pondělí 10. září 2018
Všude bylo vyvěšeno heslo: Waffenbruderschaft - Klassenbruderschaft a vlajky všech zúčastněných států. Večer jsme měli volno, tak jsem se vydal na obhlídku do tábora vojáků Volksarme, našich hostitelů. Dal se s nimi do řeči a diskusi o poměrech v naší a jejich armádě, o hodnostním označení a uniformách, že já obdivuji německou armádu a myslím si, že jejich wehrmacht byl nejlepší armáda světa. Oni mi to ale vyvraceli, říkali že wehrmacht byl "schlecht", ale oni že jsou armáda lidová a socialistická a podobné kecy. Asi měli obavy z jejich politruka, který byl s nimi v uniformě hauptmanna. Ten mě potom pozval do jejich stanu, kde jsme se dívali na televizi a dal mi i kafe. O politice jsme už nediskutovali. Měl to asi v náplni práce, jako družbu mezi národy. Já vojín a on kapitán. Potom mě venku zastavil jeden oficír z naší posádky ze Slaného a protože viděl, že umím německy, zavedl mě k jejich autům. Tam jsem jim dělal tlumočníka. Měli tam na autech několik hliníkových sudů s českým pivem, které nakoupili a dovezli v proviantních autech a teď je prodávali za marky německým vojáků. Tenkrát byla jedna východoněmecká marka naše tři koruny. Naše pivo bylo v Německu dost vzácné, takže to byl dobrý kšeft. Vyměnil jsem si též svých pár korun za marky, ale nebylo tam nic co by se dalo koupit, někde do města jsme se nedostali. Vyměnil jsem si s jedním Němcem naši maskáčovou čepici za jejich lodičku a pár odznaků za německé. Mezi Němci se mi líbilo, byl jsem rád, že se můžu s nimi bavit německy. K Rusům a Polákům jsem nešel. Byli to velcí nacionalisté a Němce neměli rádi. Rusové tam byli jako páni a podle toho se i chovali. Němci je museli ve všem poslouchat a vše si nechat líbit. Když jsem potom byl poprvé, už jako civil v NDR na dovolené, divil jsem se, že v obchodech, kde stáli lidé ve frontě na nějaké zboží, přišel Rus v uniformě a šel hned k pultu a byl obsloužen. Ve frontě nestál. Taktéž i jinde, i v hospodě si dělali co chtěli. Bylo to vidět i v tom táboře, jak se chovali. Protože jsem uměl i rusky, chvilku jsem jim překládal. Rus chtěl od Němce pěkný zapalovač, tak ten mu ho dal a poníženě čekal, co mu Rus dá. Nebyl to dobrý kšeft a Rusi se na Němce dívali jako na Germánce. Chovali se povýšeně, byli tam pány. Za Poláky jsem též nešel, ti se považovali za nejlepší a při diskuzi nebylo bitvy, kterou by nevyhráli. Na světě není kdo lepší než oni. Ani nás Čechy nepovažovali za sobě rovné. Teprve pozdě v noci jsem se vrátil do naší, české, části tábora a zalehl v našem stanu na čistou postel pod deku po dvou dnech nevyspání. Spal jsem ve vatovaných vložkách do maskáčů a zima mi nebyla, i když bylo už září. Ráno, po umytí a oholení a snídani ve velkém stanu, jídelně (jedlo se pořád z našich ešusů), jsme nasedli na naše auta s kanony a jelo se na velkou přehlídku. Dojeli až někde na pokraj Drážďan a v nějaké ulici jsme zastavili a odplachtovali naše kanony a plachty i z aut a ochranné oblouky sundali domů, složili na korbu tak, aby nás bylo vidět sedící na lavicích na našich autech. Museli jsme umýt vodou a hadry kola našich zablácených aut i kanony. Vše se muselo očistit, lesknout, natřít naftou. Pucovali jsme to snad dvě hodiny. Potom jsme nasedli na lavičky a sedící v helmách jsme dali samopaly zavěšené na prsou do polohy jako k poctě zbraň. Když už jsme měli vyjet, přišel rozkaz, že všichni musíme vyndat ze samopalů jednu součástku, závoru závěru a odevzdat důstojníkům. Bez té závory totiž není samopal schopný vystřelit. Měli jsme totiž mít nasazeny zásobníky a naši milovaní vedoucí představitelé na tribuně se báli vlastních vojáků. Po přehlídce nám je zase rozdali zpátky.
pátek 7. září 2018
My, absolventi péešky, jsme byli ubytováni společně na zvláštní světnici, ale byli jsme pořád ještě vojíni. Nepovýšili nás až do doby, kdy odejdou do civilu naši mazáci ze staršího ročníku. Ti tam byli až do konce září. Byli jsme formálně zařazeni mezi obsluhu kanonů do jejich družstev. Začalo se mluvit, že celý náš útvar má jet na velké, mezinárodní manévry do Německa. Bylo to sice vojenské tajemství a nesměli jsme o tom mluvit, ale lampasáci to asi vykecali doma, takže na zábavách a ve městě se holky vyptávaly vojáků, kdy už do toho Německa pojedou. Předtím jsme měli jakési shromáždění a instrukce celého pluku. Někde na velké louce jsme nastoupili seřazeni v řadách, naše osádky před svými kanony, poprvé jsem viděl i tanky a další vozidla celého pluku, co měly jet na cvičení. Přišli tam i s fanglí našeho pluku a mluvil jakýsi generál, plno oficírů a potom jsme před nimi pochodovali jako na přehlídce. Čistily se kanony, vše se dávalo do pořádku. Naše zeleně natřené kanony se natíraly hadry s naftou, aby se leskly, vše se pulírovalo. Už nepovolovali ani vycházky. A jednoho večera jsme nastoupili k autům. Své věci jsme měli už nabalené, velké polní v bednách na našich autech vedle beden se střelivem a zapřaženými zaplachtovanými kanony. Vyjel celý konvoj. Vpředu gazy s regulovčíky, kteří řídili na křižovatkách provoz a ukazovali směr, potom štábáky s důstojníky, proviantní auta se vším možným, saniťáci, naše baterie s kanony a další doprovod. Byla tma a mlha. Seděli jsme na lavicích pod plachtami a ani neviděli, kde jedeme. Přes hranice jsme projeli bez zastavení. Ani nevím, přes kterou celnici, závora zvednutá, celníci se dívali, jak projíždí dlouhá kolona. Jelo se celou noc a za svítání jsme dojeli někde do výcvikového prostoru u Drážďan. Borové lesíky, písčitá půda, vysoká tráva. Hned jsme zaujali palebné postavení, naše tři baterie na jakési pláni porostlé křovisky a vysokou trávou. Z dálky bylo slyšet typické hučení tankových motorů, ale nic jsme neviděli. Naši velitelé baterií dostávali zprávy vysílačkami a od nich potom velitelé děl. Měli jsme sledovat a zaměřovat nepřátelská letadla, které nad námi přelétávaly. Pár jich tam sice přeletělo, ale kluci byli unavení, nevyspaní, bylo to pro nás něco neobvyklého. Seděli jsme sice na kanonech a předstírali, že hlavněmi sledujeme cíl, ale jenom aby se otáčely za letadly. Nikdo to nekontroloval, asi na nás zapomněli. Tak jsme tam zůstali celý den. Dovezli nám jídlo, to bylo hlavní, jinak se nikdo o nás nezajímal. Všechen boj se odehrával někde daleko za obzorem. Slyšeli jsme jenom hukot tanků a střelbu samopalů. Ten typický zvuk tankových motorů si od té doby pamatuju a rozeznám ho na velkou dálku. Jednou, když jsem byl už dlouho doma v civilu, jsem poznal hukot tanků, když byla v Ostravě nějaká vojenská přehlídka, v květnu v roce 1975, poznal jsem je, když večer nacvičovali, až u nás doma v Řepištích, a to je asi 10 kilometrů. Když nastal večer a my, naše baterie, nedostala žádné rozkazy, nikdo se o nás nezajímal, tak se postavily jakési formální stráže okolo a ostatní, unavení zalezli pod plachty, kterými jsme přikrývali kanony za přesunu a pokoušel jsme se spát. Zima moc nebyla, bylo září a trochu jsme i chvílemi spali. Ráno vyšlo slunce a byl krásný, teplý podzimní den. Pamatuju si na ten zážitek, když se najednou na obloze objevila spousta helikoptér, snad desítky velkých výsadkových. Bylo jich plné nebe a strašný rachot. Jako velké kobylky někde z pravěku. Letěly nízko a někde za obzorem prý z nich těsně nad zemí vyskakovali vojáci jako výsadek. To jsme ale neviděli, jenom se potom říkali, že si jich pár polámalo ruce a nohy. Mluvilo se, že někde jinde se i několika sovětským výsadkářům v malé výšce neotevřely padáky, když skákali z letadel. Mrtvoly že naložili na nákladní auta a odvezli. Byl tam velký zmatek, nevěděli jsme, co máme dělat, na které letadla mířit, nikdo se o nás nestala. Konečně k večeru ohlásili konec a jelo se do tábora. Zapřáhli jsme kanony za auta a odjeli na nějakou velkou louku, kde stálo ve vyrovnaných řadách množství velkých vojenských stanů. Mezi nimi uličky a dlouhé ulice i malá prostranství. V každém stanu asi deset železných vojenských postelí, s matracemi a dekami. Museli si s tím dát ti vojáci tehdejší NDR dost práce. Ale bylo to perfektní. Byli jsme tam v oddělených prostorech tábora ubytováni vojáci z Německa, Polska, Maďarska, Rusové a my. Tenkrát jsem poprvé viděl uniformy jiných armád, tehdejší Varšavské smlouvy. Byly to první společné manévry.
pondělí 18. června 2018
Bylo léto a naše dny v péešce končily. Už jsme se jenom poflakovali, kluci si už tykali a chodili popíjet s našimi poddůstojníky, veliteli našich družstev, kteří to měli za pár před odchodem do civilu. Já jsem ale schválně demonstrativně našemu desátníkovi Sládkovi až do konce říkal soudruhu desátníku a vykal mu. Velitelem vedlejšího družstva byl Slovák Kvašňovský. Ten se uměl též parádně ožrat, až se jednou po návratu z vycházky na cimře posral. Ale na rozdíl od Sládka byl trochu inteligentní, měl maturitu, dalo se s ním diskutovat i o historii a literatuře. Litoval jsem, že není velitelem našeho družstva. Sládek to byl buran, vyučený kovář a od začátku jsme si nebyli sympatičtí. 12. srpna pro nás přijely auta z posádek, které nás tam na podzim vyslaly a jeli jsme domů. Nastoupili jsme se všemi svými věcmi na nákladní V3S, rozloučili se s Dvořáčkem, Vobrem a ostatními a odjeli a už nikdy se neviděli. Ve Slaném nás zatím, budoucí poddůstojníky ubytovali společně, zapsali do stavu a za pár dní jsme jeli domů, na svou první dovolenku po osmi měsících vojny.
Jel jsem poprvé z Plzeňského nádraží vlakem a v Praze se muselo přestupovat z nádraží Střed a přejít na Hlavní. Šlo se pár ulic pěšky a na nádraží už většinou číhala lítačka, vojenská policie. Ti vojáků, kteří projížděli přes Prahu kontrolovali vojenské knížky, ustrojení, délku kabátu, zdanemá nahoře rozpáranou a naformovanou lodičku na takzvaného študebakra, utažený opasek, boty a podobné závady v ústroji. Pokud by se někdo chtěl s nimi dohadovat nebo jim vzpírat, mohli ho zavřít v Pražské posádkové věznici na pár dní a hlásit to do jeho posádky. Proto se všichni snažili těch pár ulic proběhnout co nejrychleji, aby nebyli kontrolováni. Ta pražská lítačka se v tom ale vyžívala, že mohla buzerovat cizí vojáky. Ty, co sloužili v Praze, nechávala chodit jak chtěli a nevšímali si jich. Podařilo se mi tam projít bez kontroly. Dojel jsem do Ostravy a přestoupil a dojel na nádraží do Paskova a šel domů. Vzpomínám si, jak mi chutnala polévka při obědě, kterou uvařila máma. Ona dělala i sama nudle. Rozválcovala válečkem na nudelbretu udělané těsto a potom nakrájela nožem nakrájené pásy na tenké nudle a ty sypala do vařící polévky. To byla jiná polévka než ta kasárenská. Za těch 8 měsíců jsem už skoro zapomněl, jak chutná ta mámina. No a měl jsem týden volna doma. Táta měl klíče od chaty, kterou měla jeho sestra Juřička na Ostravici, v lesíku mezi řekou a cestou. Vedlejší benzinová pumpa, ani přehrada Šance tam tenkrát ještě nebyly. Tak jsem jel s mým mladším bratrancem Kadelou Valasem na tátově Zetce. Tam jsme byli pár dní. Na oběd jsme chodili do nedalekého hotelu U Freuda. Tam se hrálo večer i kino, byl tam malý kinosál. Též jsme zašli na pivo na Ostravskou chatu. Ta potom v roce 1969 vyhořela. Večer potom za tmy krkolomnou cestou po kamenech lesem dolů do naší chaty. Po té dlouhé době si to už ani moc nepamatuju, bylo to takové zabití času, abych nebyl doma. Neměl jsem žádné kamarády, ani nějakou známost jako jiní vojáci. Taky mě to ani zvlášť domů netáhlo a netoužil jsem po opušťáku, abych mohl jet na pár přes celou republiku domů. Ani jsem si neuměl představit, že bych mohl mít nějakou ženskou, známost, která by na mne čekala, nebo se s ní dokonce milovat. To snad jenom v mé fantazii. Byl jsem asi tak zaostalý oproti ostatním, že jsem si představoval budoucí život naivně a romanticky. Ve své pubertální fantazii jsem si představoval, že budu cestovat po cizích krajích, trempování, večery v lesích u ohňů, tajemné hrady a zříceniny, západy slunce za lesy na obzoru, život vojáka Napoleonovy armády, dobrodružství, středověk a další fantazie. O konkrétním budoucím životě, že bych se oženil, měl rodinu a musel se starat materiálně, vydělávat peníze, stavět byt či dům, to mě nikdy nenapadlo. nechápal jsem své spoluvojáky, kteří vážně mluvili o tom, jak se po vojně ožení a mluvili o svých dívkách, jak už se těšili na normální civilní život. O mých představách a názorem jsem se nemohl s nikým bavit, vysmáli by se mi jako naivnímu hlupákovi. Oni byli už dospělí chlapi. Též mě moc nezajímalo, když se někteří, ti suverénnější, po návratu z dovolenky, po obdržení dopisu začali starat a byli nešťastní, že se snad budou muset ženit nebo platit alimenty. To byl jejich problém. Vzpomínám si na kluka, který byl s námi v Plzni v péešce a potom už jako poddůstojník s námi na poddůstojnické světnici ve Slaném. Jmenoval se Milan Řeha, příjmením jako já a byl z Ostravy. To byl velký suverén, měl vystudovanou průmyslovku a byl z dobré rodiny. Všechno věděl nejlíp a ostatní se mu nemohli rovnat. Byl jedináček a měl před sebou báječnou perspektivu. Nám ostatním dával najevo, že on je někdo. měl vždycky dost peněz a ostatní se snažil zesměšnit. A najednou po návratu z dovolenky po obdržení dopisu měl velké starosti. Na nějakém večírku v Ostravě měl poměr s dívkou, která otěhotněla a označila ho za otce. On, i potom jeho matka, se o ní ale vyjadřovali jako o kurvě, která to na něho, chudáčka, svalila. Chtěl jí zaplatit potrat, ale ona prý nechtěla. Museli jsme potom na naší cimře poslouchat jeho výlevy vzteku a nářky, že mu zkazila život a jiné nadávky až do konce vojny. Nevím, jak to potom dopadlo, ale mě se to netýkalo, škodolibě jsem z toho měl i radost. Já jsem s dívkou ještě nikdy nic intimního neměl. Po skončení dovolenky jsem odjel zase do Slaného k útvaru 2478.
Jel jsem poprvé z Plzeňského nádraží vlakem a v Praze se muselo přestupovat z nádraží Střed a přejít na Hlavní. Šlo se pár ulic pěšky a na nádraží už většinou číhala lítačka, vojenská policie. Ti vojáků, kteří projížděli přes Prahu kontrolovali vojenské knížky, ustrojení, délku kabátu, zdanemá nahoře rozpáranou a naformovanou lodičku na takzvaného študebakra, utažený opasek, boty a podobné závady v ústroji. Pokud by se někdo chtěl s nimi dohadovat nebo jim vzpírat, mohli ho zavřít v Pražské posádkové věznici na pár dní a hlásit to do jeho posádky. Proto se všichni snažili těch pár ulic proběhnout co nejrychleji, aby nebyli kontrolováni. Ta pražská lítačka se v tom ale vyžívala, že mohla buzerovat cizí vojáky. Ty, co sloužili v Praze, nechávala chodit jak chtěli a nevšímali si jich. Podařilo se mi tam projít bez kontroly. Dojel jsem do Ostravy a přestoupil a dojel na nádraží do Paskova a šel domů. Vzpomínám si, jak mi chutnala polévka při obědě, kterou uvařila máma. Ona dělala i sama nudle. Rozválcovala válečkem na nudelbretu udělané těsto a potom nakrájela nožem nakrájené pásy na tenké nudle a ty sypala do vařící polévky. To byla jiná polévka než ta kasárenská. Za těch 8 měsíců jsem už skoro zapomněl, jak chutná ta mámina. No a měl jsem týden volna doma. Táta měl klíče od chaty, kterou měla jeho sestra Juřička na Ostravici, v lesíku mezi řekou a cestou. Vedlejší benzinová pumpa, ani přehrada Šance tam tenkrát ještě nebyly. Tak jsem jel s mým mladším bratrancem Kadelou Valasem na tátově Zetce. Tam jsme byli pár dní. Na oběd jsme chodili do nedalekého hotelu U Freuda. Tam se hrálo večer i kino, byl tam malý kinosál. Též jsme zašli na pivo na Ostravskou chatu. Ta potom v roce 1969 vyhořela. Večer potom za tmy krkolomnou cestou po kamenech lesem dolů do naší chaty. Po té dlouhé době si to už ani moc nepamatuju, bylo to takové zabití času, abych nebyl doma. Neměl jsem žádné kamarády, ani nějakou známost jako jiní vojáci. Taky mě to ani zvlášť domů netáhlo a netoužil jsem po opušťáku, abych mohl jet na pár přes celou republiku domů. Ani jsem si neuměl představit, že bych mohl mít nějakou ženskou, známost, která by na mne čekala, nebo se s ní dokonce milovat. To snad jenom v mé fantazii. Byl jsem asi tak zaostalý oproti ostatním, že jsem si představoval budoucí život naivně a romanticky. Ve své pubertální fantazii jsem si představoval, že budu cestovat po cizích krajích, trempování, večery v lesích u ohňů, tajemné hrady a zříceniny, západy slunce za lesy na obzoru, život vojáka Napoleonovy armády, dobrodružství, středověk a další fantazie. O konkrétním budoucím životě, že bych se oženil, měl rodinu a musel se starat materiálně, vydělávat peníze, stavět byt či dům, to mě nikdy nenapadlo. nechápal jsem své spoluvojáky, kteří vážně mluvili o tom, jak se po vojně ožení a mluvili o svých dívkách, jak už se těšili na normální civilní život. O mých představách a názorem jsem se nemohl s nikým bavit, vysmáli by se mi jako naivnímu hlupákovi. Oni byli už dospělí chlapi. Též mě moc nezajímalo, když se někteří, ti suverénnější, po návratu z dovolenky, po obdržení dopisu začali starat a byli nešťastní, že se snad budou muset ženit nebo platit alimenty. To byl jejich problém. Vzpomínám si na kluka, který byl s námi v Plzni v péešce a potom už jako poddůstojník s námi na poddůstojnické světnici ve Slaném. Jmenoval se Milan Řeha, příjmením jako já a byl z Ostravy. To byl velký suverén, měl vystudovanou průmyslovku a byl z dobré rodiny. Všechno věděl nejlíp a ostatní se mu nemohli rovnat. Byl jedináček a měl před sebou báječnou perspektivu. Nám ostatním dával najevo, že on je někdo. měl vždycky dost peněz a ostatní se snažil zesměšnit. A najednou po návratu z dovolenky po obdržení dopisu měl velké starosti. Na nějakém večírku v Ostravě měl poměr s dívkou, která otěhotněla a označila ho za otce. On, i potom jeho matka, se o ní ale vyjadřovali jako o kurvě, která to na něho, chudáčka, svalila. Chtěl jí zaplatit potrat, ale ona prý nechtěla. Museli jsme potom na naší cimře poslouchat jeho výlevy vzteku a nářky, že mu zkazila život a jiné nadávky až do konce vojny. Nevím, jak to potom dopadlo, ale mě se to netýkalo, škodolibě jsem z toho měl i radost. Já jsem s dívkou ještě nikdy nic intimního neměl. Po skončení dovolenky jsem odjel zase do Slaného k útvaru 2478.
pondělí 4. června 2018
Kluci si nechali u fotografa v Plzni udělat společné tablo naší školní baterie. Já jsem na velký arch papíru namaloval k jednotlivým vystřiženým hlavám z fotek postavičky v uniformách v typických situacích, čím se kdo vyznačoval a k tomu nějakou průpovídku. To se potom celé vyfotilo a kluci si to kupovali na památku. Dneska lituju, že jsem si to též nekoupil, zdálo se mi to drahé, i když tenkrát to stálo pár korun. Měl jsem kvůli tomu i průšvih. nakreslil jsem jednoho spolužáka, který byl komunista (jmenoval se Hirjak, někde z východního Slovenska), byl starší než my, dělal prý redaktora časopisu či rádia, s velkými knihami v podpaží, na kterých byly nápisy: MARX a ENGELS a jak ukazuje rukou kupředu. Nás nadporučík Dvořáček si mě dal zavolat a když viděl sešit, kde jsem měl nakreslené návrhy k jednotlivým vojákům, musel jsem některé předělat. Dalšího, který byl největší šplhoun a kariérista, jmenoval se Evžen Kohut a byl z Nebor u Frýdku, jsem nakreslil jak šplhá po laně na obláček s nápisem Opušťák. V sešitě jsem měl též jiné kresby, které jsem si jen tak kreslil, vlastní fantazie. Ptal se mě, co jsem myslel tím, že jsem tam měl ruku, která zvedala v dlani lidské srdce a na zápěstí měla okov s řetězem. Vysvětloval jsem mu, že jsem to viděl na obálce knížky Bídníci od Victora Huga a není to nic politického. Sebe jsem na tablu nakreslil jak se modlím před kostelem a to se mu též nelíbilo. Protože jsem uměl trochu kreslit a měl i pár obrázků mých spolužáků, které se jim podobaly, co jsem si kreslil při vyučování na učebně, chtěl po mně nějaký politruk, že bych měl portrétovat nejlepší vojáky, kteří by potom viseli na tabuli cti. Ale já se vymlouval, že to moc neumím, abych to nemusel dělat. Byl by to ale dobrý kšeft. Ale stejně jsem potom musel opisovat na velký arch papíru týdenní rozvrh zaměstnání baterie, který byl vyvěšen na tabuli u vchodu u dozorčího v našem baráku. Měl jsem pěkné písmo, tak jsem večer na klubovně přepisoval hůlkovým písmem, co mi Dvořáček načmáral na papír. Rozvrh činnosti od rána do večera na celý týden. Odevzdával jsem to potom našemu staršinovi, rotnému Sadílkovi. To byla divná postavička. Jenom o něco starší než my, který to podepsal a zůstal u armády. Staral se o výstroj a technické zajištění naší baterie. Když si to tak dneska vybavím, jeho ženský hlas, způsob chůze, oblečení v civilu a jeho vystupování k nám, byl to asi homosexuál. Ke mně se ale choval velice slušně, i když jsme byli i sami, a ani se mě nedotkl. Snažil se navenek dělat ze sebe drsňáka a někdy se pokoušel na kluky zařvat, ale neuměl to. Měl takový pisklavý hlásek, chodil vždy upravený a navoněný, měl divnou, ženskou chůzi a kluci si o něm povídali, i náš velitel Dvořáček ho někdy ztrapnil i před mužstvem. Takoví lidé se radši přihlásili do armády, aby nemuseli v civilu moc dělat. Další průšvih jsem mohl mít kvůli svému tetovacímu umění. Když kluci viděli, že umím kreslit a viděli některé moje obrázky, chtěli ať jim některé vytetuju. Někteří měli u tetování z civilu a vysvětlili mi, jak se to dělá. Já potom na cimře, když nebylo co dělat, na jejich přání jim tetoval různé obrázky. Nejdřív nakreslil propiskou podle předlohy v sešitě obrázek na rameno, na prsa nebo kam ho chtěli, potom jemně nařezával kůži žiletkou, až se objevila krev a do rány štětcem natlačil černou vytahovací tuž, která se používá na kreslení výkresů. Po pár dnech se rány zhojily, tuž smyla a zůstala kresba, která se potom eventuelně ještě opravila v místech, kde bylo třeba, dalšími řezy. Měl jsem v sešitě celý vzorník obrázků, lebky s hnáty, zkřížené dýky a meče, nahé dívky a palmy a jiné kýčovité náměty. Pokud jsem to děla, když venku ještě bylo zima a kluci chodili oblečení, nikdo to neviděl a pěkně se jim to zhojilo. Ale jednou když už svítilo dost slunce, nařídil Dvořáček nástup venku bez košil. Zjistil, že několik kluků je čerstvě potetováno. Hned začal vyšetřovat, kdo to dělá. Ale kluci mě naštěstí nepráskli. Vymlouvali se, že se nechali tetovat někde ve městě u nějakého chlápka, co to dělá. Ale přestal jsem to potom dělat. Nejvíc potetovaný byl Laur. Ten měl na rameně lebku s hnáty, nápis Memento mori a dvě zkřížené dýky. Jiné, zvláště Maďaři, si dávali udělat ležící nahou dívku pod palmou a nápis Florida a jiné náměty. Řezal jsem to jemně, jen aby vytrysklo trochu krve a snášeli to mužně, i když to asi bolelo. Několikrát jsem to potom ještě upravoval. Některým jsem už to ani nedokončil.
středa 30. května 2018
Později dostali velitelé děl kožené kukly se zabudovanými sluchátky a hrdelní mikrofony kvůli dorozumívání, ale ty musely být napojeny na drátěné kabely. Později napojili kanony pomocí kabelů na centrální radar, jakýsi počítač, jmenoval se SON a byl též sovětský výrobek, ve velkém skříňovém autě. Nahoře talířová anténa a uvnitř sledovali cíl na obrazovce už na 30 kilometrů a mohli ho už zaměřit. To se potom už na kanoně nic ručně nenastavovalo, hlavně se zaměřovaly samy, jen podavač strkal zásobníky a střelec nohou odpaloval. Střílelo se buď na letící letadlo, takzvanou zrcadlovou nebo odvrácenou střelbu nebo na šarkana. Zrcadlově se střílí tak, že letadlo se sice sleduje v hledáčcích a zaměřuje, ale hlavně jsou obráceny o 180 stupňů na opačnou stranu a vše se potom vyhodnocuje pomocí zrcadel, kde se zobrazí jak cíl, tak i zásahy na jednom poli. Nebo se střílí na šarkana, což je dřevěná a plátěná maketa letadla, kterou táhle letadlo na dlouhém laně. Ty vystřelené střely prý po dosažení určité výšky se samy roztrhly a nemusely ani zasáhnout cíl, stačilo když ho zasáhly střepiny. Dostřel našich děl byl teoreticky 5 km do výšky a 10 do dálky. To nás učili ve škole. Říkalo se, že podle toho jak nastřílíme, budou mít potom naši velitelé, nadporučík Dvořáček a poručík Vobr prémie. Někteří, kteří je neměli moc rádi, říkali, že schválně budou střílet vedle, ale nakonec se všichni nechali vyhecovat a chtěli nastřílet. Byli jsme ale jenom dobří. Šarkana jsme nesundali. to se povedlo jenom málokomu. Střílelo se cvičným střelivem, plněným prý asfaltem, takže se neroztříštilo, když letělo kolem. Stříleli jsme též na tanky. To byly velké plátěné terče, siluety tanků, které se pohybovaly na vozících po kolejích na vzdáleném horizontu. Tam jsme měli úspěch a pár jsme jich zasáhli. To se střílelo jednotlivými ranami a říkali, že pokud by se střílelo propalným střelivem, tak kumulativní střela propálí pancíř a vybuchne uvnitř tanku. Ale myslel jsem si, že by jsme neměli moc šancí, že tanky by nás rozsekaly dřív, než by jsme stačili vystřelit. Co s takovým kanonem proti německému Leopardu. Na Felbabce jsme byli ubytováni asi týden a jezdili střílet do prostoru střelnice, až jsme odstříleli všechny úlohy střeleb. Ani mě nenapadlo, že tam za rok strávím ještě měsíc vojenského života. Odjeli jsme zpátky do kasáren a tam jsme začátkem srpna dělali závěrečné zkoušky. Už si ani nepamatuju jednotlivé předměty. Své sešity s poznámkami jsme museli odevzdat a ty se musely zničit, aby se nedostaly do rukou nepřítele. Zkoušky se prováděly venku před budovou. Byla tam jakási komise z cizích důstojníků za stolem a ti kladli otázky. Potom jsme prováděli kvérgrify, cviky se zbraní a povely. Též velení družstvu a četě a povely za pochodu. To jsme my prováděli všichni, ve vycházkovém oblečení a ten, kdo byl zrovna zkoušen nám velel. Ve vojenské knížce mám napsáno: Absolvoval poddůstojnickou školu u V.Ú.8706 PLZEŇ - dělovod 57mm S.60 od 4. 12. 1962 do 10. 8. 1963.
úterý 22. května 2018
Někdy v červenci 1963 jsme odjeli na ostré střelby z našich kanonů. Už předtím jsme byli párkrát na střelbách ze samopalů na střelnici v Lobzích. Byla tam tenkrát nejmodernější profesionální střelnice, kde trénovali i naši reprezentanti. Nebyl jsem nejhorší ani nejlepší. Dalo se nepozorovaně ušetřit pár ostrých nábojů, které jsem si schoval. Pár ostrých měl snad každý, když to bylo zakázané. Byli jsme i na nočních střelbách, kdy se střílelo na terče po vystřelení světlice na čas. Na střelby z kulometu jsme jeli zas na střelnici v Rokycanech. Ta byla v lese. Tam jsme si též odbyli hod ostrým granátem z okopu na cíl a střelbu z pancéřovky. No a na ty naše kanonové střelby se jelo do vojenského prostoru u Jinců, poblíž Příbrami. Byli jsme ubytováni v osadě Felbabka. Tam měla armáda vybudovaný celý areál budov s jídelnou, kuchyní, ošetřovnou a ubikacemi pro mužstvo v lese, mimo hlavní cestu. Byly tam ubytovány útvary, které tam jezdily odstřílet své střelby. Střílet se jezdilo ale daleko až do prostoru palpostu, do lesů, asi 5 kilometrů, na velkou planinu s betonovými bunkry. Ty sloužily zas potom při vyhodnocování zásahů, když tam stříleli dělostřelci z dalekonosných houfnic. V bunkrech byli pozorovatelé, kteří vyhodnocovali zásahy, když na dopadovou plochu dopadaly střely ze 100mm houfnic. Ty střílely ale z louky vedle našeho tábora u Felbabky, kde jsme byli ubytováni. Střílela tam nějaká baterie, tři kanony vedle sebe. Vojáci nosili velké nábojnice, zvlášť hilzny a zvlášť střely, zasunovali je do hlavně. Byly dost těžké, ještě je tam posunovali jakýmsi klackem dovnitř, potom strčili nábojnici s prachem a ručně zavřeli závěr. Všichni utekli za dělo a střelec zatáhl za dlouhou šňůru. Výstřel, zášleh, dým. A to se furt opakovalo. Vystřelili snad dvacet ran. My seděli na svahu pod lesem, přímo za děly a pozorovali je. Když se člověk posadil přímo v ose hlavně, bylo po výstřelu na zlomek vteřiny vidět i střelu. Jakousi černou tečku, jak rychle stoupá přímo nahoru a potom mizí. To ale trvalo jenom krátký moment, ale dalo se to stihnout a vidět ji. Mezi vojáky se říkalo, že tam někde daleko na dopadové ploše v lesích je železná deska, metr krát metr a která obsluha děla se do ní strefí, dostane hned týden mimořádné dovolenky. Asi to byla jen fáma.
My jezdili auty se zapřaženými kanony do prostoru v lesích, na velkou planinu, přes kterou vedla cesta. Tam jsme zajeli na louku, odpojili na PLK.S.60 ráže 57mm a ustavili je do bojové polohy, tak jak jsme se to předtím dlouho učili. To znamenalo naskládat z auta dvacet beden s municí, v každé bylo 5 patron, bedny rozložit na 4 hromádky okolo děla, aby podavači mohli rychle z beden napáskovat náboje do zásobníků po pěti kusech. Každé číslo obsluhy mělo svůj úkol a musel se rychle provádět. Roztáhnout dvě vysouvací ramena do stran zespodu lafety a pomocí čtyř zvedáků celý kanon zvednout a uvodorovnit pomocí libel na těch ramenech do vodorovné polohy. Bylo to podobné, jako dnes u velkých autojeřábů, které se též stabilizují, na koncích ramen mají kovové talíře opřené v zemi. Potom provést orientaci na PUAZO, což byl dálkoměr, kde se musela stanovit poloha kanonu, úhly každého děla k němu, osy hlavně vzhledem ke světovým stranám a úhly jednotlivých děl k centrálnímu dálkoměru, který pomocí kabelů řídil střelbu. Na kanon nasedla obsluha, dva mířiči na sedačkách po stranách ručně pomocí otáčení klik a v hledáčku sledovali v kolimátoru cíl, jeden horizontálně a druhý vertikálně a takto zaměřovali hlaveň. Celý kanon se mohl otáčet na ložisku na spodní lafetě, uvodorovněné na ramenech na zvedacích talířích. Ti dva udržovali letící cíl ve svých hledáčcích v křížku zaměřovačů. Další člen obsluhy nastavoval směr, rychlost a dálku letícího cíle na stupnicích, na kanonu, sedící též na sedačce vedle, podle hlášení z PUAZA, pokud nebyla zapnuta automatika. Podávači podávali nabíječi napáskované zásobníky po pěti nábojích na stůl na boku hlavně a on je pomocí natahované pérové páky zasunul do závěru, kde je pak odpaloval střelec pomocí nožní šlapací páky, když mířiči hlásili zamířeno a dostal povel. Střílelo se dávkami, jako u kulometu a pokud podavač stačil zasouvat zásobníky, střílelo se automaticky, dokud střelec držel nohu na spoušti. Většinou ale dávka nebyla delší jak pět ran. Kanon se dost otřásal a mířiči nemohli udržet cíl v křížku. Za dělem stál dělovod, poddůstojník, velitel děla, který dostával zas povely od velitele baterie, řídícího palbu od dálkoměru. Tam udávali na přístrojích naměřenou rychlost, směr a dálku letícího cíle. Obsluha děl hlásila po provedení všech úkonů, že je připravena a velitel hlásil vedoucímu střelby číslo děla a hotovo. Střílet se mohlo až po povelu velitele baterie a po něm velitelem děla.
My jezdili auty se zapřaženými kanony do prostoru v lesích, na velkou planinu, přes kterou vedla cesta. Tam jsme zajeli na louku, odpojili na PLK.S.60 ráže 57mm a ustavili je do bojové polohy, tak jak jsme se to předtím dlouho učili. To znamenalo naskládat z auta dvacet beden s municí, v každé bylo 5 patron, bedny rozložit na 4 hromádky okolo děla, aby podavači mohli rychle z beden napáskovat náboje do zásobníků po pěti kusech. Každé číslo obsluhy mělo svůj úkol a musel se rychle provádět. Roztáhnout dvě vysouvací ramena do stran zespodu lafety a pomocí čtyř zvedáků celý kanon zvednout a uvodorovnit pomocí libel na těch ramenech do vodorovné polohy. Bylo to podobné, jako dnes u velkých autojeřábů, které se též stabilizují, na koncích ramen mají kovové talíře opřené v zemi. Potom provést orientaci na PUAZO, což byl dálkoměr, kde se musela stanovit poloha kanonu, úhly každého děla k němu, osy hlavně vzhledem ke světovým stranám a úhly jednotlivých děl k centrálnímu dálkoměru, který pomocí kabelů řídil střelbu. Na kanon nasedla obsluha, dva mířiči na sedačkách po stranách ručně pomocí otáčení klik a v hledáčku sledovali v kolimátoru cíl, jeden horizontálně a druhý vertikálně a takto zaměřovali hlaveň. Celý kanon se mohl otáčet na ložisku na spodní lafetě, uvodorovněné na ramenech na zvedacích talířích. Ti dva udržovali letící cíl ve svých hledáčcích v křížku zaměřovačů. Další člen obsluhy nastavoval směr, rychlost a dálku letícího cíle na stupnicích, na kanonu, sedící též na sedačce vedle, podle hlášení z PUAZA, pokud nebyla zapnuta automatika. Podávači podávali nabíječi napáskované zásobníky po pěti nábojích na stůl na boku hlavně a on je pomocí natahované pérové páky zasunul do závěru, kde je pak odpaloval střelec pomocí nožní šlapací páky, když mířiči hlásili zamířeno a dostal povel. Střílelo se dávkami, jako u kulometu a pokud podavač stačil zasouvat zásobníky, střílelo se automaticky, dokud střelec držel nohu na spoušti. Většinou ale dávka nebyla delší jak pět ran. Kanon se dost otřásal a mířiči nemohli udržet cíl v křížku. Za dělem stál dělovod, poddůstojník, velitel děla, který dostával zas povely od velitele baterie, řídícího palbu od dálkoměru. Tam udávali na přístrojích naměřenou rychlost, směr a dálku letícího cíle. Obsluha děl hlásila po provedení všech úkonů, že je připravena a velitel hlásil vedoucímu střelby číslo děla a hotovo. Střílet se mohlo až po povelu velitele baterie a po něm velitelem děla.
pondělí 14. května 2018
Z Moldavy jsme odjeli potom zas domů, do Plzně. Ale v září jsme zas jeli na brigádu do Vícova u městečka Přeštice. Tam jsme kopali nějaký bazén či koupaliště v rekreačním areálu. Byli jsme ubytováni v nějaké staré velké barokní budově, snad hájovně nebo panské usedlosti. Měla silné zdi a v přízemí klenuté stropy. Na stěnách místností, kde jsme spali visely ještě různé lovecké trofeje, vycpaní ptáci, jestřábi, sova, bažanti. Též starý vyřezávaný nábytek, židle, stoly. Tenkrát jsem tam ukradl ze zdi pár srnčích parůžků na krásně vyřezávaných podložkách, s dubovými listy, žaludy a německými nápisy s daty a jmény střelců. Zabalil je do své deky a potom vzal do kasáren a nakonec dovez i domů. Tam v té hájovně na to vybavení nikdo nehleděl, kluci si brali co chtěli, likvidovalo se to. Měl tam z toho být pionýrský tábor a my jsme kopali a vyváželi hlínu z budoucího bazénu na zahradě. Vypadalo to jako malý zámeček s hospodářskými budovami, zahradou a parkem. Kousek dál, u lesíka byl malý zděný kostelík s prejzovou střechou a hřbitůvkem. Ten byl ještě zamčený. Jednou jsem tam viděl starou babku, že jde dovnitř, asi uklízet. Šel jsem za ní, jestli se můžu podívat dovnitř. Optala se mě, jestli jsem katolík a musel jsem jí odříkat slova otčenáše. Potom mě pustila. Byl tam starý dřevěný interiér, barokní lavice, oltář, sochy andělů a svatých, vzadu nahoře staré zaprášené a ptačím trusem pokryté varhany. Gotická klenba a úzká špičatá okna v silných zdech, kterými rozbitými skly svítilo slunce na cihlovou podlahu. Už dlouho se tam asi nesloužily mše, ani tam nechodili lidé. Vše zaprášené, pach starého dřeva, zatuchliny, smutný pohled. A venku letní horko a zpěv ptáků. Ještě dneska si dovedu vybavit tu atmosféru. Potom někdy až po vojně, když už jsem byl doma, jsem si ten kostelík se hřbitovem, podle vlastní fantazie, jak jsem si ho pamatoval, namaloval barvami na sololit a dodnes ho mám na zdi. To, co tu píšu, jsou moje zážitky, léty už možná zkreslené, co mi zbyly ještě v hlavě a dovedu si je vybavit jenom já. Ten, kdo to neprožil, nebyl na mém místě a bude to snad jednou číst, si to bude představovat jinak, stejně jako já se nemůžu vžít do vzpomínek jiných lidí.
No a zas se pak jelo domů do našich baráků v Plzni. Nějak v tomto čase za mnou přijeli na návštěvu táta s mámou, bratr Pavel a bratranec Karel Valas, kterému jsme říkali Kadela. Ten byl mladší, vojna ho teprve čekala. Už si nepamatuju, ale asi jsem to měl už v dopisech domluvené, kdy budeme v kasárnách. Bylo to v sobotu a dostal jsem vycházku. Oni jeli celou noc vlakem a přestupovali v Praze a byli do unavení. Všichni kromě Kadely jeli na reži jízdenku, protože táta byl ajznboňák. Chodil jsem s nimi po městě, byli jsme na obědě v restauraci U Salzmanna, což máma nechtěla, že mají jídlo sebou a nechtěla utrácet peníze. Odpoledne k večeru jeli zas domů, zas celou noc vlakem.
No a zas se pak jelo domů do našich baráků v Plzni. Nějak v tomto čase za mnou přijeli na návštěvu táta s mámou, bratr Pavel a bratranec Karel Valas, kterému jsme říkali Kadela. Ten byl mladší, vojna ho teprve čekala. Už si nepamatuju, ale asi jsem to měl už v dopisech domluvené, kdy budeme v kasárnách. Bylo to v sobotu a dostal jsem vycházku. Oni jeli celou noc vlakem a přestupovali v Praze a byli do unavení. Všichni kromě Kadely jeli na reži jízdenku, protože táta byl ajznboňák. Chodil jsem s nimi po městě, byli jsme na obědě v restauraci U Salzmanna, což máma nechtěla, že mají jídlo sebou a nechtěla utrácet peníze. Odpoledne k večeru jeli zas domů, zas celou noc vlakem.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)