a do nich plátěné onuce, kusy hadrů. A večer po příchodu na světnice se muselo zatopit v malých litinových kamínkách v koutě, ale jen do večerky, potom se musel popel vynést, to se kontrolovalo. Uhlí se nosilo v uhláku z nedaleké kůlny a muselo se naštípat dřevo. To ale nebylo, tak se štípaly různé donesené fošny a trámy odkud se dalo. To jsme si potom na chvilku lebedili a ohřívali promrzlé hnáty u pecka. Okna tam byly jednoduché, jedno sklo a škvírami profukoval vítr se sněhem. Jednou večer po zaměstnání se stalo, že nikdo nezatopil. Když přišel Sládek na cimru a viděl, že se netopí, nařídil všem svlíknout se do nočních košil, bez trenýrek a zalehnout pod jednu vojenskou deku a otevřít po celou noc okno. Byl mráz asi -8 stupňů. On si oblékl teplé prádlo, vatované vložky do maskáčů a přikryl se třemi dekami. A my vibrovali na postelích celou noc. To jsou zážitky, na které se nezapomíná. Na naší cimře mi též někdo ukradl moje peníze naspořené z žoldu. Nekouřil jsem, do hospod nechodil a v ARMĚ, což byla prodejna v kasárnách, kde bylo i lahvové pivo a různé potraviny, jsem též nenakupoval. Nějaké peníze mi poslala i babička. Měl jsem asi okolo 500 korun a nosil je v peněžence v zadní kapse kalhot. Na noc jsme skládali své oblečení, kalhoty, blůzy a ostatní do komínků na noční stolek u postelí. Já hlupák jsem nechával peněženku v kalhotách. Teprve po pár dnech jsem zjistil, že tam peníze nejsou. Denně jsem to nekontroloval. Ale už se nedalo nic dělat. Když jsem to hlásil, říkali mi Sládek i poručík Vobr, že kdoví kde jsem to ztratil, že je už pozdě něco vyšetřit, když ani nevím, kdy se mi to ztratilo. Prostě se tím nechtěl nikdo zabývat. Ještě se mi smáli, že proč jsem měl tolik peněz, nevěřili tomu, protože ostatní neměli už obvykle před žoldem nic a půjčovali si na cigarety a pivo. Zvláště můj soused na vedlejší posteli Nový byl věčně bez peněz. Ale nedalo se nic dokázat a on byl dost arogantní, agresivní a pořád v nějakém průšvihu. Měli jsme tenkrát 70 korun žoldu měsíčně a dost jsem si našetřil, protože nic nekupoval. V Plzni na náměstí byla prodejna starožitností a tam za výkladem byly i šavle a pušky. Rakouské i české z první republiky, krásné v pochvách, moc se mi líbily. A ceny od 100 do 150 korun! A mi se to zdálo moc. A kde bych je v kasárnách měl schované? Dneska se takové šavle prodávají za 10 až 15 tisíc. Na vycházky jsem jezdil tramvají hned od brány kasáren a do města. Tam chodil po městě, zašel do muzea a chodil i na nádraží a pozoroval provoz v hale, kde bylo plno lidí a byl chvilku mezi civilisty a představoval si, že odtud též jednou pojedu domů.

Před vánocemi, když jsem se vracel do kasáren, byl už sníh a díval jsem se večer do osvětlených oken domů, kde zářily vánoční stromky a byla tam rodinná pohoda, vzpomínal jsem, co asi doma, byl jsem poprvé tak daleko, v cizím prostředí, studeném a neosobním. Ale muselo se to přežít a jednou to skončí. Nejlíp jsem se cítil až po večerce, když jsme mohli zalézt do postelí, pod deku. měl jsem postel dole v rohu u zdi, nade mnou spal Vostrý. Tenkrát jsem si zvykl usínat na pravém boku, abych se nemusel dívat na vedlejší postele, na Nového a Sládka, kteří spali vedle. Otočil jsem se do kouta ke zdi a měl tak trochu soukromí. A dodnes na pravém boku usínám.

A po několika dnech v kasárnách jsem znovu balil  všechny své věci, tentokrát i samopal a na nákladním autě na lavičkách pod plachtou nás několik odvezli do Plzně do "péešky". Ve vojenské knížce mám zápis, že jsem ji absolvoval od 4. 12. 1962 do 10. 8. 1963. Odvezli nás tam asi 10 a byli jsme vybráni jako budoucí velitelé družstev pro obsluhu kanonů 57 mm vzor S 60. Z jiných posádek tam přijeli též vybraní vojáci. Kasárny byly v rozlehlém areálu různých budov obehnaném drátěným plotem za městem Na Slovanech. Jezdila tam ale z města tramvaj. U hlavní brány bylo jen několik zděných budov, jako ošetřovna, strážnice, basa, kuchyň, jinak staré dřevěné přízemní baráky, snad ještě po německé armádě. Někde byly ještě i nápisy jako Ausgang, Vorsicht - Treppe a jiné, sotva čitelné. Naše ubikace byl dřevěný barák daleko vzadu až u zadního plotu. Dvě dlouhé budovy, asi 10 metrů od sebe a na koncích spojené další, ve které byl uprostřed vchod, takže to tvořilo jakési uzavřené nádvoří, půdorys ve tvaru U. Tam jsme strávili celých 8 měsíců. Uvnitř byly dlouhé chodby a po stranách malé místnosti, na chodbách vysoké skřínky, kde jsme měli své věci. V naší ložnici nás bylo 8 i s naším velitelem družstva, poddůstojníkem. Jmenoval se Sládek a v civilu byl kovářem. Ale byl to primitiv se základním vzděláním, poďobaný od neštovic a jak jsem potom zjistil byl v KSČ. Po celou dobu co jsem tam byl, jsem sice korektně plnil jeho rozkazy, ale nikdy jsme si nebyli sympatičtí a i když mu ostatní už ke konci péešky mohli tykat, já mu pořád vykal. Velitelem celé naší baterie a tím i toho poddůstojnického kurzu byl nadporučík Jaroslav Dvořáček a jeho zástupcem náš velitel čety poručík Vobr. Mladý, svobodný, asi čerstvý absolvent důstojnického učiliště, černovlasý, takový cikánský typ. Na naší cimře jsme byli kromě svobodníka Sládka my nováčci. Byli to: Vostrý, rozmazlený frajírek, jedináček bohatých rodičů někde z Loun, Nový, věčný průserář, zrzavý traktorista z JZD, za kterým potom přijela jeho milenka s mámou, že si ji musí vzít, že čeká dítě, Slováci Macura a Buci a dva Maďaři někde od Komárna Juhazs a Lisz. Jedině já jsem měl maturitu, ostatní jenom základní školu a nebylo o čem se s nima bavit. Též potom na vycházky do hospod jsem s nimi nechodil. Zachovával jsem si jakýsi odstup a Sládek mě měl asi za namyšleného inteligenta, který si myslí, že je něco jiného než oni a dával mi to najevo. Jednou mi našel někde ve stolku u postele můj zápisník, kde jsem si někdy zapisoval své pocity a fantazie (jako nějaká pubertální dívka) a přečetl si to a pohrdavě mi ho pak vrátil s úsměškem. To mě moc mrzelo a nikdy jsme se neskamarádili. Byl jsem jako ostatně vždycky osamělý samotář a neměl tam kamarády. Na konci tunelu jsem ale vždycky viděl světlo, že to jednou musí skončit a půjdu do civilu a potom začne jiný život. Vojnu musím nějak přežít.

Vzpomínám si, jak jednou v zimě,  to už bylo v druhém roce a já byl už svobodníkem, když jsme byli na cvičení a nocovali v nějaké vyplundrované německé vesnici, někde v pohraničí na Šumavě a spali tam v mrazu na podlaze bývalé hospody, šel jsem večer s kamarádem za tmy po návsi a tam mezi jinými auty stálo i skříňové štábní auto Tatra V3S, dveře pootevřené a nikde nikdo a na podlaze dřevěná dlouhá bedna, zamčená na visací zámky a v ní naše zástava. Oficíři ze štábu spali ale ve vytopených skříňových autech ve spacích pytlech. napadlo mě, co by se stalo, kdybychom tu bednu odnesli a někde zakopali. Nikdo ji tam nehlídal. Důstojníci seděli někde v teple a popíjeli. My se klepali celou noc pod dekami na promrzlých fošnách podlahy. Ale tak už to v armádě chodí.

Někdy v listopadu jsem byl vybrán s několika dalšími z jiných baterií, že se mám účastnit kurzu zdravotníků a sběračů raněných v Terezíně. Museli jsme si sbalit všechny věci (mimo zbraní), celou polní, deky, celou svou skřínku a odvezli nás nákladním autem do kasáren v Terezíně. Tam jsme byli ubytováni v nějaké přízemní klenuté velké síni s kamennou podlahou, kde se vcházelo přímo z nádvoří. Postele těsně vedle sebe, všechny věci vedle postelí, netopilo se tam a spali jsme oblečení pod dekami a kabáty. Byla to asi bývalá konírna, klenby a ve zdi ještě kruhy na uvazování koní. Na mě ale zapůsobila celá ta pevnost. Ty hradební příkopy, kasematy, uzavřené dlážděné dvory obklopené kasárenskými poschoďovými budovami a chodbami s klenutými lauby, otevřenými do nádvoří. Vše z červených pálených cihel, široká, léty už sešlapaná kamenná schodiště mezi poschodími, po kterých se dalo vyjet i na koni. Ve velkých sálech, kde jsme chodili na zdravotnické přednášky, byly ještě kamenné krby, dřevěné dvoukřídlové dveře, vrata na půdu měly dole výřezy, aby jimi mohly projít kočky. Ty tam byly kdysi kvůli myším. Představoval jsem si romanticky, jak tam asi byli ubytováni Tereziánští vojáci, jejich uniformy, koně, oficíry. Kolem celého města vyzděné hluboké příkopy, valy s chodbami a střílnami, tajemné zazděné vchody do sklepů a kasemat. Co to všechno už muselo zažít, kolik generací vojáků a kolik osudů, co všechno tu prožili. A dnes to měla "naše socialistická armáda" a nechávala to chátrat.

Vypadalo to směšně, když na barokních, tereziánských budovách a klenutých branách visely tabule s komunistickými hesly a rudé hvězdy se srpy a kladivy. A ti dnešní politrukové, co tam byli, o historii neměli ani zdání. Pro ně to bylo jenom staré harampádí, určené jenom k momentálnímu využití a potom likvidaci. Vždyť my jsme armáda nová, pokroková a s tou minulou nemáme nic společného! Ale já si představoval, jak to tam asi muselo vypadat před těmi 200 lety, za císaře Josefa II, který nechal Terezín postavit. Stačilo zavřít oči a na nádvoří jsem viděl vojáky v bílých uniformách, důstojníky se žlutými šerpami a kordy, koně ve stájích a na nádvořích u studny, třírohé černé klobouky a dlouhé, těžké křesadlové pušky s bodáky na chodbách ve stojanech. Tak jsem si fantazíroval jenom já. Ostatní měli ale jiné starosti. Měli jsme vyučování a potom i praktické procvičování. Obvazování, ošetřování ran. Vzpomínám si na ty drastické filmy, které nám promítali, jako průstřely plic, roztrhaná břicha, s krví a dýchajícími orgány, všechno naživo. Bylo to natáčeno na živých prasatech, které se potom mladí vojenští doktoři učili zašívat a ošetřovat jako by to dělali na lidech. Též firmy o atomovém napadení a ochrana proti němu, drastické popáleniny a ozáření. Stavěli jsme velké sanitní stany, v nich ošetřovny, odmořovací sprchy, bunkry proti ozáření a jiné, potřebné práce. Též kopání masových hrobů, ukládání mrtvých, odebírání osobních známek z krku a přesné zápisy a nákresy hrobů, desinfekce vápnem a jiné věci. Též jsem tam byl jednou v posádkovém kině v neděli odpoledne a promítal se tam ten už v civilu viděný francouzský film Napoleon. Pro mě nádhera! Jinak jsem tam byl asi jednou či dvakrát na vycházce, ale nedalo se tam stejně nikde jít, jenom na náměstí byla hospoda U tří dědků a ta byla plná vojáků. Pár piv s ostatními, které jsem ani neznal a šlo se spát, do konírny. Venku už bílý mráz a my pod dekami a kabáty za svitu petrolejky u stolku u dveří. Spalo nás tam namačkáno asi 30, celý kurz. Na jídlo se chodilo do jídelny, do klenutého sálu v přízemí s hliníkovými ešusy a lžičkami. Byl jsem tam asi 14 dnů, když přišel ze Slaného rozkaz, že se mám vrátit, že jsem byl vybrán k nástupu do poddůstojnické školy. Měl jsem maturitu a už při nástupu do kasáren mi říkali, že půjdu do poddůstojnické školy. Tak nevím, proč mě posílali do kurzu do Terezína. Tak jsem si zas sbalil věci a šel do kanceláře k tamějšímu staršinovi, který mi napsal propustku a cestovní příkaz. Ptal se mě, jestli mám peníze. A já hlupák mu řek, že mám. Tak mi řek, že ať si jízdenku na autobus do Slaného zaplatím ze svého a že mi to potom proplatí tam. A já to tak udělal! Jel jsem nějakými autobusy s celou bagáží, plnou polní, bandalírem a dekou, párkrát někde přesedal, než jsem dojel do kasáren ve Slaném. Tam se se mnou ale o proplacení jízdného už nikdo nechtěl bavit. Staršina se mi vysmál, že se to tak nikdy nedělá, že on mi nemůže nic zaplatit, že ten staršina v Terezíně mi měl napsat cestovní rozkaz, který jsem mohl jet bezplatně autobusy a též mi měl napsat župku, vydat potraviny nebo peníze na celodenní stravu. A já hlupák jsem se nechal tak napálit! On si to nechal asi pro sebe. Ale už se nedalo nic dělat, Terezín byl daleko a já obyčejný bažant.

Někdy noční poplachy, ale většinou se to už předem vědělo, to zapískal dozorčí na chodbě a zařval "Popláááách!". Nesmělo se při tom rozsvítit světlo, potmě v uličkách mezi postelemi se oblíkat, na skřínkárně nabalit velkou polní věcmi určenými pro delší pobyt v poli, nasadit si helmu, gásmasku, sumky, ze stojanu na chodbě, který dozorčí odemkl si vzít samopal (měli jsme už ty nové, vzor 58) a utíkat do autoparku a nastoupit před auto, za kterým byl zapřažen náš kanon. To všechno se kontrolovalo a měřil se čas a která četa to nestihla a měla dlouhý čas, opakovala to i několikrát. To se museli zas vrátit zpátky, všechno uložit do skřínek, svlíknout se a zalehnout a celé to opakovat znovu. A ráno byl normální budíček v 6 hodin s obvyklým denním programem. Někdy po takovém poplachu se nasedlo na zaplachtované auta na lavice, bylo tam i 20 beden s náboji do kanonu a jelo se do pohotovostních palpostů. Ty byly několik kilometrů od kasáren, na kopcích u okolních vesnic. Tam se děla naší baterie, která měla 6 kanonů, rozestavila do kruhu, roztáhla ramena podvozků, ručně se dělo zvedlo na zvedácích šroubováním tak, že kola byly ve vzduchu, pomocí libely se celý kanon uvodorovnil, pomocí kompasu se nastavily úhly světových stran a úhly děl navzájem, aby se mohla koordinovat střelba při kruhové obraně a později i kvůli centrálnímu řízení zaměřování automaticky pomocí puaza, což byl zaměřovač s dálkoměrem a děla s ním byla spojena kabely, takže se hlavně samy otáčely a přesně zaměřovaly. Z aut se skládaly bedny se střelivem, vždy čtyři na jednu hromadu na čtyři světové strany okolo kanonu, aby je obsluha mohla rychle podávat nabíječi, když se děla i se sedícími na nich zaměřovači a střelci otáčela kolem osy za letícími cíli. Bedna s pěti náboji měla železné sklápěcí uši, za něž se přenášela a vážila asi 35 kilo. Musely se v rychlosti skládat a nakládat na korbu auta a roznášet okolo kanonu. Poškodil jsem si tenkrát páteř, plotýnky, že jsem pak bolestí nemoh ani spát. Ale stěžovat jsem si moh tak leda na lampárně. Když jsem potom šel k doktorovi na ošetřovnu, řekli mi, že jsem byl uznán schopným, ať se nesnažím simulovat a dostal jsem obstřiky injekcemi vodou okolo páteře, což dělali lapiduši a dělali to tak drasticky, že už tam potom nikdo nešel. Tak jsem se belhal dál a tu páteř si rasoval tak, že ji mám poškozenou dodneška.

V palpostech jsme nacvičovali i nástupy osádek děl a zaujímání postavení, každé číslo obsluhy mělo své místo a druh činnosti a cvičilo se to na čas. nasedání na uto, odpojení kanonu, oplachtování a uvedení do bojové pohotovosti až po nasazení zásobníku s pěti náboji a naražení páky k zasunutí do závěru hlavně. Pak hlášení "Hotovo!" a velitel děla, který stál vzadu se sluchátky na uších čekal na další rozkazy od velitele baterie, který byl uprostřed u zaměřovače. To celé se pořád nacvičovalo v co nejkratším čase. Přitom jsme měli na sobě helmy, plynové masky, sumky se střelivem a na zádech samopaly. Byl už podzim, déšť a mrzly ruce, bláto a po návratu do kasáren se musely nejdřív umýt a vyčistit v autoparku kanony, potom na klubovně zbraně, což kontrolovali naši poddůstojníci, velitelé družstev. Družstvo bylo 6 vojáků, což byla obsluha jednoho kanonu. Tenkrát, když byla ta napjatá politická situace okolo Kubánské krize, pomíchali obsluhy kanonů s vojáky druhého ročníku, našimi mazáky, abychom se všechno rychle naučili, co kdyby vypukla válka. Takže nám dost rychle skončil přijímač a byli jsme rozmístěni i na světnicích spolu s mazáky. Pochopitelně že měli lepší místa, u dveří nebo u kamen a nedělali rajony. Zachovávali jsme vůči nim patřičný respekt, ale oni nás nijak zvlášť nebuzerovali. Poddůstojníci nám i párkrát vyházeli obsah skřínek, pokud usoudili, že nejsou řádně uložené a prádlo a věci v nich nebyly srovnány přesně v komíncích a rozházeli postele, pokud nebyly předpisově ustlané a prostěradla a deky nezařezávaly jako letiště, ale znal jsem to už trochu z pionýrských táborů. Neměl jsem s tím problémy. nebyl jsem ani nejlepší, ani nejhorší. Nijak na sebe zvlášť neupozorňoval a splnil co po mně chtěli. Ani překážková dráha a šplh, přeskok koně a další tělesná příprava mi nedělala potíže. Kdo to neudělal, nedostal od staršiny vycházkovou knížku. Velitelem naší posádky, což byl jenom náš protiletadlový oddíl, tři baterie po šesti dělech na ochranu velitelství divize, byl major Vojtěch Gregor. Byla tam ještě rota průzkumníků, radisté a pár dalších pomocných jednotek. Ve Slaném bylo velitelství divize, takže ve vedlejší budově úřadovali i plukovníci a další šarže, ale s nimi jsme nepřicházeli do styku. Tanková divize, ke které jsme i my patřili, byl rozmístěna jinde. U nás měli jenom kanceláře. Jenom pokud jsme měli službu dozorčího u brány, museli je zdravit, nebo při službě v důstojnické jídelně roznášet jídlo. V autoparku byl jenom jeden velitelský tank. A taky se chodilo do vedlejší budovy, napravo za hlavní bránou hlídat zástavu. Kus hadru na tyči s nějakým komunistickým znakem, což byl prapor celého pluku. Byl tam ve skleněné vitríně a stála u něho ve dne i v noci stráž. Já ale nikdy tu čest neměl a stráž u zástavy na mě nikdy nevyšla.

A tak nám pomalu ubíhal přijímač, když asi 20. 10. 1962 nastala celosvětová kritická situace, napětí, když Chruštěv rozmístil na Kubě sovětské atomové rakety a vzniklo nebezpečí rozpoutání atomové války. Hned jsme byli přiděleni do bojových čet a baterií mezi normální manšaft, druhoročáky a začal intenzivní výcvik u kanonů. Byli jsme rozmístěna jako obsluha děla. Každý kanon měl obsluhu 6 mužů a velitele. Děla byly taženy nákladními auty V3S a jezdili jsme na letiště ve Slaném, kde se nacvičovalo míření, nabíjení, povely, vše v největší rychlosti, na čas. Byl už podzim, dost sychravo, studené počasí, ale mě to bavilo, bylo to něco nového. Kanon byl zapřažen za Tatru V3S a po příjezdu do palpostu se roztáhly boční ramena a pomocí otáčení ručních zvedáků na jejich koncích se zvedl, že kola byly volně ve vzduchu a dva zaměřovači na sedačkách sledovali přes mířidla cíl, otáčeli celým kanonem, jeden naváděl hlaveň horizontálně, druhý vertikálně a další, střelec, nastavoval směr, dálku a rychlost a nohou odpaloval dávky. Nabíječ strkal zásobníky po pěti nábojích zboku na stůl a ty se zatlačily do hlavně a mohlo se střílet i dávkami. Další, podávači vytahovali zásobníky z beden okolo kanonu a nosili je nabíječi. A velitel za dělem, podle příkazů velitele baterie pomocí sluchátek a mikrofonu vydával povely. Tenkrát jsem si poškodil páteř, plotýnky, se kterými mám potíže dodnes. Museli jsme jako obsluha sundávat z vysokého auta a rozmisťovat okolo kanonu dřevěné bedny, ve kterých bylo po pěti nábojích ráže 57mm v kovovém zásobníku. Bedna vážila asi 35 kilo a museli jsme to skládat na hromady okolo a potom zase zvedat na auto a tam ukládat zpátky. Všechno v rychlém poklusu, sledoval se čas a soutěžilo se. Strašně mě bolela páteř. Po tom zvedání a sundávání beden, ale nedalo se nic dělat, nešlo říct, že nemůžu. Byl jsem uznán doktorem jako schopný řadové služby a na stížnosti se nebral ohled. Tenkrát jsem si tak uvažoval, za tehdejší politické situace, že pokud by došlo k válce a byli jsme nasazeni na frontu, stejně by jsme byli někde za přední linií a ne přímo v zákopech. A já se nechtěl nechat zbytečně zabít kvůli nějakému politickému systému, který jsem nenáviděl, nechtěl jsem bojovat a střílet na Němce a Američany, kteří jsou kluci tak jako my. Největší problém jsem viděl v tom, jak se dostat na druhou stranu k nim. Přeběhnout se nedalo, to by mě asi chytili a popravili jako zrádce a dezertéra. Snad při vhodné příležitosti se v noci někde proplížit a vzdát se. Německy jsem trochu uměl a naivně jsem si představoval, že bych mohl potom dělat tlumočníka při výslechu zajatců. Nikomu jsem se ale se svými myšlenkami nesvěřoval. Ale za obranu socialistické vlasti jsem bojovat nechtěl!

28. října 1962 jsme na buzerplacu dělali přísahu. Nastoupili jsme ve vycházkovém a po ceremoniálu se zástavou a parádou s hudbou nám byla přečtena přísaha, načež jsme museli zvolat "Tak přísaháme!". Já to nevolal, ale nebylo to nic platné, museli jsme to potom každý osobně podepsat. Bylo tam, že budeme bránit socialismus a i státy naší socialistické soustavy, pod vedením sovětského svazu, ideje komunismu a podobné kecy a že nebudeme váhat za ně obětovat i svůj život. V duchu jsem obdivoval třeba Svědky Jehovovy, kteří odmítali přísahat a nechali se zavřít na 5 roků do Jáchymova. Já takovou odvahu neměl. A tak jsem se utěšoval aspoň tím, že přísaha, která je vynucena pod trestem žaláře, násilí, není závazná. Jen jsem měl strach, že jsem podepsal něco, za co mě mohou potom při pokusu o dezerci popravit. Ale dělali to i čeští legionáři v první světové válce, když zradili císaře pána. Někteří měli po přísaze poprvé volno, vycházky, přijeli jim rodiče. Ale já nikoho neměl, od nás to bylo daleko a nebylo to pro mě nic významného, spíše jsem si říkal, že je to moje zbabělost. No a potom už ubíhal dál každodenní život v kasárnách, nás bažantů.