Když jsem byl ve druhém ročníku, umřela naše babička z Kaňovic. (15. 10. 1959) Máma našeho táty. Narodila se v Rakovci 29. 3. 1883, takže měla 76 roků. Týden předtím ještě pásla doma na mezi krávy, nachladila se, dostala zápal plic a odvezli ji do nemocnice do Frýdku. Umřela ve stejném pokoji jak potom v roce 1986 náš táta. On tam jel hned jak se to dověděl na motorce a byl se na ni podívat, než ji odvezli domů do Kaňovic. S tátou jsem potom byl na motorce v Bruzovic na hřbitově, když tam hrobník kopal hrob. Táta mi ukazoval vyházené kosti i lebku svého táty, Augustina Řehy, který tam byl pochovaný v roce 1938. Chtěl jsem si vzít malou kost z prstu ruky na památku, ale potom jsem ji tam nechal. Pohřeb byl s průvodem z domova. Ležela tam na márách v truhle, obklopená svícny a květinami ve své „izbečce“ kde bydlela. Byla to úzká, zatuchlá místnost vzadu za síní a lidé se tam na ni postupně chodili naposledy podívat. Potom ji vynášeli na cestu do pohřebního vozu. Nesli ji můj táta, jeho bratr Ludvík, její zeťové Miloš Vicher a Ladislav Olšar. Bylo pěkné, podzimní slunečné počasí. Šlo se s průvodem s muzikou, s farářem a ministranty, polními cestami přes „Velicestu“ ke kostelu. Pohřební vůz byl tenkrát ještě tažený koňmi, černý dřevěný se skleněnými stěnami. Bylo hodně lidí z okolí, všechny její děti, hodně nás vnuků a vnuček i sousedů. V kostele, při farářově kázání jsem v lavici poprvé a jednou v životě viděl tátu plakat. Potom ji odnesli k hrobu a spustili dolů. Zpátky do Kaňovic do hospody „u Magery“ se už jelo objednaným autobusem. Tam bylo posezení, jídlo a pití, jako obvykle po pohřbu. Potom se každoročně „o všech svatých“ scházely její děti u hrobu v Bruzovic a bylo postupně znát, když někdo z nich umřel, o kolik kytic a věnců je tam méně. Táta vždycky počítal, od koho která kytice je. Jezdili jsme tam všichni na tátové „Zetce“. Dneska, když umřela i nejmladší Zdenka, už tam nechodí nikdo.

Ve druhém ročníku učení nás měl ten mistr Poremský. Ostatní skupiny měli ještě mistři Urbánek a Světlík. To byli solidní chlapi, kteří se snažili kluky něco naučit. Nad nimi byl ještě v kanceláři mistrů jejich nadřízený, soudruh Stuchlý. Ten neměl žádnou skupinu učňů, ale měli jsme z něho respekt. Odpovídal za politické vedení nás učňů a měli jsme ráno nástup v jejich kanceláři, kde byla probírána politická situace a četly se aktuální úvodníky z novin a potom chtěli k tomu diskusi. Ale to jsem se už obezřetně držel zpátky a do diskusí se nezapojoval. Bylo to moc strojené, povrchní, souhlasil jsem se vším, do hlavy mi neviděli. Oni byli asi spokojeni a mysleli si, že tomu všemu věříme a měli klid, anebo též to dělali jenom formálně, že museli. To nevím. Museli jsme to vždycky absolvovat a tak jsme to vyslechli a šli potom na dílnu dělat. Já měl tenkrát jiné zájmy a názory, než to, co se do nás snažili napumpovat. Zajímali mě jako kluka indiáni, kovboji, Amerika, romantika, daleké kraje. Všechno co bylo tenkrát u mladých lidí posuzováno jako špatné, západní, nesocialistické. Ve Vítkovic, kde jsem čekal po šichtě na autobus, bylo u náměstí i knihkupectví a tam jsem si kupoval knížky, které kupodivu začaly vycházet i u nás. Ty které mě bavily a ne ty, které jsme měli doporučené, jako povinnou četbu. Knížky byly tenkrát relativně levné, ale ty lepší hned vyprodané. Koupil jsem si od E. T. Setona „Dva divoši“, od Curwooda „Vlčák Kazan“, od J. F. Coopera „Poslední mohykán“, Kožená punčocha“, „prérie“, od B. Harta „Ztraceni v pustině“ a jiné dobrodružné knížky. To bylo něco jiného. Snil jsem o dobrých kamarádech, takových co byli v knížkách, ale ve skutečnosti jsem žádné neměl. Byl jsem spíše samotář, neuměl navazovat rychle přátelství a tak jsem si jen sám fantazíroval. Ostatní spolužáci měli jiné zájmy, fotbal, magneťáky, stavěli si reprobedny a nahrávali západní muziku, bigbít, ale mě to nebavilo. Před holkama jsem se styděl, nevěděl jak a o čem se s nimi bavit, nic měl neapadalo, jako bych měl prázdno v hlavě, trému, červenal se. Snad to bylo i tou mají náboženskou výchovou z dětství. Myslel jsem si, že jakékoliv sexuální představy i myšlenky jsou hříšné a nemravné, něco špatného. A též v mém okolí žádné holky se kterými bych se mohl bavit o tom co mně zajímalo nebyly. Chodil jsem u ná v Řepišť někdy odpoledne, když jsem přišel ze „šichty“ do lesa, daleko dozadu, až za druhý potok a tam si sám fantazíroval. Tam jsem nikdy nikoho nepotkal, bylo tam pěkně, romantické údolí s potokem a starými stromy, kde se dalo sedět a přemýšlet. Nosil jsem vlastnoručně vyrobený nůž z pilky na železo a potom i hasičskou sekerku s hákem, kterou táta dones ze šichty a já k ní udělal „štyl“, topůrko v indiánském stylu. Říkal jsem jí „tomahavk“, ale táta tomu nerozuměl a říkal „tomahák“. To moje údolí jsem si nazval „Gleyan“, podle knížky Dva divoši. Tam jsem sedával nad potokem, či na protější stráni pod smrky a pozoroval zapadající slunce za vrcholky lesa a představoal si lesy v Americe, indiány, prérie a všechno to, co jsem znal z knížek. Domů jsem chodil až večer, někdy jsem se sám v lese, daleko od dědiny i bál, ale byl jsem „ozbrojen“. Jezdil jsem tam i v zimě, když byl sníh, na lyžích. Staré německé vojenské lyže, se zapínáním na řemínky, které táta též našel někde ve vagoně po válce. V mrazu jsem si udělal pod stromem oheň a přikládal dřevo a celé odpoledne se tam hřál a představoval si jak to asi muselo být v Americe, když tam žili indiáni a trapéři. Jednou mi málem cestou zpátky omrzly ruce a uši. U ohně bylo teplo, ale potom daleko už potmě domů. S oblečením to též nebylo valné, různé staré „klumpy“, zalátané kalhoty, svetry a bundy, dneska by v tom nechodil ani bezdomovec. Ale to bylo jenom „na doma a do lesa“. (Když jsem po mnoha letech, už ve svých 68 letech to „své údolí“ zase navštívil, našel jsem ho jenom podle zákrutů potoka, stromy vykácené, všecko zničené těžkou technikou, rozvrácené, zdevastované.) Na kraji lesa, za „Carbolem“ rostla stará vysoká sosna. Odspodu se dalo na ni vylézt po vedlejší osice a potom po větvích až vysoko nahoru. Tam jsem měl svoje místo v rozsoše větví, odkud byl daleký výhled přes pole a louky na západ. V dálce bylo vidět slunce zapadající za naši dědinu a střechu i komíny naší chalupy. Tam jsem sedával a představoval si, kolik ohňů zrovna asi hoří někde v dalekém světě, okolo nich trampi, zálesáci, romantika, kamarádi a já tam sedím sám a nemám nikoho, žádného kamaráda, který by měl stejné zájmy, se kterým bych si rozuměl.

V třetím ročníku nás měl starý mistr Jan Matějný. To byl rozumný, zkušený člověk někde z Háje u Opavy. Malý, drobný chlápek, měl už před důchodem, ale nebyl žádný fanatik a bral situaci lidsky, snažil se nás něco naučit a mít rozumné názory na život. Uměl německy a já se tenkrát přihlásil do kursu němčiny do Ostravy na náměstí vedle kostela a dvakrát týdně tam večer chodil. Matějný mě potom někdy zkoušel ze slovíček a mluvil se mnou německy, ale jenom když to jiní neslyšeli. V tom kursu jsem se toho moc nenaučil. Byli tam různí lidé ve třídě a já seděl vzadu v lavici a ani mě moc nezkoušeli. Přednášející se bavil jenom s mladými holkami vpředu a já jako bych tam nebyl. Ani jsem to nedokončil a přestal jsem tam chodit. Ale naučil jsem se trochu základy mluvnice a dál jsem se už učil sám. Měl jsem zájem se naučit a tak jsem se učil slovíčka a snažil se pochopit věty a číst knížky. Do žádného kursu jsem už potom nechodil. Jenom doma se učil, když jsem měl náladu. První knížku kterou jsem jakž takž přeškobrtal byla „Fliegende Hollander“. To jsem rozuměl tak každé třetí slovo a zbytek jsem si domyslel, nebo našel ve slovníku. Když jsme byli „na vandru“ s Karlem Valasem, v České lípě jsem si koupil tlustý česko-německý slovník a ani jsem si neuměl představit, že jednou budu znát všechna slova co v něm jsou. Dneska se už nemusím do něho dívat. Je už celý ohmataný a opotřebovaný a mám ho pořád.

V tom učení jsme dostávali i jakési kapesné, plat. V prvním ročníku to bylo 70 korun za měsíc, ve druhém už 120 a v třetím už pár stovek, podle toho kolik jsme toho udělali. Učení, obědy, montérky a boty byly zdarma, na průkazky na autobus a tramvaj jsme měli slevy. Museli jsme si chodit dávat razítka, potvrzení od vedení učiliště. Vstával jsem ráno v půl páté, ještě za tmy, máma vstávala ještě spíše a měla už uvařené kafe, snídani, nějaký chleba a smažené vejce na špeku a šel jsem na autobus. Tenkrát jezdila taková kraksna s kulatýma hranama a dveře se skládaly jako harmonika. Byl to „dělnický autobus“ a byl vždycky „narvaný“, lidé se tlačili na sebe, v létě bylo vedro, potili se, v zimě se netopilo, okna zamrzlé, ale jezdil přímo až do Vítkovic. Tam měl stanoviště v jedné boční uličce nedaleko náměstí Míru. A zpátky jezdil též o půl třetí přímo až do Řepišť. Když jsem ho ale zmeškal, nebo jel dříve ze školy, musel jsem několikrát přestupovat. Nejhorší bylo to ranní vstávání. Máma mě musela několikrát jít vzbudit, po cestě na autobus jsem ještě klimbal, i v něm vestoje usínal. Zvláště v zimě to bylo těžké. Ale i v létě, když ráno nad lesem za naší chalupou vycházelo krásné, rudé slunce, červená oblaka a já se od kaple ještě otáčel a díval se na tu krásu, ale musel jsem spěchat, abych stihl autobus. Vždycky jsem si přál, abych nemusel jít na „šichtu“ a moh jít za tím sluncem a do lesa, jak tam musí být krásně, dělat si co mě baví, fantazírovat o romantice a volném životě, o indiánech, skautech a kovbojích, což byly ideály mých tehdejších let ale realita byla jiná. Byli jsme doma tři kluci, táta moc nevydělával, chodil jsem do práce v jakémsi zeleném, zevnitř pogumovaném plášti, který táta dones odněkud z vagonu, modré rádiovce a těžkých botách s tlustými gumovými podrážkami. Na to, jak vypadám jsem moc nehledě, byl jsem učeň, obyčejné nic. Záviděl jsem středoškolákům, kteří chodili na jedenáctiletku a byli studenti. Ale já na to neměl. Byli jsme pro ně nižší kasta, se kterou se oni neměli o čem bavit. A s mými „spoluučni“ ze třídy mě též moc nezajímalo bavit se o fotbale, nebo jak byli v hospodě či o ženských. Radši jsem si sám fantazíroval, v duchu si představoval daleké kraje a život v minulých stoletích. Když si na to dneska tak vzpomínám a dívám se na to už jinak, byl jsem asi jako nějaká romantická pubertální slečinka, ale byl jsem to zas jenom já, neopakovatelný a povaha či nátura se nedá změnit a jiný jsem asi v tehdejší době a prostředí nemohl být. Někdy jsem si říkal, že se musím změnit, být jiný, průbojnější, smělejší, nebudu se tak stydět před holkama, být sebevědomější jako ti ostatní, ale nejde to. Člověk se nevyvleče ze své kůže, nepřekročí svůj stín. Byly to zmatky a pocity méněcennosti, jaké se dostavují v pubertě. Jednou jsem stál na zastávce autobusu ve Vratimově a vedle stála skupinka starých dědků, pensistů a vesele se bavili. Já jsem jim tenkrát záviděl, neměli ty problémy jako já. Snad bych si to s nimi i vyměnil. Ale oni jsou už dneska všichni mrtví a já jsem ještě tu. Též si myslím, že jsem měl až přehnanou účtu a respekt ke starším lidem. Oni měli vždycky pravdu, bylo třeba je poslouchat, byl jsem tak vychovaný z domova. Postupně jsem ale zjistil, že ne všichni jsou tak moudří a dobří. Že je i dost hlupáků a špatných lidí, kteří zakrývají svoji primitivnost vulgárním vyžadováním úcty ke své osobě jenom proto, že jsou starší. Poučovali mě a když jsem jim odporoval a i dokázal, že nemají pravdu a oni už neměli argumenty, přešli na hrubé okřiknutí typu: „co ty smrkaču mladý mi chceš vykládat, ty jsi nic nezažil, já to musím vědět lepší, už jsem něco prožil“. Tím mě ovšem nepřesvědčili, jenom utvrdili, že nemá cenu s nimi diskutovat. Byli to většinou staří komunisté, kteří ani neměli základní vědomosti o světě a přehled o dějinách. Bylo bezpečnější, naopak projevit údiv nad jejich moudrostí a nechat se poučit a v duchu si myslet své. Též mě urážela jejich vulgarita ve vztahu k věřícím, k náboženství, ke Kristu a k Panně Marii. Ale to jsem byl jenom obyčejný učeň, nejnižší stupeň dělnické třídy. Byl jsem moc disciplinovaný a vychovaný z domova, snad i autoritativním tátou, že jsem se radši podřizoval radám a příkazům těch dospělých.

Pokud si ještě dneska vzpomenu, tak v letech 1957 – 1960 se se mnou učili tito kluci:

Seidel, Šrámek, Rydel, Soukup, Kostřica, Bis, Beneš, Bohumínský, Babilon, Chlupatý, Suchánek, Kostka, Mazurek, Schucke, Smetana, Kabát, Janda, Procházka, Baran, Šindel, Lička, dvojčata Jan a Josef Balcárci.

Ten Hlavenka byl velký, humpolácký chlap, přesvědčený komunista. Měl asi 30 roků, vyučený modelář, který si udělal večerní průmyslovku a dělal „mistra výrobního výcviku“ a ve škole nás vyučoval předmět „speciální technologie“, což byla výroba modelů. Nebyl špatný pedagog, dovedl nás hodně naučit. Když v říjnu 1957 vypustili rusové první družici, byl on úplně v transu a někdy v listopadu, když bylo ráno v 6 hodin ještě tma, šli jsme se všichni před modelárnu dívat na oblohu, jak ona přeletěla. Též nám s nadšením vyprávěl, jak letěl v letadle TU-104 do Moskvy. Před námi zachovával dekorum slušného člověka, nesměly se používat vulgární slova, ale jednou jsem ho slyšel mluvit v dílně s ostatními starými tovaryši, když on mě neviděl a to používal slova jako kurva a piča jako na běžícím pásu. Před námi se též vyjadřoval vulgárně o Bohu a z Krista si dělal posměšky, což se mi dost nelíbilo. Jednou jsme museli přijít dělat v neděli, na mimořádnou směnu (soboty se dělaly normálně) a někdo z nás řekl, že musí jít do kostela. Hlavenka se na něho obořil: Aby jste tomu svému pánbíčkovi nohy neukousli! Ale byl pořád lepší, než druhý mistr Porembský, který nás měl ve 2. ročníku. To byl též mladý chlap, zpočátku mi byl sympatický, ale potom jsem zjistil, že je to primitiv a dost pije a měl okruh svých oblíbenců. Nehodnotil nás podle toho, jak kdo umí, ale kdo „to s ním uměl“. Někteří ani nebyli dobří, ale u něho si uměli udělat „dobrou pověst“ a jiní, ať se snažili jak chtěli, byli pořád špatní. U něho jsme se toho ani moc nenaučili. Byl takový chladný, úřední, neosobní. A nebyl jsem mezi jeho oblíbenci. Jednou v zimě jela naše třída na týdenní lyžařský zájezd někde na chatu. Bylo to zdarma, ale nejeli všichni. On vybral jenom ty, které on uznal za vhodné a já a pár ostatních, prý ti horší, zůstali dělat v dílně. Považoval jsem to za nespravedlivé, nebyl jsem tak špatný ani v dílně ani ve škole a jeli tam zas ti, které on vybral, jeho oblíbenci. Byl jsem mu prostě nesympatický a dával mi to najevo. Já si o něm zase myslel své, že je to primitivní člověk a má rád alkohol, někdy byl z něho cítit. Ale musel jsem to přežít a myslet si své. Školu jsme měli v Hrabůvce v areálu učiliště v budově nad jídelnou a jezdili tam i po „dílnách“, po práci, na obědy tramvají, protože jsme dostávali stravenky zdarma a potom zase zpátky na „Mírové náměstí“ a autobusem s přestupem v Kunčic a Vratimově domů. Tenkrát se dělaly ještě všecky soboty, ale v sobotu jenom do 12 hodin. V prvním ročníku jsme měli školu 5 dnů v týdnu a různé nové předměty jako: speciální technologie, technické kreslení, nauka o materiálu, občanská výchova, matematika, čeština, branná výchova, tělocvik. Technické kreslení a nauku o materiálu nás měl učitel Miroslav Liška. To byl velký, mohutný chlap a uměl naučit. Měl autoritu a kluci ho poslouchali. Měl takové přímé, chlapské vystupování, jednal s námi jako s rovnými, dospělými lidmi, byl prý vyučený dřevomodelář. Občanskou výchovu nás měla mladá učitelka s pěknou postavou a pěknýma nohama. Nevím už jak se jmenovala, ale moje fantazie se moc rozbíhala, když jsem viděl její nohy v punčochách před tabulí, nebo její prsa nalítá v těsné podprsence. Byla prostě „kus“ a všichni kluci mohli na ní oči nechat. Byli jsme třída samých kluků, holky se tam nikde neučily, snad někde v jiných oborech, ale nikde okolo nás. Ve druhém roce nás měl občanskou výchovu učitel Robert Olbricht. To byl malý, tlustý, holohlavý, brýlatý chlápek, který nás učil už ty různé politické nesmysly a asi jim i věřil. Strašil nás, že západní imperialisti jsou připraveni nás napadnout, všechno co jsme vybudovali nám rozbít a nás povraždit a podobné žvásty. Že kdykoliv, i zrovna když jsme seděli ve třídě, může přiletět americká raketa a nás zabít, že musíme být připraveni na jejich útok a my že chceme jenom mír. Jednou se probíralo zakládání JZD a já se hlupák nechal v diskuzi vyprovokovat a zeptal se ho, zda je správné, když sedlákovi který nechtěl vstoupit do družstva zabavili pole i veškerý majetek a vystěhovali ho i s rodinou do pohraničí. On se na mě obořil, že co to mám za názory, že když ten sedlák nechce s námi společně budovat socialismus a nechce nám všem dát svůj majetek, je správné mu ho odebrat a vystěhovat ho a jeho „převychovat“. To jsem si uvědomil, že diskutovat s ním je zbytečné a i nebezpečné, protože mě potom už považoval za „reakcionáře“.

Někdy o prázdninách zajel se mnou táta na motorce do Hrabůvky, kde bylo učiliště. Tam bylo nějaké informační setkání všech, co byli přijati do učení a my, modeláři jsme dostali instrukce kde a kdy se máme dostavit prvního září k nástupu do učení, co si máme opatřit a další. Já si už ten první den nepamatuju, (asi skleróza), vím jenom, že jsem jel autobusem z Řepišť, který jezdil do Ostravy a vystoupil v Kunčic, tam přesedl na autobus který jezdil z NHKG do Vítkovic. Tam vystoupil na „Mírovém náměstí“ a přesedl na tramvaj č. 7 (říkali jí komárek) a s ní jel až do Hrabůvky na zastávku „Jubilejní kolonie“. Tam vzadu byl areál učiliště, školy i internáty pro všechny učně. Na autobus i tramvaj jsme si potom museli zas vyřídit průkazku, kterou si dávali na učilišti každý měsíc potvrzovat, abychom měli slevu. Z mých bývalých spolužáků z Vratimovské školy se se mnou učili za modeláře ještě Pepa Chlupatý z Řepišť a Jiří Babilon z Vratimova. Ve třídě v 1. ročníků nás bylo asi 20 a byli tam samí kluci z celé severní Moravy. Učili se pro různé podniky kde byly i slévárny a ti, co to měli daleko, bydleli na internátě. Učili se pro NHKG (Babilon a Chlupatý), ale i pro Kopřivnici, Fulnek, Frýdlant, Přerov, Třinec a jiné. Třídu jsme měli přímo tam v budově vedle internátu. Byla tam i v přízemí kuchyň a velká jídelna a i my, kteří jsme nebyli na internátě jsme dostávali stravenky na obědy. Ty se vydávaly v jídelně u okénka na tácy a jedlo se u umakartových stolů. Před okénkem se stávalo v dlouhé frontě, která se táhla podél stěn a učni z vyšších ročníků „mazáci“, kteří přicházeli poslední, se obvykle najednou seběhli k okénku, nastala tam tlačenice, chumel, nacpali se před nás a my museli čekat dál. Později tam už mívali dozor vychovatelé z internátu. To bylo v mém prvním ročníku v roce 1957-58. Práci v dílně jsme měli v 1. ročníku v modelárně v podniku závodu VŽKG číslo 5 u vysokých pecí. Byla to dlouhá budova s železnou konstrukcí s velkými okny ve všech stěnách. Přes celou halu vedlo uprostřed kolejiště a po něm bylo možné dovézt na vozíku dřevo, desky ze skladu, ohrazeného areálu nedaleko modelárny. My, učni jsme měli vyhrazené místo, ohrazené drátěným plotem, vedle kanceláří a výdejny materiálu. V ostatním prostoru haly měli své „banky“ normální tovaryši, staří modeláři. Teprve tam jsem uviděl, co jsou to modely a jak složitě a přesně se musí vyrobit. Doma jsem znal něco už od táty, když dělal bečky a též jsem už si i něco zkoušel ze dřeva vyrobit, ale to, co bylo tady bylo něco jiného. Nejdřív jsme se učili ručně řezat, hoblovat, měřit, dlabat, každý měl svůj „hobelbank“ (česky stolici) a skříňku s nářadím. To jsme nafasovali a museli si hlídat, starší ročníky „vercajk“ rádi kradli. Naším mistrem byl mladý chlap Václav Hlavenka, modelář, který si udělal večerní školu, komunista „dělnický kádr“. Potom nás učil i ve škole „odbornou technologii“. Zpočátku jsme byli dost „vyjevení“, jako první ročník a dívali se s úctou na výrobky našich starších učebních ročníků, kteří byli už dost „machři“, skoro už jako normální tovaryši tam za drátěným plotem. Ta naše modelárna stála v poli, vedle byla další hala nástrojárny, dřevěné boudy a přístřešky skladu dřeva a dále potom velké dřevěné „šopy“, jakési stodoly, kde v regálech byly podle čísel uloženy modely. Ty byly různých velikostí a tvarů, od velikosti jako auto, až po velikost krabičky zápalek, natřené různými barvami, zpočátku lihovými, potom už acetonovými. Na šedou litinu červené, na ocelolitinu modré, na mosaz a bronz žluté a i další barvy. Každá litina měla též při tuhnutí jiné „smrštění“ a při výrobě modelu se používaly zvláštní metry. Byly o 1 nebo o 1,5 či 2 procenta delší než normální, protože odlitek se po vychladnutí smrštil na normální velikost. Pro dutiny v odlitku se musely vyrobit písková jádra, které se vložily do hotových forem z písku ve slévárně před nalitím tekutého kovu. Ke každému modelu bylo několik dřevěných „jaderníků“ k výrobě jader a modely se skládaly z mnoha volných dílů, podle „dělících rovin“ a různých volných částí, které se potom postupně vytahovaly po zaformování modelu do slévárenského písku do formovacího rámu ve slévárně. Každý model musel mít i určité úkosy, sešikmení stěn, aby se dal vytáhnout z mokrého písku a musel být na milimetr přesný. Ale nebudu tu vysvětlovat celou technologii výroby modelů. Bylo to na nás zpočátku moc složité a trvalo nějaký čas, než jsme se naučili aspoň vyhoblovat či slepit něco, co mělo přesný tvar a rozměry. V dílně byly i stroje, které jsem dosud neznal, jako hoblovačky, pásové pily, cirkulárky, vrtačky, brusky, soustruhy, ale na těch jsme v 1. ročníku nesměli dělat. Všechno se dělalo ručně. Šatny jsme měli my učni zvlášť v jakési spojovací budově mezi modelárnou a nástrojárnou, kde se chodilo cestičkou mezi nima okolo kotelny. V naší šatně, kde jsme měli dřevěné skříňky na šaty byly též další dřevěné zamčené dveře, které vedly do koupelny, kde se sprchovaly ženské z nástrojárny. Byly v nich už navrtané dírky a kluci se chodili dívat, jak se ženské po šichtě sprchovaly. Stačilo odsunout skříňku od dveří. Potom si ale ženské stěžovaly, tak mistři Hlavenka a Světlík přišroubovali na dveře tabuli plechu. Na placu, mezi modelárnou a nástrojárnou stála cihlová kotelna s vysokým komínem, kde se topilo pod kotly dřevěnými odřezky, hoblovačkami a odpady z dílny. Též si jiště pamatuju na starého skladníka ze skladu dřeva, jmenoval se Seltenreich a byl někde od Opavy z „Prajzka“. Hromady fošen a desek různého dřeva byly pod dřevěnými přístřešky uloženy a sušily se tam několik let ohrazeny plotem a dřevo se tam chodilo fasovat na pracovní poukázku s vozíkem. Spotřeba se evidovala a zapisovala na pracovní listy k modelu. Dále okolo cesty ke slévárně byly velké dřevěné sklady starších modelů, které se při další potřebě tam podle čísla vyhledaly, odvezly do dílny a opravily, přeměřily a natřely a znovu se použily k výrobě forem. Jednou jsem tam viděl přes okénko ve staré boudě mezi různým harampádím schovaný velký mosazný odlitek německé orlice s věncem a haknkrajcem, asi půl metru vysoký. Asi ho tam někdo schoval ze šrotu, určeného k roztavení. Uvažovat jsem, že by se dal ukrást, ale jak ho dostat přes vrátnici? Byl jsem učeň a neměl možnost něco přenést ven. Malé věci, „fušky“, tajně vyrobené různé hračky, pistole, letadla jiné věci ze dřeva se dalo schovat pod kabát, ale větší už ne. Vrátní kontrolovali tašky a museli jsme ukazovat průkazky. V prvním roce jsme toho moc „ufušovat“ nemohli, nesměli jsme dělat na strojích. První „mašina“, na kterou jsme dostali bezpečnostní školení a povolení byla stará, litinová pásová pila, která stála na rohu u našeho ohrazeného areálu. O pily a veškeré stroje v dílně se staral a brousil je na bruškách starý zámečník, údržbář Uher. Jednou mu tam udělali velkou oslavu, že měl odpracováno 40 let v dílně. Zakrátko potom šel do pense. Nám to připadalo tenkrát nepředstavitelné, 40 roků dělat v dílně. Hlavenka nám dělal přednášku, kolik to bylo práce, co on za ty roky udělal a jak si máme vážit, co udělal pro společnost. Náš spolužák Lička řekl, že by chtěl vidět tu hromadu peněz, co za tu dobu vydělal. 

Už někdy o prázdninách jsem dostal písemné oznámení, že jsem byl přijat do učení za dřevomodeláře ve „Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda“. Asi to tam „zařídil“ ten můj „křesnik“, Karel Valas. Měl jsem na vysvědčení tři trojky, tak jsem nemoh uvažovat, že bych moh jít dál na „jedenáctiletku“. Nešlo mi to v matematice, fysice, chemii, předmětech technického zaměření, kde se muselo logicky uvažovat a naopak humanitní předměty jako dějepis, literatura, kreslení i biologie mě bavily. Měl jsem nastoupit do první třídy asi o rok později, protože jsem se narodil 7. září a do školy jsem šel už 1. září 1949, kdy jsem měl teprve 6 let. Ale u nás na Ostravsku byla většina škol s technickým zaměřením, průmyslovky a chemičky a jediná vysoká byla „Báňská“. K přijetí na střední školu se vyžadovalo vysvědčení, kde nesměly být trojky. A toho jsem já nebyl schopen dosáhnout. Přitom jsem ale záviděl spolužákům, kteří šli na jedenáctiletku, což bylo dnešní gymnázium, nebo na jinou školu. Učitelé jim též už v 8. třídě věnovali více času, aby byli líp připraveni a nedělali škole ostudu, zatím co my, ti horší, jsme už je nezajímali. Jedinou výjimkou, které jsem se dost divil, bylo, že se na jedenáctiletku do Vítkovic dostala moje spolužačka z Řepišť, Květa Šodková, která se učila ještě hůř než já. Učitelé s ní měli dost problémy a stejně potom v prvním roce musela „přerušit studium“ protože ho nezvládala. Chtěla prý být učitelkou. Potom mi teprve došlo, proč se na školu dostala. Její táta, Viktor Šodek byl redaktorem v ostravském deníku „Nová svoboda“, velký komunista a jeho otec zakladatelem strany v Řepišť a on sám vystupoval velice arogantně a suverénně a lidé se ho báli. Sám si ho ještě pamatuju jak jsem je vídával na různých akcích i s ostatními „soudruhy“ společně s Pawlasem Polachem, Paličkou, Krasulou, Michenkou, Stachovským a dalšími. Měl jsem z nich vždycky podvědomě strach a cítil k nim odpor. Oni se nás, kteří jsme nebyli „jejich“ a ještě k tomu chodili do kostela a nebyli ani v organizaci ČSM, dívali přezíravě, asi jako na nevolníky, či méněcenné, které je třeba „ideologicky převychovat“, ale i sledovat. Nebyli jsme pro ně ani „lidi“, ale jenom nějaká masa, „plebs“ se kterou si můžou dělat co se jim zlíbí. Většina z nich byli též myslivci. Tenkrát dostal povolení k vlastnictví zbraně jenom komunista, takže tam byli zas jenom mezi „svými“ a nikdo jiný neměl šanci. Vzpomínám si, jak jsem jednou šel po cestě u nás v lese a byl tam zrovna hon. Najednou se jich objevilo plno proti mně s puškami, šli v rojnici, samé známé firmy které jsem znal a oni mně též. Oni už znali moje smýšlení a též věděli, že rád chodím po lese, což se jim nelíbilo. Když byli okolo mě a posměšně s převahou se na mně dívali, slyšel jsem jak ten Šodek jízlivě, tak abych to slyšel, řekl „co kdybychom mu tak střelili jednu do řiti“ a ostatní se smáli. Já měl tenkrát asi 15 či 16 roků a nenáviděl ty známé „ksichty“, ale nemoh jsem nic dělat. Prošel mezi nima a oni se o mně bavili co jsem zač. Dnešní mladí lidé si asi ani nedovedou představit, že jsme museli žít v ustavičném strachu, že oni můžou když se jim zachce každého z nás „zlikvidovat“. Asi tentýž pocit měli nevolníci nebo otroci v minulosti. Nebylo ani pomyšlení, že by se dalo s takovými lidmi „diskutovat“ beze strachu, že potom ten, kdo by v diskuzi měl pravdu, neskončil v kriminále. Komunista byl pro mě nebezpečí a měl jsem se na pozoru. Radši jsem si nechával od nich „moudře poradit“ a udělal ze sebe „naivního hlupáčka“. Bylo to nejlepší, co se dalo udělat. Už v základní škole mluvili o pravdě a spravedlnosti, ale viděl jsem, že děti těch největších komunistů lžou a kradou, jsou egoisté a učitelé jim to tolerují a ještě je protěžují. Že sami učitelé nedodržují to, co nám říkají. Na komunitu jsem se už později díval vždycky „jinýma očima“. Nemoh jsem se s ním bavit „normálně“ jako s někým, ke kterému můžu mít důvěru. Na jedné straně jsme byli my, normální lidé, na druhé oni. Oni byli ti, kteří mají vždycky pravdu a bylo by zbytečné, s nimi diskutovat. A myslím, že i proto jsem začal mít potom zájem a sympatie ke všemu, co oni prohlašovali za špatné. Zkrátka jejich nepřítel byl můj přítel. A negace všeho, co oni vychvalovali. Tenkrát jsem to tak cítil a vytvořil si svůj politický názor a ten mi zůstal už na celý život. Ve škole nás učili, že za první republiky se lidé měli špatně, byla bída a hlad a teprve dneska se máme dobře, díky straně a vládě. Táta ale doma říkal něco jiného. Začal jsem se zajímat o první republiku. Komunisti nás učili, že skauti, trampi i kovboji a indiáni, všecko z Ameriky je špatné, dávali nám za vzor pionýry, Lenina, Sovětský svaz. Tím ve mně vzbudili zájem o to, co zavrhovali. Učili že němci a německá armáda byli ve válce špatní, hloupí a naopak sovětští vždycky stateční a vyhrávali. Tak jsem se zajímal o německé vojáky a byli mi sympatičtí. Učili že náboženství a církev jsou bludy a kněží jsou podvodníci, tím více jsem chodil do kostela a sympatizoval s lidmi, kteří byli komunisty pronásledováni. Ale navenek jsem musel hrát prosťáčka, který papouškuje co se od něho žádá. A tak to se mnou šlo potom i v učení a na vojně.  

O prázdninách s námi táta s mámou párkrát jeli „na výlet“, na celý den. Měli jsme „reži“ průkazky, tak vždycky vlakem. Byli jsme tak na Hostýně i na Radhošti a jezdili jsme přes týden, kdy měl táta volno mezi „šichtami“. Dělal 12hodinové směny a potom měl den volna. Když měl denní šichtu, vstával ráno o půl páté, máma mu dala snídani a šel do Paskova na nádraží a jel do Ostravy „na hlavní“ a do Mariánských hor, kde dělal posunovače na seřazovacím nádraží. Ze šichty přicházel o půl osmé večer zase z nádraží z Paskova. V černé, kožené aktovce nosil uhlí, které nasbíral napadané z vagonů.

Když jsem chodil asi do 6. třídy, jeli jsme na výlet do Prahy. Táta si vzal dovolenou a jeli jsme s mámou a Pavlíkem z Paskova a potom Ostravy rychlíkem. Vlak byl „narvaný“, všude plno, nebylo místo k sedění, seděli jsme v chodbičce na kufrech. Dlouhá, únavná cesta, nevyspaní, vstávali jsme ve 4 hodiny ráno, máma měla pro nás jídlo v taškách i pití, cesta trvala asi 5 hodin. Tenkrát jsem poprvé slyšel, jak se vedle nás bavili dva chlapi německy. Nerozuměl jsem jim, ale bylo to pro mě něco, co bych chtěl umět a naučit se též. V Praze jsme vystoupili, ale neměli jsme nikde zajištěný nocleh. Táta jako „ajznboňák“ šel na nádraží, že je tam noclehárna pro ně, ale tam mu řekli, že tam nemůžou vzít manželku a děti. Poslali nás do města, do kanceláře „Turist“ a tam nám dali adresu na nějaký levný hotel. Trvalo dlouho, než jsme ho našli a dali si tam věci, umyli se a pak šli do města. Byl jsem v Praze poprvé, chodili jsme po různých obchodních domech, ulicích, máma nás hlídala, měla strach ať se neztratíme a v jednom obchodním domě jsem se najednou někde zamotal a už je nenašel. Tak jsem šel za prodavačem a řek, že jsem se ztratil rodičům a on to dal vyhlásit rozhlasem a táta pro mě přišel. Byli jsme na hradě, v kostele sv. Víta, na Karlově mostě, v Národním muzeu, v Maroldově panoramu a jiných, pro nás nových místech, které jsem znal jenom ze školy. Večer jsme šli do toho „hotelu“. Dostali jsme nějakou malou místnost s poschoďovými postelemi, ale vůbec se nevyspali. Nemoh jsem na nezvyklém místě usnout, rozrušený z prožitého dne, pod okny jezdily celou noc tramvaje a na protější střeše blikala a rozsvěcovala se reklama. Ráno jsme museli vyklidit pokoj, kufr a tašky jsme odnesli na nádraží do úschovny a šli do města. U Vltavy táta koupil lístky na výletní jízdu parníkem. Poprvé jsem uviděl tak velkou loď. A jak velké potom musí být ty námořní. Po můstku jsme přešli na loď a jeli potom pár kilometrů proti proudu, zastavovalo se u nějakých přístavů, kde vystoupilo a nastoupilo pár lidí a jelo se zpátky do centra. Byl to ještě kolesový parník, topilo se uhlím a kouřil komín, byl jsem poprvé na lodi a chodil po schodech na palubu a dolů dovnitř. Nevím už, kde všude jsme ještě byli, nevyznal jsem se tam. Večer táta nemoh sehnat místenky, museli jsme jet obyčejným vlakem a nebylo zase místo. Někde v půlce cesty se jedno uvolnilo, tak jsme se střídali, jelo se v noci a Pavlík spal mámě na klíně, já už též usínal vestoje. Domů jsme dojeli až ráno a unavení se vlekli z Paskova z nádraží. Babička s malým Petříkem už nás čekala.

Na jaře v 7. třídě jsme byli na pohřbu našeho spolužáka Drahoslava Vašíčka (8. 11. 1942 – 5. 5. 1956), který se doma ve stodole oběsil. Prý to asi zkoušel jak se to dělá, uvázal si provaz na trám a dal hlavu do smyčky a podjel mu žebřík na kterém stál. Nikdo u toho nebyl, našli ho už oběšeného. Byl o rok starší než já, protože jeden rok ve škole propadl, neučil se zrovna dobře a měl též problémy s chováním. Bydlel v Řepišť na Obleskách, na konci cesty nad potokem u lesa až u Rakovce. Jeho rodiče tam měli po válce doma malý obchod, kde se prodávalo „smíšené zboží“, všecko co bylo potřeba. Jako malý kluk jsem tam chodil s babičkou, když tam „sbírala kontingent“ od okolních lidí, mléko a vejce na povinný státní nákup. On měl ještě staršího bratra Emila a mladší sestru Vlastu. Na pohřbu jsme byli celá třída, dostali jsme volno a vzpomínám si, že bylo krásně slunečno a na louce kvetly pampelišky. Šlo se za pohřebním vozem v průvodu z jejich domu na hřbitov. V kostele byl v bílé truhle naposledy vidět a měl na krku šálu. Je pohřbený v rodinném hrobě dole za kostelem a dneska jsou tam i jeho rodiče. Jezdil s námi autobusem ze zastávky „pod Vaňkem, na rybníčkách“, ale ve škole měl pořád problémy jak s učením, tak s chováním, vyvolával konflikty a rvačky. Na pohřbu ho ale učitelka „Černoška“ se kterou měl nejvíc „konfliktů“, vychvalovala, jaký to byl výborný žák a některé holky i brečely. Ale o mrtvých jenom všecko dobré. Občas zajdu k jeho hrobu, když jsem na hřbitově. Už je to hodně roků a málokdo si na něho ještě vzpomene.

Ještě jsem si vzpomněl, jak jsme byli s Pavlem pár dní „na prázdninách“ u naší tety „Juřičky“ v chatě na Morávce. To bylo ale ještě když jsem chodil asi do 3. nebo 4. třídy. Oni měli malou dřevěnou chatku, jenom takovou boudu, které říkali „vekend“ někde ve vrbině u řeky, později se musela zlikvidovat kvůli přehradě. Byla to jedna malá místnost, kde my jsme spali na matracích na podlaze a vařilo se venku na ohni. Byli jsme tam my dva s ní a její manžel Jan a jejich syn Stáňa a malá dcera Dana. Vedle tekla řeka, ale tam jsme měli zakázáno chodit. Bylo to pod starými vysokými stromy a na jedné silné větvi byla houpačka, kus desky na provaze. Bylo to dost vysoko, takže to lítalo daleko a nám se to líbilo. Stáňa už byl starší a měl tam gramofon na kliku a desky s písničkami od Voskovce a Wericha. Byli jsme s Juřicou a Stáňou na Travném „na hřiby“ a přišli celí mokří z vysoké trávy po dešti, ale s plným košíkem. Malá Dana měla tenkrát asi 3 roky a sotva uměla chodit. Táta pro nás potom přijel na „Zetce“. Dneska bych už to místo, kde chatka stála asi nenašel, přehrada ještě nebyla. Dodnes si ale dovedu vybavit tu „atmosféru“ a to prostředí tenkrát, i když si už nepamatuju detaily, určité věci si pamatuju dobře a jiné zas i ty důležitější si nepamatuju vůbec. Nevím jak to v mozku funguje, že něco se tam uloží a něco se vytratí a zmizí v nenávratnu. Někdy mi kluci připomínají příhody, co jsem s nimi prožil a já si už na to nevzpomínám.

O prázdninách jsme prožili několik dní „ve stanu“ v Kaňovicích na našem poli „na Sladkovem“. To pole koupil ještě za první republiky náš děda Augustin od nějakého Sládka, proto se mu tak říkalo. No a po válce, v padesátých letech, naše babička rozdělila to pole některým svým dětem, jiným dala peníze a chalupu. Náš táta a jeho sestra Marie dostali napůl to pole. Každý asi 8 arů, dala to přepsat na katastrálním úřadě. Je to na kopci nad svahem nad potokem u lesa, na rovině. Dole u potoka pod svahem byl statek sedláka Gavlase, a nahoře u cesty dřevěná chalupa „u Vavříka“. K našemu poli vedla od ní jenom stará polní, neudržovaná, bývalá obecní cesta a vedle ní byla alej „bílých slívek“ (švestek). Hned nad svahem, pod naším polem byla jakási malá rokle či bývalá pískovna zarostlá křovím a břízami s jezírkem vody na dně. To pole bylo tátovi ale stejně jenom na obtíž, protože v padesátých letech se musel odevzdávat státu „kontingent“, povinné dávky z úrody a on bydlel v Řepišť a dělal v Ostravě a jezdit obdělávat to pole tak daleko jenom kvůli tomu kontingentu bylo nad jeho možnosti. Do pronájmu ho též nikdo nechtěl, sedláci byli nuceni vstupovat do zakládajícího se JZD a neměli zájem ani zadarmo si ho najmout. Pamatuju si, jak jsem byl s babičkou Růženou z Řepišť pěšky v Kaňovic prosit sedláka Gavlase (v polích, ne toho pod kopcem), aby si to pole zdarma pronajal a odevzdával z něho aspoň seno, jako dodávky státu. Táta též kvůli tomu, že byl majitelem zemědělské půdy, přestal dostávat na nás kluky „dětské přídavky“. Později se dověděl, že se o to „postaral“ Josef Golík z Oblesek, který byl poslancem za lidovou stranu na okrese, ale byl to vlastně jenom „komunistický kolaborant“, nastrčená figurka, který jim hrál do ruky a ten to na tátu nahlásil. Potom ale i toho sedláka zlikvidovali, skončil v JZD a tak tátovi dali podepsat „darovací dekret“, že pole dobrovolně daruje státu. Musel ještě i zaplatit notářské poplatky. A na poli až do „převratu“ hospodařilo JZD. Ti rozorali příjezdovou cestu a zlikvidovali i alej ovocných stromů. Teprve po takzvané „sametové revoluci“ jsme říkali mámě, která měla už 80 roků a táta byl dávno po smrti, aby žádala o vrácení, že to „darování“ bylo vynucené. Tak jí Pavel zavezl do kanceláře do JZD v Bruzovic, kde s nimi o tom jednal nějaký inženýr Dítě a ten dělal s tím dlouho drahoty a všelijaké potíže, ale nakonec jí přišlo oznámení, že jí pole vracejí. Máma v roce 2006 umřela a pole vlastní dneska její vnuci Pavel a Rosťa Řehové. Ale to jsem zase odbočil a musím se vrátit k popisu našeho „stanování na našem poli“. Byli jsme tam já, můj bratr Pavel a náš soused, syn babiččiného bratra, Ladik Michenka. Já byl nejstarší, oni chodili ještě do základní školy do Řepišť. Neměli jsme „opravdový“ stan, jenom velký kus hrubého plátna, celty z nějakého asi velkého vojenského stanu, co táta dones ze „šichty“ někde z vagonu. Pomocí klacků a kolíků zatlučených do země jsme postavili jakýsi nízký přístřešek, do kterého se lezlo dírou a uvnitř na rozprostřeném chvojí a trávě jsme měli staré deky. Nedalo se tam ani sedět, bylo to nízké, sotva jsme se tam tři vešli. Venku jsme měli ohniště a vařili v kotlíku. Na vodu chodili do lesa do studánky. Na obranu jsme měli sekerku a nože. Dole za potokem bydlel nějaký Mynoř o kterém říkali, že zabil svoji mámu a je hledaný policajty. Strašili nás, že se potuluje v okolí. Měli jsme konzervy a nějaké jídlo a já vařil v kotlíku polévky a čaj. Tak jsme tam byli pár dní, bylo pěkné počasí, ve dne teplo, ale v noci pod dekama i když jsme byli navlečení do svetrů a tepláků, k ránu na slabé vrstvě chvojí na trávě bylo zima a moc jsme se nevyspali. Přijel se na nás podívat na kole Ladikův táta, stryk Bohuš. Přišel tam k nám i náš bratranec Jiřík, syn Slávky, sestry našeho táty, který tam bydlel naproti chalupy naší babičky. Měli jsme každý nějakou přezdívku a Ladikovi jsme říkali Diklač, Pavlovi Velpač ale Jiřík, který byl stejně starý to zkomolil na Digoč. Okolo té polní cesty kvetla mateřídouška, dole na svahu vysoká tráva a k našemu „stanu“ vedla alej stromů, bílých „slívek“. Kousek dál, přes cestu, byla „zgrapa“, zarostlá křovím, vrbami a břízami, kde rostly ale i „červené kozáky“ do polévky. Byla to romantika. Večer zapadalo slunce nad lesy v dálce na obzoru za kterými daleko byly naše Řepiště a dole v údolí pod námi byly skoro celé Kaňovice. Seděli jsme a vařili na ohni před stanem. V noci pod dekami jsme se moc nevyspali a též se báli, že nás někdo přepadne. Tak jsme tam byli pár dní, nevím už co všechno jsme tam dělali, já byl nejstarší a tak zodpovědný za ty dva. Jednou odpoledne se ale strhla strašná bouřka, liják, blesky, hromy, úplně se setmělo. Seděli jsme ve stanu, ale vzpomněl jsem si, že tam máme plno železných věcí, sekeru, konzervy, nože a jsme na kopci, kde je jenom náš stan, bál jsem se, že do nás udeří blesk. Blesky práskaly okolo a měl jsem strach o ty dva, tak jsem nařídil ať utečem do té „zgrapy“ vedle, že tam to bude bezpečnější. Vyběhl jsem do lijáku a myslel, že oni půjdou za mnou, doběh tam, ale oni zůstali ve stanu, tak jsem běžel pro ně zpátky. Oni ale nechtěli vylézt a leželi tam dál. Když potom k večeru bouřka ustala, měli jsme všechno promočené, do stanu nám natekla spodem voda, i deky mokré. Přijel pro nás táta od Jiříka, Miloš Vicher s trakačem a odvez nám věci do chalupy k babičce a tam jsme i spali. Jenom „stan“ zůstal na místě. Druhý den pro nás přijel táta a odvez nás domů na motorce. Jenom mě potom mrzelo, že Ladik potom každému vykládal, jak jsem se z té bouřky hrůzou zbláznil, a pobíhal venku v dešti od stanu k dolíku, zatím co oni klidně leželi dál ve stanu.