Kolem naší chalupy vedla polní cesta „na oblesky“, ale tenkrát byla ještě blátivá, s velkýma dírama vyjetými kolejemi. Potom ji vyspravili navezeným kamením a nasypali na ni černou škváru dovezenou z Vratimovské celulózky. V létě bláto a na prášek rozmělněná škvára vyschla a jemný, hebký prášek se dal holýma nohama shrnovat na hromádky, kterými jsme po sobě házeli, vyhazovali ho do vzduchu. To bylo prachu. Chodili jsme bosí a v trenýrkách a potom jsme vypadali jak černoši. Když zapršelo, usazovalo se v kalužích jemné teplé blátíčko, kterým jsme se též mazali, nebo se v něm dalo krásně čvachtat nohama jak prolézalo mezi prsty. Máma nás potom večer koupala v kuchyni v plechové vaně. Voda ze studny se ohřála v hrnci na peci a koupali jsme se v ní postupně všichni, jeden po druhém. Potom se vylila „na plac“, jak jsme říkali do trávy u plotu. Někdy si s námi hráli i už „velcí kluci“ od „Paní Nytrové“, která bydlela s nima v bytě ve vedlejší chalupě „u stařenky“. Tam jsme si též dost hráli u nich „na placu“. Byly tam ovocné stromy a před schodama stará, košatá hruška, která měla sladké malé hrušky „zelinky“, kterých bylo plno napadaných okolo. Stařenka bydleli v „jizbečce“, do které se šlo přes síň a tam si topili „v pecku ruždím“, které si vozili v létě ve starém kočárku z lesa. Ti kluci od Nytrové byli dost divocí, zvláště Míra byl známý rvačkami a vysedáváním v hospodě. Ta tenkrát patřila ještě Antonu Musálkovi „z gruntu“.

Jednou dones táta semena tabáku. Prý je našel v prázdném vagóně. Zasadil je v malé zahrádce u plotu „jak se chodilo do stařenky“. Vyrostly vysoké rostliny s velkými listy a kuličkami semen. Nebylo jich moc a jednou, když táta nebyl doma a byl na šichtě, přišel nějaký chlap a představil se mámě, že je z okresu a že je hlášeno, že se tu pěstuje tabák. Že je to trestné a musí se to zničit. Tak jsme museli s mámou okamžitě tabák vytrhat a odnosit na hnůj. Za plotem se šklebil ten Míra Nytra. Ten na tátu podával různá udání a hlášení. Potom jsme se dověděli, že byl u takzvané „pomocné stráže“. Těch bylo v obci několik. Mezi nima i Alfons Uhlář. Ten jednou napadl tátu, že proč mně nechává jezdit na motorce po dědině, když nemám řidičák, že když se to bude opakovat, že on to nahlásí a táta bude potrestaný. Táta doma udělal kravál, já o ničem nevěděl a potom se teprve zjistilo, že to byla motorka od Jardy Nytry, kterému on ji někdy půjčil, takže ten Uhlář napadal tátu bezdůvodně. Ale už se neomluvil. Z těch pomocníků měli lidé strach. Táta si vozil jednou ročně nasbíraný koks a uhlí, které napadalo z vagonů na jeho pracovišti na seřazovacím nádraží v Ostravě. Měl tam vždycky nasbíranou hromadu a pak si to mohl za režijní poplatek odvézt domů. Měl tam u toho i různé staré desky, rezavé plechy a jiné harampádí, co by se dalo doma použít. Jednou si „naptal“ (objednal) k odvozu u nás v JZD traktor s vlekem. Jako traktorista jel s ním pro tu hromadu Rudolf Hrdý, též komunista a pomocník, zakladatel JZD. To uhlí, kusy desek z rozbitých vagonů, pokřivené rezavé kusy plechů sesypal u nás na „placu“ a odjel. Asi za hodinu přišel nějaký chlap v civilu, představil se legitimací od SNB a že kde má táta ty desky a plechy co ukrad z nádraží. Táta byl z toho vyděšený, ukazoval mu co přivezl, ale nic co by stálo za to, tam nebylo, tak ten chlap odešel. Ten Hrdý ho jako horlivý pomocník hned udal. Když si táta postavil na zahradě zděnou dílnu a nevyřídil si na to povolení, poslali na něho kontrolu dva pomocníci Arnošt Palička a Josef Polach z Vinohradu a táta musel zaplatit pokutu. U pomocníků byli ještě co já si pamatuju i Jozef Kožušník, Pawlas, Krasula a jiní. Chodili v noci po dědině, byli vyzbrojeni pistolemi a „hlídali státní majetek“ proti nepřátelským živlům. Našli v kůlně pod „šopou“ u Alojze Záruby, který bydlel u lesa, nějaké dřevo, pár kusů kulatiny a obvinili ho z krádeže. Vystrašili ho tak, že z toho udělají velkou aféru, zveřejní to, bude mít ostudu a nechají ho zavřít. On byl dost psychicky labilní, chodil do kostela, soukromý zemědělec, měl tři děti a oni s ním dělali takový „cirkus“, že on se nakonec oběsil ve svém stodole. Bylo to v roce 1955. Jednou k nám zase přijel okrskový policajt Dorotík z Lískovce (tenkrát se ale nesmělo říkal „policajt“, ale „soudruh příslušník SNB“) a začal mámu vyšetřovat, že jak je možné, že táta chodí v modrých „esenbáckých“ košilích, odkud je má. (Tenkrát nosili SNB modré uniformy podle sovětského vzoru.) Máma mu říkala, že táta dělá u dráhy a košile tam normálně fasuje. Též to bylo na něčí udání. Udavačství a špehování bylo tenkrát běžné.

V páté třídě nás měl ředitel školy Tomáš Malík. Byl to první učitel, který nás učil, předtím to byly samé učitelky. Nebyl špatný, zdál se i celkem spravedlivý, že nikomu nenadržoval a dost nás i naučil. Ale byl to komunista. Předvolával do školy rodiče a přesvědčoval je, aby nedávali své děti zapisovat do náboženství. Též náš táta s mámou byli k tomu předvoláni a on je přesvědčoval, že aby dětem nekazili budoucnost, že se pak nedostanou nikde dál studovat, že je to riziko a že kvůli tomu budou mít dál jenom potíže. Nakonec je tak dostrašil „přesvědčil“, že náš Peter do náboženství už nechodil a ani do kostela. Dneska si to mladí lidé ani nedovedou představit, jak se dalo na lidi působit strachem a vyhrožováním, v jakém „ovzduší“ se muselo žít. Též každoroční prvomájové oslavy byly povinné. Ráno jsme se museli shromáždit před školou a tehdejším MNV v pionýrském a dostali jsme praporky a mávátka. Tam už čekali muzikanti, místní komunisté s praporem, komunistky s červenými šátky na hlavách, některé si ještě i pamatuju, ty nejznámější, Paličková, Sobková, Polachová, Karásková, Stachovská, Krasulová a další. Ty šly vždycky vpředu hned za praporem a potom my děcka ze školy a další lidé. Šlo se s hudbou přes dědinu okolo cihelny a „gajdule“ a přes most do Paskova. Tenkrát byl ještě starý, dřevěný most přes Ostravici, nízký a před ním dřevěné závory přes koleje. Cestou jsme my děcka, ale i dospělí, kterých bylo též dost provolávali různá hesla, které nám napovídali učitelé. Pamatuju si ještě některé, jako: Truman nemá vojáky, proto hází čmeláky! Nebo: Ten kdo stojí na chodníku, nebuduje republiku! Jely i různé alegorické vozy, nastrojené chvojím a všelijakými maketami představujícími rozdíl, jak to bylo kdysi a jak je to dnes. Tenkrát ubohost, bída, špína, hlad, naproti tomu dnešní blahobyt, spokojený život, úsměvy, nebo obrazy jak dělník drží pěstí malého imperialistu v americkém cylindru v pruhovaných kalhotách s velkým břichem a zahnutým nosem. Ty vozy jely s námi krokem, tažené koňmi, i traktor s vlečkou z JZD. Též první majitelé aut v obci, spartaků, které se prodávaly tenkrát na poukaz pro zasloužilé pracovníky, jeli s námi s všelijak nazdobenými auty. Když se došlo do Paskova na náměstí, kde dorazily i průvody z ostatních okolních obcí, byl tam na tribuně proslov, kterému jsme stejně nerozuměli a hrála se internacionála a píseň práce a šlo se domů. V průvodě vždycky kráčel na čestném místě i nositel vyznamenání, řádu práce, horník Bednář z Vinohradu. Bydlel tam až nad „skalou“, nad tratí, která vede podél Ostravice. My jsme ho ani neznali, jeho děcka chodily do školy do Paskova. Když dostal to vyznamenání, přišel k nám do školy ve slavnostní hornické uniformě s tím metálem na prsou a dělal nám ve třídách přednášku, jak se na šachtě dělá a za co to dostal. V našich očích to byl velký hrdina, úderník, slavný člověk. (Dneska je možné si takový metál koupit na „burze“ za pár korun a prodává se vedle německých vyznamenání z války.) Po tom průvodu jsme se už vraceli sami, unavení do kopce a přes dědinu, mávátka jsme házeli z mostu a dívali se jak plavou ve vodě.

V zimě s námi ředitel Malík nacvičil ve škole divadelní hru „Jak mráz čaroval“. Rozdělil nám role co budeme hrát a nacvičovali jsme text, učili se nazpaměť a okolo vánoc jsme ji hráli u nás v hospodě. Měli jsme kroje vypůjčené z půjčovny a přešel se na nás podívat plný sál lidí. Hrál jsem hlavní postavu, Honzu, který vysvobodí princeznu Bělu. Tu hrála moje spolužačka Soňa Franková z Vinohradu. Hrálo tam ještě hodně dalších spolužáků i děcka z nižších tříd, ty tančily tanečky jako sněhové vločky a víly, byly tam malované kulisy a shora rozhazovali na ně natrhané papírky. Museli jsme ve škole trhat staré papíry na malé kousíčky do krabic a ty se potom rozhazovaly na jevišti jakože sněží. Hra měla úspěch a jeli jsme jí potom hrát ještě i do Paskova a Lískovce. Byly tam vylepené ručně psané plakáty a lidí přišlo hodně, nebyla televize a kino jezdilo jenom někdy. Bylo to v zimě v roku 1953.

Jednou se zase objevila před hospodou maringotka a byly vylepené plakáty, že vystoupí proslulý kouzelník Kellner. Tak jsme šli večer zvědaví na jeho představení a divili se, jak on ty svoje kouzla dělá, měl kouzelnou hůlku a vyčaroval z klobouku holuby a jiné věci, kouzla s kartami, měl i pěknou asistentku kterou propichoval v bedně mečem a další, pro nás nepochopitelné věci. Bylo to něco pro nás nového a neznámého. V létě zas přijel „kapitál Tříska“. Postavili na hřišti před školou u kostela vysoký stožár s nataženými lany a večer na něm cvičil, chodil po laně, houpal se nahoře ve výšce a prováděl tam různé krkolomné cviky. Jeho asistenti na něho svítili reflektory a pouštěli dramatickou hudbu. Bylo to pro nás zas něco nového, co jsme ještě neviděli a potom jsme to v lese na stromech napodobovali, houpali se na vršku smrků, kdo je lepší „kapitán Tříška“. V té době už začal chodit můj bratr Pavel do první třídy a též náš soused Ladik Michenka chodil už do 3. třídy. Chodili jsme v létě do lesa a zvláště tam, kde bylo takzvané „halaburdí“. Bylo to smetiště, kde lidé vozili nepotřebné věci na vyhození. Hrabali jsme v tom a nacházeli hodně pro nás zajímavých věcí a nosili je domů. Různé skleničky, hrnce, ale i německé helmy a našel jsem tam i rukojeť kordu s kouskem čepele, někdo si asi z toho udělal nůž, nebo i bajonet rakouský z 1. války a rezavé patrony do pušek. To „halaburdí“ bylo v lese v „padole“ za Vašíčkem „na důlkách“ a i za „Pavločku, Lojzku“. Tam jsme chodili a hrabali a hráli si tam. Později jsem chodil do lesa i sám a už dost daleko až za „březovou alej“ a k druhému, velkému potoku. Táta mi dones ze šichty malou hasičskou sekerku s hákem, nasadil jsem si ji na rukojeť a nosil ji sebou abych se nebál a mohl se bránit, kdyby mně někdo přepad. Říkal jsem jí „tomahavk“ podle indiánů. Táta tomu nerozuměl a říkal tomu „tomahák“, protože měla hák.

V těch slaměných úlech z Kaňovic jsem se pokusil i já včelařit. Táta mi dal roj když se mu vyrojily a usadili jsme ho tam. Ale byl to slabý roj, málo včel, vystavily jenom pár těch malých rámků. Na podzim jsem je nakrmil cukrem rozpuštěným ve vodě nalitým do dřevěného korýtka s plovákem dole pod rámky. Ale asi jsem je málo nakrmil, nebo ztratily matku, do jara nepřežily, zůstalo jich jenom pár mrtvých na dně. Ale včely mě pořád zajímaly. Koupil jsem si i příručku o chovu včel a učil se z ní. Celé hodiny jsem vydržel sedět a dívat se na provoz na česnech. Táta mě ale nenechal včelařit samostatně. Nechal mi sice úl se včelami a prý ať si v něm včelařím, ale stejně mi do nich potom zasahoval a dělal co chtěl. Vždycky mi potom řekl: udělal jsem ti tam to či ono, co bylo třeba udělat. Tak mi to znechutil, že jsem mu řek ať si to tedy dělá sám. Též jsem ho nemohl přesvědčit, jak se co má dělat lepším, modernějším způsobem. Četl jsem časopis Včelařství, který on odebíral ale moc ho stejně nečet a přesdčoval ho, že se to má dělat jinak, ale on si nedal říct a jel furt postaru, jak si myslel že se to musí dělat a jak ho učil Adamus.

Já jsem začal včelařit v těch jeho úlech s jeho včelami až teprve po jeho smrti. On byl ve včelařském spolku a platil tam příspěvky a chodil na schůze. Po jeho smrti převedli členství na mámu a oficiálně byla ve spolku ona. Ale na schůze jsem chodil já a včelařil v těch jeho pěti úlech v zahrádce za dílnou. Máma mi pomáhala při rozebírání plástů, okuřovala kuřákem a skládala rámky do bedniček, nosila domů kde je potom „odvíčkovávala“ a vytáčeli jsme med v medometu, na podzim nalévala roztok s cukrem do vysouvacích plechových krmítek a vždycky mi pomáhala co bylo třeba. Též všecko financovala, kupovala cukr a prodávala med. Co všechno jsme při tom našem včelaření společně prožili na to si dneska už jenom můžu vzpomínat. Ona měla v té naší chalupě, která už patřila ale Pavlovi napsaný „výminek“ že tam může do smrti bydlet a v něm bylo i že tam může chovat i včely. Tak jí to Dana, která včely nesnášela musela tolerovat. Též její syn Pavel neměl o ně vůbec zájem a bál se jich. Byl prý na ně alergický. Takže když máma umřela, hned jsem dostal výpověď, že si je mám odvézt pryč. Neměl jsem pro ně nikde místo, ani zahradu se zázemím, tak jsem s těžkým srdcem dal do novin inzerát a hned na jaře přijeli pro ně nějací manželé z Karvinska a odvezli si je.

Dneska už jenom vzpomínám co všechno jsem při včelaření prožil. Na kolik stromů a jak krkolomně jsem musel vylézt při sbírání rojů, kolik žihadel jsem někdy dostal, jak se vztekal, když se mi nedařilo, několikrát všechno znovu rozebíral při hledání matek, jezdil z Frýdku, když mi telefonovali že mám na stromě vyrojené včely, jak jsme s mámou včelařili. Ale bavilo mě to, byl to můj koníček. Včely jsou prostě včely a kdo nevčelařil, ten to nepochopí.

Ale to jsem se zase nechal unést a odbočil ze svého původního vzpomínání.

A teď budu pokračovat.

Na prázdninách jsem byl potom ještě i s Pavlem, který chodil už do 1. třídy týden u babičky v Kaňovic. Byla tam i naše sestřenice Hela se svou malou sestrou Miluškou s jejími rodiči. Oni už bydleli v Hranicích, kde byl jejich táta Josef Fajkoš důstojníkem a Hela tam chodila už od první třídy do školy. Tátova nejmladší sestra Zdenka byla už od roku 1949 vdaná a bydlela tam s manželem Karlem Martinkem (byli jsme jim s Helou na svatbě jako malí za družbu a družičku) a měli už malou dceru Haničku a byl tam i Jiří Vicherek, syn další tátovy sestry Slávky, takže nás děcek tam bylo dost. A byla tam naše „Kaňovická“ babička, bylo léto a volno celé dni. Lítali jsme po okolí, po lese, na „huře“, po stodole a prázdniny utíkaly. Byli jsme tam asi jenom týden, přijel pro nás táta na motorce. Vzpomínám si jak to tam tenkrát vypadalo když jsme tam jezdívali. Za starou dřevěnou stodolou mezi ovocnými stromy stál dřevěný mlýn s plechovým větrným kolem na střeše, uvnitř byly schůdky a celé mlecí zařízení, pytle se zrním a vonělo to tam moukou. Ve vysoké trávě stály na sloupcích dva úly se slaměnými stěnami a dvířky zezadu, kde po otevření byly vidět za okénky rámky s voskovými plásty a na nich plno včel. Tenkrát v nich včelařil Miloš Vicher, manžel tátovy sestry Slávky. Ale potom se mu to nedařilo, nepřezimovaly mu, tak tam ty úly dlouho stály bez včel. Byly to úly na malé rámečky asi tak 25 krát 20 centimetrů ve dvou řadách nad sebou. Dřevěné kostry, které měly stěny vyplněné slaměnými rohožemi asi 5 cm silnými, stejně i strop, sundávací, kde se nasazoval dřevěný truhlík jako medník. Zezadu po otevření vrátek vyjímatelné zasklené okénko a za ním dvě řady rámků v drážkách ve stěnách a vpředu dřevěný leták, který se v zimě sklapoval před česnem nahoru. V těch úlech včelařil už náš děda Augustin ještě za první republiky. Prý je koupil kdysi ve Frýdku na trhu a dovez na voze. Předtím měli včely i jeho děda a táta v dřevěných špalcích, klátech na zahradě u cesty a i za jejich starou, dřevěnou chalupou. Ale ty už dávno shnily a rozpadly se. Mě ty dva úly v Kaňovic začaly potom zajímat. Voněly uvnitř zvláštní vůní vosku a propolisu. Uvnitř malé rámečky se zbytky voštin, slaměné stěny, ale pěkně rovné, z nemlácených stébel stlačených k sobě a propletené tenkými vrbovými pruty. Na „huře“ jsem tam našel i starý včelařský nabídkový katalog od firmy Schwarz, kde byly obrázky různých úlů, nářadí, kuřáků a včelařských potřeb. Ten jsem si vzal domů a pořád jsem si ho prohlížel. Moc mě to zajímalo, ten tajemný život včel, jak to v úlu vypadá, co se musí všechno udělat aby včelstvo bylo v dobrém stavu. Doma jsem o tom mluvil s tátou a on vzpomínal jak jeho táta i děda včelařili. Prosil jsem ho ať ty dva úly z Kaňovic dovezem a dáme si do nich včely. Nakonec jsem ho přesvědčil a tak jsme je dovezli na dvoukoláku domů.

Táta je postavil na kůly do zahrady před štítem naší dílny, s česny obrácenými na jih směrem k chalupě naší stařenky (dnes je tam plechová garáž). Místo střech dal kusy plechů. Ale neměli jsme včely. U nás byl známý včelař Adamus, který měl úly i malý dřevěný včelín na své zahradě naproti bývalého rybníka „žabjoka“, kde jsem okolo chodil do školy. Táta se potom k němu chodil radit a on ho učil včelařit. Ty slaměné úly se mu moc nezdály. Byly malé, úzké, na malé rámečky, bez krmítek na zimu, dna z tenkých desek se škvírami. Tak táta koupil ve Frýdku nový, moderní úl, „Moravský univerzál“. Stál tenkrát 500 korun. Byl s odnímatelným zatepleným medníkem, sundavacím zatepleným stropem, bočním plechovým krmítkem a na velké rámky 39x24 cm. Postavil ho do zahrady pod stromy vedle chodníku „do stařenky“. Bylo to nějak v létě v srpnu když přijel na kole starý včelař Haleš z Bruzoviček (je to část Sedlišť za lesem vedle Kaňovic). Dovez v bedničce „rojáku“ včely. Usadil je s tátou do toho nového úlu a dal mu rady co má dál dělat. Nevím kolik mu táta za ně dal, ale potom říkal, že to nebyl normální roj, ale „smetenec“, prostě mladá matka a k ní posmetané mladé včely. A včely v úlu zůstaly a matka začala klást a rozmnožily se tak, že vystavily i plásty na pěti rámcích na mezistěnách. Na zimu je táta nakrmil cukrovým roztokem a vydržely do jara. To byly jeho začátky. K Adamusovi se chodil radit a půjčovat si též kuklu a kuřák. Potom si koupil už svoje a později i starší medomet. Do jara ale moc včel nezůstalo a trvalo dlouho než se do léta trochu vzpamatovaly. Ani medu moc nebylo, jenom asi tak 5 kilo, někdy ani ne tolik. Bylo to asi proto, že na zimu se včely stlačovaly jenom na několik rámků, medník se sundal a odnes, česno se zúžilo jenom na malou škvíru a silně se uteplovaly rohožemi aby jim nebylo zima a měly malý prostor. Na podzim se tam ani všechny včely nevešly, zůstaly venku a v úlu bylo na jaře vlhko, rámky plesnivé a včelstvo nemocné. Ale tak se tenkrát včelařilo a radil mu to i Adamus. Sám to též tak dělal. Byl to zvyk ještě z dob války, kdy bylo málo cukru na krmení a úly byly menší. Medníky se nasazovaly až v létě a někdy ani ne, když včelstvo nebylo dost silné. V dalších letech koupil táta ještě dva „Univerzály“ a jeden si udělal sám ve své dílně z „fugovaných“ (falcovaných) desek ze starých vagonů, co si nanosil ze „šichty“. To už ale všechny postavil do řady podél západní strany dílny, česny k dílně aby do nich nesvítilo odpoledne slunce a tak tam stály a on v nich včelařil až do jeho smrti v roce 1986. A potom i já až do máminy smrti v roce 2006, kdy jsem dostal příkaz od Pavlovy manželky Dany, že ona tam včely nechce a tak jsem si musel dát inzerát a včelstva i úly levně prodat. 

Můj bratr Pavlík začal chodit do první třídy. Náš táta začal tenkrát dělat předsedu SRPŠ. Naši školní patroni, montéři, věnovali škole nějaké peníze a táta s ředitelem organizovali nákup nových lavic do třech tříd. V první třídě jsme už nové měli. Ty staré, celodřevěné, počmárané a opotřebované se odnesly na půdu a postupně se v zimě jimi topilo v pecích ve třídách. Organizoval též schůze a v zimě bály SRPŠ. Každý ples se musel předem hlásit na okres, musel dostat povolení, zajistit muzikanty, občerstvení, sál, topení, měl s tím hodně práce. Musel se z toho nahlásit finanční zisk a odevzdat daň, poplatky. Myslím si též, že i proto jsem byl na konci roku vybrán já a ještě Stáňa Šodková, že pojedem do pionýrského tábora. Na to jsem se těšil. Máma dostala seznam věcí které jsem měl mít, nabalila mi je do kufru a někdy začátkem prázdnin 1953 jsem s ní jel ráno vlakem do Paskova do Frýdku. V Místku před ONV čekaly dva autobusy a my děcka vybrané z celého okresu jsme odjeli do Dolní Lhoty. Bylo to poblíž Hrabyně a Velké Polomi. Tam jsme byli ubytováni v nově postavené škole za dědinou. Škola byla velká, moderní, velké světlé třídy kde jsme měli místo lavic železné poschoďové postele. My starší kluci jsme byli v jedné třídě a holky na druhé straně školy. Naším vedoucím byl mladý kluk Čejka z Místku. Byl to bývalý skaut a tak nám vypravoval co všechno ve skautu prožil. Spal s náma ve třídě, postel měl na stupni, kde jsme my ostatní měli zakázáno vstupovat. Ráno byl budíček, museli jsme si stlát postele, venku rozcvička, nástupy na snídani, na oběd, různé hry a vycházky po okolí. Bylo to pro mě něco nového co jsme neznal ale bavilo mě to. V tom kraji se na konci války dost bojovalo, některé domy byly ještě rozbité a na cestách v polích a v lese jsme nacházeli ještě patrony do pušek a samopalů. My kluci jsme si je sbírali, ale nakonec nám je stejně posbírali a zabavili. Též se hrál fotbal na hřišti i v tělocvičně a nacvičoval se program a různé scénky na závěrečný táborák. Já jsem se tam někde v lese píchnul do prstu u nohy a začalo mi to hnisat. Byla tam i jakási zdravotnice, ta mi to propíchla, namazala mastí a zavázala a musel jsem pár dní ležet na marodce. Napsal jsem o tom korespondenční lístek domů a hned tam přijeli táta s mámou na motorce. To už jsem byl zase zdravý a tak odjeli. Pamatuju si ještě i jména některých kluků co tam byli. Kamarádil jsem se s Frantou Čechem z Paskova, měli jsme stejné zájmy a fantasie. Kreslili do sešitů indiánské a kovbojské bitvy a tajně sbírali v lese patrony. A že po návratu z tábora utečeme z domova a vezmeme si nějaké deky, peníze a jídlo a nože a budeme žít v lesích jak indiáni. Měli jsme tenkrát 10 roků. Pamatuju si ještě na Sajdla, Plangenauera, tomu se kluci posmívali Adenauer (v roce 1995 jsem četl na tabuli u kostela „u Jošta“ ve Frýdku jeho úmrtní oznámení), na Edu Bujnocha a Kulhánka ze Sedlišť (jeho syn se potom učil u nás ve stolárně ve Válcovnách), Vajčnera, Kocicha, Tichopáda a další kluky. Nejmenší byl Víťa Sklář z Místku, jeho máma byla nějaká velká funkcionářka na okrese a přijela tam na kontrolu. V sobotu jsme se museli chodit koupat do umývárny dole ve škole. My už velcí kluci jsme se museli svléct donaha a mydlily nás a umývaly o pár let starší holky co dělaly vedoucí holkám. Byli jsme tam asi měsíc. Nakonec na rozloučení měl být táborák, ale pršelo, tak se to přesunulo do tělocvičny a všichni předváděli nacvičené scénky, písničky a vyprávění co měly které skupiny. Ráno nás odvezli autobusy zase do Místku, kde už čekala máma a odvezla mě domů. Chtěl jsem se tam někdy potom zajet podívat, ale nikdy jsem už v té vesnici nebyl.

Ve 4. třídě nás měla „soudružka“ Naďa Kostelná z Řepišť. Přišla zrovna z pedagogické školy a my jsme byli její první třída. Říkalo se, že je zamilovaná do syna našeho ředitele, ten studoval na lékařské fakultě, ale neměl o ni zájem. Ve čtvrté třídě jsem vstoupil jako všichni z naší třídy do „pionýra“. Myslel jsem, že v pionýru budeme prožívat všelijaká dobrodružství, hry, výlety, tábory, jak jsem to znal podle starých časopisů, ještě z první republiky. Znal jsem už Mladý hlasatel i skautské časopisy a v nich „Rychlé šípy“ a dobrodružné knížky, které jsem si půjčoval od svých starších bratranců u „stryka Rudolfa ve Václavovic“. Byla to tenkrát taková móda, propaganda. Pionýr byl vzorem všech ctností a nebýt jím, to snad ani nešlo, bylo by to něco méněcenného, nedobrého. Všude se v čítankách a časopisech psalo o pionýrských činech, zpívaly se pionýrské písně a sovětský pionýr byl náš nedostižný vzor. Ve všech učebnicích byly na první straně obrazy Stalina a Gottwalda a potom název učebnice. Myslel jsem si, že pionýr musí být slušný, čestný a dobře se učit, zkrátka snažit se ve všem být nejlepší. A zpočátku jsem se o to též snažil.

Pionýrský slib jsme skládali v hospodě na jevišti. Šátky nám vázali „patroni“ naší školy, montéři z Hutních montáží z NHKG. Jeden z nich, ten který ten patronát zařídil pro naši školu, byl táta našeho spolužáka Jarka Michenky, toho co se tak špatně učil a kterého zesměšňoval náš „nejlepší spolužák“ Libor Palička. Po slibu a uvázání šátků (bylo to při nějaké vesnické kulturní akci asi oslavě „Velké říjnové socialistické revoluce“, protože tam bylo plno lidí) jsme dostali každý od patronů knížku. Já dostal jenom tenkou, brožovanou, s povídkami o sovětských pionýrech. Ale jiní dostali lepší krásné knihy. Bylo to na podzim, venku byl déšť a vítr a cestou domů jsem zmoknul. Pionýrské schůzky jsme mívali hned po vyučování a vedla je naše učitelka Kostelná. Hráli jsme ve třídě různé hry a četla nám z knížek o sovětském svazu a životě tamních pionýrů i o mládí soudruha Stalina a Lenina. V létě jsme byli i párkrát v lese na vycházce. Vůbec mě to nebavilo, ale muselo se tam chodit. Já už jsem věděl, že existovali skauti, četl jsem o nich ve starých časopisech, ale ti už nebyli. Začali mně zajímat indiáni a kovbojové, amerika a jako kluk jsem si to všecko idealizoval. Na sešity jsem si kreslil skautskou lilii a představoal si, jak by bylo krásné, být jedním z nich. Pionýr mě brzo přestal bavit. Jednou jsem dones do školy starý „Rodokops“ a na pionýrské schůzce se to projednávalo, že jsem špatný pionýr. I v pionýru měl Palička hlavní slovo. Dávali nám za vzor sovětské pionýry a ti byli tak neskuteční, neměli jediné chyby. Vždyť to ani nebyli kluci jako my. Věděli vždycky co mají správně udělat, byli to „křišťálově čistí“ hrdinové a takové jsme neměli šanci nikdy dostihnout. Na schůzky jsem povinně chodil, zapisovalo se to a museli jsme též chodit do školy v šátku. Zpočátku jsem ho nosil rád, aby bylo vidět že jsem pionýr. Ale na hodinu náboženství jsem si ho sundával. Jaksi jsem se před našim panem katechetou styděl. Vždyť jsem chodil skoro každou neděli do kostela. Ale i ostatní někteří pionýři chodili do náboženství a do kostela. Věděl jsem, že správný pionýr do kostela nechodí, učili nás, že to jsou bludy, ale já chodil dál. Už tenkrát byl ve mně jakýsi vzdor, chtěl jsem si dělat co chci já a ne co nám komandovali ve škole. Zajímalo mě právě to, co bylo zakázané, co bylo to špatné. Sháněl jsem časopisy Rodokapsy z první republiky, protože nám říkali, že je to „škvár“ a vychvalujou v nich americké vrahy. Z Kaňovic z půdy od babičky jsem si dovez hromadu starých novin a časopisů, které oni tam kdysi odebírali a to jsem teprve otvíral oči. To byly jiné časopisy než ty co jsme měli ve škole. Prohlížel jsem si je doma na „huře“. 

Ve třetí třídě na konci školního roku jsme jeli na výlet na Hukvaldy. Já už jsem tam jednou byl předtím na hradě s tátou na motorce. Tu motorku, černou ČZ-125 táta vyhrál v tombole na los na „dni železničářů“ v Ostravě. Bylo to někdy v létě když jsem ještě chodil do první třídy. Pamatuju si, jak táta na ní přijel domů po chodníku „od kaple“. My byli překvapení kdo to tak pomalu divně jede. Neuměl na ní jezdit, chlapi mu jenom ukázali jak se hážou rychlosti a on z Ostravy hned přijel. Teprve potom dělal kurz a zkoušky na řidičák. Když šel „ze šichty“, tak mu nějaký „ajznboňák“ na nádraží prodal los. Táta ani moc nechtěl, ale byl to známý a aby mu udělal „kšeft“, utrhl si hned první shora který byl na řadě. Na tom dni železničářů ani nebyl až když šel ze šichty, šel se podívat na výherní listinu co visela na nádraží a to jeho číslo vyhrálo první cenu. Bez čísla a řidičáku odjel hned domů. On v životě nic nevyhrál. Pomalu se učil jezdit. Nejdřív po cestě okolo nás a k lesu a potom i do Kaňovic přes les ke své mámě. Tenkrát nebylo tolik policajtů a nebylo to tak přísné. Motorek i aut nebylo tolik a helmy nebyly povinné. Když koupil a namontoval i zadní „sedlo“, jezdívali jsme potom všichni na naší „zetce“ za babičkou do Kaňovic. Táta řídil, před sebou na „baňi“ měl posazeného Pavlíka a já seděl vzadu mámě na klíně a jelo se. Přes les po lesní cestě, přes výmoly a kaluže, v zimě i ve sněhu. V lese na cestě do Sedlišť byly ještě zbytky příčně položených „kulačů“ jak jí tam vyspravili němečtí vojáci před vypuknutím války s Polskem, někde ale už prohnilé díry a hluboké jámy s vodou, muselo se pomalu kličkovat, ale naše „zetka“ to projela. Párkrát jsme skončili i v příkopě ale nic se nestalo. Doma měl táta „zetku“ v síni. Musel jí tam vždycky vytlačit po široké fošně nahoru po pěti betonových schodech, před dveřmi do naší chalupy. Tenkrát mělo motorku jenom pár lidí v dědině. Mladí kluci, „Nytřoci“ od paní Nytrové, co bydleli vedle nás u „stařenky“ za tátou chodili, že ať jim ji půjčí, ale on si ji šetřil, měl ji „furt vypucovanou“ a nikomu ji nepůjčoval.

Jednou když byl táta na šichtě, přišel za mámou Jarda Nytra odvedle a namluvil jí, že potřebuje někoho odvézt do nemocnice se zlomenou nohou a ona mu tu motorku půjčila. Táta  se to potom od někoho dověděl a s mámou se pohádal. Jarda si potom koupil též „zetku“-125 a měl ji doma ve verandě. Oni všichni čtyři kluci s jejich mámou bydleli ve dvoupokojovém bytě „u stařenky“. Tu naši zetku jsme měli dlouho, ještě jsem na ní jezdil i já na různé výlety s klukama. Když už byl táta starý a nemohl moc jezdit, vzal si ji Pavel a jezdil na ní na šichtu do Vratimovské celulózky. Denně v zimě v létě. Nestaral se o ni, rezavá, zanedbaná. Když už byla potom hodně opotřebovaná a přestala jezdit, koupil si „Babetu“ a zetku strčil do naší dřevěné „šopy“. Tam mnoho let rezavěla a nakonec po tátově smrti ji Pavel dal nějakému klukovi na Vinohrad a ten si ji opravil a jezdil na ní ještě donedávna.

To jsem ale zas odbočil, když jsem si vzpomněl na naši motorku. Tak na konci naší třetí třídy jsme jeli dvěma žebřiňákama s koňmi na Hukvaldy. Sedělo se na deskách, které byly položené ve voze mezi žebřinami. Jako kočí jeli s koňmi starý Košař, co jezdil s „koňami ve dvoře“, tenkrát už „Státním statku“ a mladý Láďa Uhlář s koňmi z JZD. Vyjelo se ráno od školy, bylo pěkně, teplo, slunce. Jely s námi i některé mámy od děcek, se mnou jela babička. Koně jely pomalu, bylo možné kdykoliv seskočit a zase nasednout, dělaly se přestávky. Jelo se okolo cihelny a z kopce do Paskova a přes Žabeň a potom Zelinkovice a Rychaltice. Když jsme dojeli do Hukvald, utábořili jsme se na louce u prázdného koupaliště, bazénu. Tam zůstali oba kočí s koňmi a vozy a některé ženské vařily na ohni ve velkém hrnci čaj a my děcka s ostatními šli se „soudruhem ředitelem“ Malíkem nahoru na hrad. Tam nám dělal přednášku jak to tam kdysi ve středověku vypadalo, když tam ještě žili lidé. Já už tam byl jednou předtím s tátou. Hrad nebyl udržovaný jako dneska. Rozvaliny a hromady suti, zdi zarostlé a rozpadající se, sklepy napůl sesuté a promočené. Nebyl tam ani průvodce, nikdo nevybíral vstupné, všechno zarostlé trním a trávou. Bylo to pro mne moc zajímavé, tajemné. Rytíři, hladomorna, tajné chodby, popraviště, co všechno se tam ještě mohlo najít. Potom jsme šli dolů k vozům. Ale měli jsme hlad tak se šlo k hospodě „U Červenky“ a chtěli jsme něco k jídlu. Ale tam nebyli na příjezd tolika dětí připraveni a neměli nic navařené. Tak jsme museli dlouho čekat, až se uvaří nějaká polévka a čekali venku na „placu“ za hospodou. Přijel tam za náma náš pan katecheta Žyla na motorce. Konečně jsme se dočkali a tu polévku dostali. Nevím už jaká byla, jenom na tamního číšníka si pamatuju. Byl takový malý, skoro jak trpaslík a měl vysoké, dlouhé čelo a vypouklé oči. Vrátili jsme se na louku k vozům a jelo se domů. Bylo pěkně, ženské na voze vedly své „babské řeči“ a my děcka jsme měli plno nových dojmů. Koně už byli unavení, museli táhnout fůru lidí a nechtěli jít. V kopcích jsme museli sesednout. Jelo se pomalu s přestávkami, tenkrát nebyl takový provoz, koňské povozy jezdily i po hlavním cestách. Domů jsme dojeli až večer. To byl náš školní výlet na konci roku.