Po příjezdu do Slaného do kasáren jsme už žili jenom v očekávání odchodu do civilu. Na naší poddůstojnické cimře, hned za stolkem dozorčího baterie, v třetím patře u schodiště už se konaly denně různé pivní radovánky. Klusi se složili a poslali někoho z našich holubů do nedaleké hospody pro pivo. To se nosilo ve velké skleněné kouli, kterou sundali z lustru visícího na stropě jako osvětlení. Byla z mléčného skla a vešlo se do ní deset piv. Ty se rozlévaly do ešusů. Naši holubi už se těšili až my konečně vypadneme a oni budou mazáci. Už to všechno jelo jenom tak ze zvyku. Nic moc se už ani necvičilo, zaměstnání se různě odbývalo, na čtení rozkazu v pět hodin jsme chodili různě neoblečení, bez opasků a v teniskách, byla to jenom formalita. nechali jsme si v balíku z domova poslat civilní oblečení, které zatím viselo ve skladu u staršiny. Bylo ještě dost teplo, tak se chodilo nalehko, v košilích a teniskách a ještě dneska si vybavuju tu tehdejší atmosféru. Bylo nám i trochu líto, že už to končí, prožili jsme spolu nějaký čas a bylo to asi nejlepší období naší vojny. Ale vidina civilu nám zářila na obzoru a každý se už viděl doma. Bylo to za pár a už to vydržíme i pod vodou. Někteří si už dlouho denně stříhali krejčovský metr, ale já metr nikdy neměl. Připadalo mi to dost primitivní. A někteří tam primitivové opravdu byli. Už jsme oficiálně předali své kanony a auta svým nástupcům, kteří teď byli určeni jako velitelé družstev, vlastně obsluh kanonů a oni se těšili až k nim po našem odchodu přijdou nováčci, kterým oni budou velet. Na našich autech, Tatrách V3S jsme měli každá osádka velkou dřevěnou zamčenou bednu, ve které se vozily různé náhradní součástky ke kanonu i autu. Tam se též shromažďovaly věci, které se mohly někdy hodit. Nevím už odkud se to tam všechno dostalo, ale měli jsme tam navíc různé ešusy, celty, feldflašky, dokonce i kolo od auta a zvedák, co kdo donesl a někde našel. Mohl jsem si z toho vzít co chtěl, ale nebylo jak. Kluci, co to měli blíže, si různé věci odnesli domů, ale já to měl moc daleko. Tak jsem to předal tomu mému nástupci i s autem a kanonem a mými vojáky, obsluhou kanonu. Při oficiálním předávání materiálu, výstroje a příslušenství se snažil svobodník Milan Řeha z Ostravy na mě svést vinu za ztrátu sluchátek, které mu chyběly, nebo je chtěl ukrást do civilu. Každý velitel děla měl vyfasované sluchátka, kterými byl kabelem napojený na velitele baterie a mohl s ním komunikovat během střelby. Ty mu ale chyběly a hrozilo mu, že je musí zaplatit. Tak řekl našemu veliteli baterie nadporučíkovi Jaroslavu Kulhavému, že prý je půjčil mně, ale já o ničem nevěděl. Ty moje jsem řádně odevzdal. nakonec jsem musel napsat prohlášení, že jsem nic nepřevzal a nic nepodepsal a on to nemohl nijak dokázat. Nevím, jak to potom skončilo. Ten Řeha byl velký frajer a egoista, snažící se ostatní zesměšňovat a na všech parazitovat. Chválil se, že vystudoval průmyslovku. A nadešel poslední den vojny. Už den předem jsme odevzdali všechny nafasované věci staršinovi, i naše samopaly VZ58 a večer už někteří chodili v civilu. Na cimře se pilo pivo i kořalka, kluci zpívali a řvali, rozpárali některé slamníky, takže se tam válela sláma, suchým pecnem chleba se trefovali do žárovky od lustru na stropě, venku na chodbě strhli a rozmlátili nástěnku i denní rozvrh služeb. Naši holubi seděli schovaní na cimrách, aby jim nepřišli do cesty. Ani náš velitel Kulhavý se celý den neobjevil u baterie. Jenom jeho zástupce, poručík Karabec se na chvilku objevil, ale rychle zas odešel. Všechno obstarával náš roťák staršina. Moc jsme nespali, protože kluci popíjeli celou noc, dělali kravál, nesvítila žárovka a mě též ráno bolela hlava. Oblékli jsme si svůj civil a šli dolů do jídelny na poslední snídani. Naši holubi nás závistivě okukovali, ale za rok půjdou i oni domů. A zítra z nich budou už mazáci. Potom nástup venku na buzerplacu a proslov velitele našeho protiletadlového oddílu majora Vojtěcha Gregora, napomenutí, že ještě tři dny patříme pod vojenskou prokuraturu, kdyby jsme něco udělali, že nás můžou ještě zavřít, popřál nám a rozloučil se a odvezli nás nákladními auty na nádraží. Vlak jsme měli zdarma, dostali jsme vojenské jízdní příkazy. Na nádraží se ještě objevil náš velitel Kulhavý i náš roťák a podávali nám ruku. Někteří radši zalezli do vagonu, aby ji nemuseli podat. Já jim ji podal. A potom se už jelo domů. Bylo 24. září 1964. Dojeli jsme do Prahy a protože tam se muselo přestupovat na vlak do Ostravy, který jel z hlavního nádraží, musel jsem projít několik ulic a když jsem zjistil, že mám dost času, zašel jsem na Václavák. Asi jsem vypadal nějak neobvykle, protože když jsem si prohlížel výklady, oslovil mě nějaký chlap a říkal, jestli bych mu nedal 20 korun, že ho dneska pustili z basy. Já mu řekl, že mě dneska pustili z vojny. To ho zarazilo, málem se mi omluvil, že nevěděl, že dneska jedou vojáci domů. Vypadal jsem asi trochu exoticky, byl jsem oblečený v hnědých kalhotách, saku s černobílými kostkami a košili švédce, která se tenkrát nosila, bez zapínání u krku, černé nazouvací mokasiny a na hlavě tátův šedý plstěný klobouk, ještě z první republiky s černou stuhou. V ruce kulatý plátěný sportovní pytel, stažený nahoře šňůrkou. Tak jsem potom nasedl do vlaku a za čtyři hodiny dojel do Ostravy. Tam přestoupil, bylo to ještě to staré, špinavé nádraží s dřevěnými schody a z Frýdlantského nástupiště jel do Paskova a po chodníku do kopce přes Řepiště došel domů.

Snad se mi podaří napsat i další pokračování někdy příště.

Asi v polovině cesty mezi Kuřivody a Horní Krupou byl v údolí nedaleko cesty starý, zpustošený německý hřbitov. Zarostlý plevelem a trním, se sotva znatelnými hroby a shnilými dřevěnými kříži, zbytky polámaného a chrastím zarostlého plotu a vyvrácenou branou. Bylo to pro mne dost zajímavé, romantické. Několikrát jsem tam při svých pochůzkách zašel a přemýšlel, kdo a jací lidé tam asi leží. už ze školy jsem znal Máchův Máj i další jeho básně a povídky a celá tato pustá krajina se siluetou Bezdězu na obzoru na mě dost psychicky působila. Podzimní slunečné dni, toulky lesem sám, pozůstatky bývalých staveb po zmizelých obyvatelích, vše určeno k zániku. Nasbíral jsem tam též hodně hřibů, znal jsem i místa, kde rostly u potoků v listnatých lesích a sušené je dával do papírových sáčků a potom i z místní pošty poslal v balíku domů. Na tom hřbitově bylo jenom pár hrobů, asi obyvatelé z okolí, jména už nečitelná, kříže zarostlé křovím spadlé v trávě. Tenkrát jsem si ho i nakreslil do sešitu, kde jsem si kreslil na vojně některá místa, kde jsem byl. Ale ten sešit mi někdo potom ukradl. Musím tu též popsat jeden svůj zážitek, spojený s tímto hřbitovem. Jednou po zaměstnání jsem zašel zase s tím kamarádem do zmiňované hospody. On tam ale potom zůstal, odešel s tou svojí místní krásnou a já po vypití pár piv večer za tmy odešel sám domů do našeho domku v Kuřivodech. Cesta vedla kolem toho hřbitova. Polní, kamenitá cesta údolím kolem potoka, pár stromů a keřů okolo, potom zatáčka u hřbitova a pokračovala nahoru do kopce na velkou pustou planinu a přes další kopec, odkud už v dálce bylo vidět světla z Kuřivod. Svítil už měsíc a když jsem šel kolem rozpadajících se hřbitovních vrat, nevím co mně to napadlo, ve své opilecké pýše jsem do toho hřbitova zavolal: "Ihr tote, aufstehen!". A šel jsem dál po cestě mezi stromy do kopce. Po chvíli jakoby jsem slyšel za sebou nějaké zvuky, hluk, dusot, běžící kroky. Dostal jsem strach, padla na mně hrůza, otočil jsem se, ale nikoho neviděl. Začal jsem utíkat, byl jsem sám a uvědomil jsem si, co jsem to udělal. Běžel jsem do kopce a chtěl utéct co nejdál od toho hřbitova. Sotva jsem popadal už dech a nahoře na louce už jsem nemohl a musel se zastavit, ve strachu jsem dělal rukou za sebe znamená kříže. Ale ta hrůza z těch mrtvých mě doprovázela až domů a dlouho jsem ještě nemohl usnout. Už nikdy bych něco takového neudělal. Vím, že to byla jenom moje fantazie a snad i ten vypitý alkohol, ale nerad na to vzpomínám.

Můj pobyt v Kuřivodech se ale pomalu schyloval ke konci. Do vytouženého odchodu do civilu už zbývalo jenom pár týdnů či dní. Chodil jsem tenkrát každý den se skupinou svých vojáků kus do lesa směrem ke střelnici Hvězdov, kde jsme měli kopat jakýsi kanál, mělký výkop, do kterého se potom měl uložit a zasypat kabel, sloužící k telefonnímu či jinému spojení asi s posádkou nebo velitelskou pozorovatelnou. Bylo určeno, kolik metrů máme denně vykopat podle norem a já byl za zodpovědný. Ale jako vždycky, díky nedostatku autority kluci vycítili, že jsem slabý velitel a kopat se jim nechtělo. Přemlouvali mě, že už to mám za pár a proč bych je měl dále buzerovat, že se mi už nemůže nic stát a další řeči. Nakupovali v ARMĚ lahvové piva, které nosili na naše pracoviště. Na vykopané hlíně, které bylo ale jenom několik metrů délky seděli, popíjeli a hráli karty. Mě též napájeli a už jsem s nima nemohl pohnout a bylo mi už jedno, jak to dopadne. Moc se toho nevykopalo. Každý den jsem hlásil na posádku, kolik metrů máme vykopáno, na kontrolu stejně nikdo nechodil. Bylo krásné počasí, přes poledne horko a nikomu se nechtělo dělat. A jednoho dne přišla zpráva, že desátník Řeha si má sbalit věci, že pro něho přijede z jeho kmenového útvaru vozidlo a on se vrátí do posádky. Tak jsem se sbalil a další den pro mě přijeli. Na moje místo jako velitel tam nastoupil nějaký vysokoškolák absolvent. Byli to studenti, kteří při škole dělali i vojenskou katedru kurs pro důstojníky v záloze a půlroční praxi museli odsloužit u armády jako velitelé čet či zástupci a hned dostali hodnosti svobodníků či až četařů. Tak jsem mu to v rychlosti předal, moji skupinu, řekl jsem mu, že se pořád kope dál a odjel autem, které sváženo všechny poddůstojníky z odloučených pracovišť či jiných posádek do kasáren ve Slaném. Později už v civilu jsem se dověděl, že ten absolvent měl potom problém, že to řádně nepřevzal a nezkontroloval, ale u armády byl stejně velký bordel a nějak se to potom vyřešilo.

Na tu jízdu zpátky do kasáren si též dobře pamatuju. Přijel pro nás náš politruk ze Slaného, nějaký mladý kapitán. Dovezl nám zrovna i náš žold, což bylo tenkrát pro mě už desátníka 100 korun. Naložili jsme se, bylo tam už i několik kluků z jiných odloučených pracovišť, na korbu nákladní Tatry V3S a jelo se. Pochopitelně ten kapitál nechával zastavit skoro v každé hospodě, co po cestě byly A bylo jich hodně! My měli peníze a pilo se jenom pivo. Nakonec si z toho pamatuju jenom, že když jsme přijeli pozdě v noci do kasáren, ležel jsem vzadu na korbě mezi hromadou velkých polní a vedle ten kapitál, ožralý stejně jako ostatní, nebo se jen tak tvářil a rukou mi šmátral a hladil mezi nohama. Já se ani moc nebránil, byl jsem též už alkoholem zmožený a navíc, byl to důstojníka politruk. Nevím, zda byl opravdu buzerant, nebo to dělal jenom ze zvyku a v opilosti si mně spletl s ženskou. Druhý den bylo strašné opilecké ráno, ale v kasárnách se už stejně nic nedělalo. Aspoň my, co jsme šli do civilu.

Za lesem, u cesty od nás do bývalé osady Židlov, ze  které zbylo jen pár rozvalin a základů budov, stála ještě pěkná, cihlová kaplička mezi dvěma starými lípami. Byla už uvnitř vyrabovaná, bez dveří a oltáře, ale vypadala romanticky na malém kopečku. Zbyla tu asi po německých obyvatelích. Sedával jsem u ní a byl tam výhled do daleké, pusté krajiny. Jednou jsem tam přišel a z kapličky byla jen hromada cihel a sutin. nějaký vojenský mocipán ji nechal zbourat tankovým buldozerem. Nevím proč, nikomu tam nevadila. Dál po té cestě se rozkládala jenom pustá krajina, louky, křoviska a stromy, zákopy a okopy po tancích, rozvaliny dřívějších domů až daleko po kopce na obzoru. Též jsem tam objevil skupinu skalisek na stráni nad potokem, ve kterých byly vysekány celé místnosti. Vedly k nim vysekané schůdky a asi tam kdysi bydleli lidé, byly tam i okna a dveře se zbytky rámů a uvnitř i díra ve stropě jako komín, stěny obílené a srovnané jako v normálním bytě. Ale všechno už zpustlé a zarostlé křovím. Bylo září a já se tam potuloval pustou krajinou, v lesích, slunce zapadalo krásnými průhledy mezi stromy, bylo pravé indiánské léto. V lese jsem objevil též jakýsi bývalý lovecký zámeček, budovu mezi stromy, už bez oken a dveří s propadlou střechou, ale v honosném stylu s kamennými sloupy na terase a schodištěm v empírovém slohu. Pro mě to bylo romantické, prolézat tam sám a představovat si, jak to tam asi kdysi vypadalo. Končilo léto a ráno, když jsme přišli na pracoviště, kde jsme měli kopat jakýsi kanál pro uložení kabelu, třpytila se noční rosa na listech stromů v ranním slunci, krásné dny. Byly už to poslední dny vojny a civil už byl za pár. Ani potom v civilu už jsem se neměl tak dobře, kdy jsem musel pořád chodit do práce a dneska, po téměř 50 letech ještě na to vzpomínám. Vždyť tenkrát byl celý příští neznámý život ještě přede mnou a s různými možnostmi jeho prožití. Jednou jsem šel ještě s jedním poddůstojníkem, který byl též ubytovaný v našem domku (měl tam též vojáky, co dělali na střelnici) odpoledne do vedlejší vesnice Horní Krupá do hospody. Obyčejná vesnická knajpa v zapadákově, kde žilo jen pár dosídlenců. Pili jsme piva a snad i nějakou kořalku. On tam potom sbalil dvě místní holky, které si přisedly a pily s námi až do tmy. On byl už zkušenější a bylo vidět, že i ony jsou už dost zvyklé na vojáky. Ta jedna se mi i líbila, ale byl jsem jako vždycky dost neohrabaný, neuměl se s ní bavit. S holkou jsem ještě nic neměl a ona asi čekala, že to skončí někde venku jako obyčejně s nadrženým vojákem. Já se k ničemu neměl, byl jsem už napitý a když hospodský už zavíral, nabídl nám nějaký šofér, který tam s námi též seděl a popíjel, že jede přes Kuřivody a že nás vezme. Byl to nějaký místní a venku měl autocisternu, ve které se vozila močůvka nebo tekuté chemikálie, takzvaný hovnocuc. On byl též napitý, ale v takovém zapadákově to bylo normální a policajti tam nikde nebyli. V kabině už ale nebylo místo, měl tam několik kamarádů, co sním popíjeli. Ten můj kolega poddůstojník někde zmizel s tou jednou místní kráskou, ta druhá naštvaná odešla a já si musel vylézt nahoru na tu cisternu a tam se držel nějakého žebříku, co vedl k poklopu a jelo se. A to byla jízda. Byl jsem dost ožralý, sotva stál na nohou, auto se zmítalo, šofér to šněroval od kraje ke kraji z boku na bok, zima a noční vítr, sotva jsem se tam udržel. Když mě v Kuřivodech vysadil, klepal jsem se zimou a nevím ani, jak jsem došel domů a zalezl na  postel. Druhý den ráno mě strašně bolela hlava a celý den bylo blbě. Jako poddůstojník jsem naštěstí nemusel fyzicky pracovat, jenom jsem velel a byl odpovědný za výkon práce mých podřízených. Musel jsem s nima jít na pracoviště. Tam jsem to nějak přežil.

Někdy v srpnu vyšlo v rozkaze, že svobodník Řeha a několik dalších vojáků jsou odveleni na pomocné práce do výcvikového prostoru na Mimoni. Tak jsme si nabalili své polní věcmi, které tam budeme potřebovat, ostatní věci i samopaly jsme ale nechali doma. Odvezli nás tam nákladní tatrou. Já jako velitel a dalších 6 náhodně vybraných kluků od nás. Asi těch, co byli nejvíc nepostradatelní a byly s nimi v kasárnách problémy. Byli to ale prvoročáci, o rok mladší, ale už skoro mazáci, očekávající náš odchod do civil. Odvezli nás do vojenské osady v Kuřivodech a ubytovali jsme se v nějaké civilní obytné vilce u lesa. Byl to pěkný poschoďový domek, asi po německých obyvatelích, jako i ostatní domy u hlavní cesty, ale už dost schátralé po dlouhém používání armádou. Byla tam i vojenská prodejna ARMA, bývalá škola, dnes sklad a někde ještě zbytky nápisů jako Turnhalle, Volksschule a další polozbořené budovy zarostlé už trním a trávou. Náš domek byl kus za vesnicí u lesa u cesty vedoucí potom lesem, někde do prázdného vojenského prostoru, kterému se říkalo Židlov. V dálce ve směru, kde byla vesnice, za lesy na obzoru byl vidět kopec a na něm zřícenina hradu Bezděz. Naším nadřízeným tam byl válečný veterán, který přišel se Svobodovou armádou ze Sovětského svazu, Slovák, podplukovník Šamalík. Byl už to starý chlap, před důchodem a jak jsem poznal, moc si na vojenské vystupování nepotrpěl. Asi ho tam v armádě uklidili, protože byl fronťák a jinde by moc nebyl platný. Poprvé, kdy jsem zjistil, že je to taková šarže, honil jsem kluky v sobotu, kdy měl on přijít na sobotní prohlídku našich ložnic v domku, aby bylo všechno špígl nýgl bezvadné. Sám jsem to předtím kontroloval a strašil je podplukovníkem. Nakonec když přišel a my stáli v pozoru každý u své postele a podal jsem předpisově hlášení, on nic nekontroloval, podíval se a jenom řekl: Máte to tu kluci pěkné. Potom jsme se s ním i trochu skamarádili. Jednou jsme seděli večer s ním u ohně a byla diskuze, došlo i na politiku a optal jsem se ho, proč ti váleční veteráni, kteří též bojovali proti fašistům jako on, jenomže na západní frontě, museli z armády odejít a někteří byli i zavíráni jako agenti imperialismu. On říkal, že s tím nesouhlasí, ale oficiální politika je taková a oni musí poslouchat, co je nařízeno shora. Moc znalostí a vědomostí o historii ale neměl. Rád se napil, byl to takový lidový typ, asi jako major Terazky, ze Švandrlíkových Černých baronů. Asi toho za války dost prožil a nechtěl nám, mladým, dělat tvrdou vojnu a buzeraci. Měli jsme tam takovou práci, že jsme chodili na tankovou střelnici do prostoru Hvězdov. Tam jsme zalepovali díry v pojízdných terčích, siluetách tanků. To byly dřevěné rámy, potažené režnou pytlovinou, představující profil tanku zboku nebo zepředu, které se pohybovaly na nízkých železných vozících, tažených lankem po kolejích v terénu střelnice. Tanky na ně z určitých vzdáleností střílely. Ale cvičným střelivem, střely byly plněny prý jenom asfaltem. Takže proletěly při zásahu plátnem a my jsme zalepovali plátno nebo natahovali nové na rámy, či opravovali vozíky a kolejiště. Jezdily tam různé tankové i dělostřelecké jednotky odstřílet své ostré střelby. Odpoledne, po práci od 5 hodin jsme měli volno a mohli si jít, kde chtěli. Chodil jsem do lesa v okolí, rostly tam hřiby, tak jsem je sbíral a sušil na cimře na novinách. Byly tam lesy v okolí a civilisté tam do vojenského pásma nesměli. Už jsem to tam měl v okolí všechno prozkoumané a chodil i dále do pásma.

A čas v kasárnách zase ubíhal svým běžným životem. Služby, stráže, ale velitele stráže už mě nedali dělat, věděli, že nemám dostatečnou autoritu u manšaftu. Na vycházky do města jsem ani nechodil, nebylo kde jít a sedět v hospodě mě nebavilo. V létě jsme jezdili do okolních vesnic autostopem. Hned za kasárnami byla hlavní cesta na Louny a Žatec. Pamatuju si na blízké vesnice, Tuřeny, Studeněves. V lese u Tuřan byla vojenská střelnice, kde jsme jezdili střílet ze samopalu. Jezdilo se tam okolo polorozpadlého malého jakéhosi zámečku či sídla na kraji lesa. Jednou jsem si tam zašel na vycházce. Zepředu zavřená dřevěná brána a vysoký cihlový plot, ale zezadu se tam dalo přelézt ze zpustlé, zarostlé zahrady. Po několik schodech do místností v přízemí se zbytky rozbitého nábytku, kulečníkový stůl, po zemi listy z roztrhaných německých knížek, střepy z rozbitých oken. Bylo tam tajemné pološero, pusto a prázdno, daleko od vesnice. Vítr vrzal okenními rámy a šustil suchým listím všude i na schodišti do patra. nahoře ještě odlepené plesnivé zbytky tapet, na tmavé půdě pod propadající se střechou rozlámané polstrované židle a pohovka, promočené pod děravou střechou, všude špína, prach, vlhkost. Bylo to asi bývalé sídlo nějakého bohatého statkáře či šlechtice, ale už dlouho neobývané a zdevastované. Celé to mělo tajemnou, romantickou atmosféru, skoro jsem se tam bál. Představoval jsem si, jaké to tam asi bylo kdysi, knihovna, klavír, lidé, co tam žili, a dneska se o to nikdo nestará. Zvenku, ze strany od cesty, po které jsme jezdili, byla dřevěná prohnilá vrata zavřená, nádvoří zarostlé trním a křovinami, byla tam i nějaká kamenná barokní socha, vše jako v pohádce o šípkové Růžence. Kousek dál, u lesa pískovcový barokní kříž s Kristem, kterému urazili hlavu. V Tuřanech byla i hospoda a kostel a starý hřbitov. Na hřbitovy se vždycky chodím podívat, prohlížím si náhrobky a dovím se, jací lidé tam žili, čím byli, bohatí či chudí. V hospodě, co můžou vojáci jiného dělat, dát si pár piv a potom jít stopnout nějaké auto a jet do kasáren, být do večerky doma. V létě jsme jezdili stopem i dost daleko, přes několik vesnic po hlavní trase až do vesnice Bilichov, kde bylo velké koupaliště, spíše rybník. My vojáci jsme neměli plavky, ale schválně jsme si oblékli velké erární zelené vojenské trenýrky s nohavicemi skoro po kolena, které se zavazovaly na šňůrku a v nich jsme tam skákali do vody. Večer byl problém něco stopnout a dostat se včas domů. Ale vojákům projíždějící šoféři většinou zastavili.

Vzpomínám si též na jednu vycházku do města, kdy jsme museli utéct z hospody bez zaplacení. Bylo to v létě a my čtyři poddůstojníci jsme zašli do hospody Na střelnici. Pilo se pivo, byl už tam účet asi 80 korun, což bylo tenkrát dost a bylo to nějak před žoldem, nikdo neměl moc peněz. Když už kluci měli vypito dost piv, chodili přes chodbu na záchod. Po delší době se ale dva nevrátili a zůstali jsme u stolu jenom dva. Ti, co se vypařili, byli Bohdan Sehnal z Ostravy, zvaný Cigáro, protože se každého na potkání dožadoval: Nemáš cigáro? a už předtím vzpomínaný velký frajer Milan Řeha z Ostravy, zvaný Koza. Tomu tak říkali proto, že jednomu klukovi, který se jmenoval Jelen, ten Řeha začal říkat Koza, ale potom se to obrátilo a Koza říkali tomu Řehovi. Ti dva si furt půjčovali peníze, půjčil jsem ji i já hlupák a nikdy jsem už je nedostal zpátky. Nemohl jsem je z nich nijak dostat, vždycky slibovali že až příště. Dodnes mi dluží asi dvě stovky. Když jsme my dva, co jsme tam zůstali, zjistili, že oni utekli, mysleli si asi, že já a Slovák Chovanec, který tam zůstal se mou, to zaplatíme za ně, nemohli jsme odejít, vrchní si nás už hlídal. Ven se vycházelo hlavními dveřmi, ale na záchod se chodilo do chodby a na dvůr. Tam byly vysoké dřevěné vrata na ulici, ale zavřené. Nezbývalo nám než odejít jako na záchod do dvora a tam jsme se rychle vyškrábali na vysoké prkenné vrata a přeskočili do ulice a utíkali pryč. Víckrát jsem v té hospodě už nebyl. Ale co  nám zbývalo, z těch dvou by jsme ty peníze stejně nedostali.

Tenkrát někdy v létě jsme my, naše baterie, s výjimkou několika lidí potřebných do stráží a služeb, co zůstali v kasárnách, byli nakomandováni jako kompars na natáčení filmu Hvězda zvaná pelyněk, do Rumburku. natáčel ho režisér Martin Frič. Bydleli jsme tam ve velkých vojenských stanech na louce za městem. Dostali jsme uniformy rakousko-uherské armády, prý byly ještě ušité pro natáčení Švejka, ve kterých jsme chodili po celou dobu natáčení. Dostali jsme i pušky mausry a bajonety někde ze skladů z Barandova a s nimi jsme chodili též i do stráží v noci v táboře, i pochodovali po městě. Natáčely se scény na náměstí, kde byly německé nápisy na domech, reklamy a vývěsní štíty, potom jsme pochodovali po cestách v okolí seřazeni v řadách. Byl tam i vojenský poradce, starý plukovník ještě z první republiky, který radil, jak máme nést pušky a kulomety a jaká má být výstroj. Ti vpředu, co je brala kamera, měli pušky Melichery, ale my vzadu už Mausry. Ty uniformy byly jenom tak ušité pro film, bez podšívky a nekvalitně. Pamatuju si, že tam hráli herci, kteří už nežijou, a též i Bohdalka. Byli jsme tam několik dní a nic jsme za to nedostali. Teprve po letech jsem ten film viděl v televizi. A je politicky poplatný té době v níž se natáčel.

Nejprve nám vyhrožovali, že to půjde k vojenskému prokurátorovi, ale potom se to nějak ututlalo. Ten vojín Nový, který to zorganizoval, a ti, co s ním byli v hospodě, šli skutečně potom na 14 dní sedět do basy. Jenom mně pořád nevyšel v denním rozkaze datum nástupu trestu. Po nějaké době jsme jeli zas na cvičení a pak na ostré střelby, celý náš protiletadlový oddíl zas na střelnici do vojenského prostoru u Jinců a byli ubytováni zas na Felbabce. Asi nebyl čas, abych seděl v base, byl jsem velitelem děla a tak se to furt odkládalo. A protože ve vojenském řádu bylo ustanovení, že udělený trest vězení se musí nastoupit do jednoho měsíce a ten během pobytu na střelbách už byl překročen, už jsem trest nemusel nastoupit. Aby se to ale nějak oficiálně zdůvodnilo, náš velitel baterie nadporučík Jaroslav Kulhavý potom uvedl v rozkaze, že zahlazení trestu svobodníkovi Řehovi udělil za příkladné výtvarné provedení propagační nástěnky na střelbách. Uměl jsem kreslit a tak jsem tam dělal nějaké tabule s obrázky o našich střelbách na letadla. Už ani nevím, jak ty naše střelby v roce 1964 na střelnici v prostoru u Jinců dopadly. Asi špatné nebyly. Hodnotily se zásahy do blízkosti cíle, letícího šarkána, což byla dřevěná maketa letadla, tažená na dlouhém laně za letadlem. Střely prý se v určité výšce samy roztrhnou a střepiny zasáhnou cíl i když do něho přímo nenarazí. Střílela celá naše baterie, co je v době míru 6 kanonů najednou na prolétající letadlo táhnoucí šarkána nebo odvrácenou střelbu s pomocí soustavy zrcadel, kdy se vyhodnocovaly zásahy tak, že se mířilo a střílelo na cíl, ale střelba se vedla na opačnou stranu pod úhlem 90 stupňů. Střelby byly nějak začátkem léta, moc teplo ještě nebylo. Vzpomínám si, že mě lákaly ty tajemné lesy okolo. Jelo se tam auty do palpostů, asi 5 kilometrů po lesních cestách a na rozlehlé planině jsme odpojili naše kanony a zatlačili je do pozic, do kruhu, vyložili bedny se střelivem okolo každého, provedli navigaci, zaměření pomocí buzoly a úhlů, aby bylo správné zaměření na centrální řídící dálkoměr PUAZO a na další, moderní zaměřovací sovětský radar SON. Všechno bylo propojeno kabely a obsluhy jednotlivých PL.S.60-57mm jen čekaly na povely velitelů děl, aby mohly zasunovat zásobníky po 5 nábojích do podávajícího zařízení děl, mířiči drželi cíl v záměrných křížích svých kolimátorů a na povel pal mačkali nohou spouště. Kanony střílely dávkami pořád, dokud tam podavači zasunovali další napáskované zásobníky. Byl to ohlušující rachot, stál jsem za dělem a řval povely. Ty jsme mohli vydávat až po rozkazech velitele baterie, který byl napojen sluchátky na velitelství a asi i na pilota letadla. Střílet se mohlo až když se cíl objevil v sektoru palby, který byl vymezen praporky na tyčích pro jednotlivé kanony. Dneska už si nepamatuju všechny ty povely a povinnosti, které jsme museli znát a asi bych už ani neuměl velet obsluze kanony. A jak jsem se dověděl od současných kluků, co přišli z vojny, tak ty naše kanony se už dávno nepoužívají, na letadla se střílí raketami. Šarkána jsme tenkrát nesundali, to se povedlo jenom málokomu, ale nejhorší jsme též nebyli, snad existuje ještě nějaký záznam z té doby o Slánské posádce v archivu.

Mně lákaly daleké lesy na obzoru, kde byla dopadová plocha všech střeleb z kanonů i jiných dělostřeleckých útvarů. Ale z našich palpostů byl zákaz vzdalování, museli jsme zůstat na místě a do tábora u Felbabky jsme po odstřílení všech úloh, druhů palby, zas odjeli auty. Při cestě jsme míjeli jakousi hájovnu, malý obydlený domek se zahradou,kde žil asi vojenský hajný, daleko od vesnice v lese, kde byl zákaz vstupu, a já si představoval, jak to musí být romantické, žít tam daleko od lidí na samotě. Dneska to vidím ale jinak a žít bych tam nechtěl. Na Felbabce jsme byli ubytováni zas v budovách, které jsem já už v zimě hlídal. V tom našem domku teď bydleli důstojníci. Ubikace mužstva a velká dřevěná jídelna připomínající stodolu, kuchyně, ošetřovna a další budovy byly v provozu. Jezdily tam na střelby všechny útvary z dalekého okolí přes celé léto. Po odstřílení povinných úloh se jelo zase domů do kasáren. Nevím, jak to tam vypadá dneska, po skoro 50 letech, od té doby už jsem tam nikdy nebyl.

Po delší době jsem se zase dostal ke psaní. Venku krásně svítí slunce, je teplo a já tu sedím a namáhám paměť, abych stihl ještě něco zapsat, než bude ze mě starý, senilní dědek a mozek mi už nebude tak sloužit. Teď popíšu, proč jsem dostal trest 14 dnů basy, který jsem potom ale stejně nenastoupil. Bylo to někdy na jaře 1964. Asi v březnu či dubnu, sníh už nebyl, snad jenom ještě někde v lese. Z naší posádky se jezdilo do stráže, hlídat muničák na Hvězdě. Bylo to asi 5 kilometrů od kasáren v lese za vesnicí, kde byly mezi stromy bunkry a zděné budovy v areálu obehnaném drátěným plotem. Tam bylo skladováno střelivo, munice do pěchotních zbraní, ale i do kanonů a tanků, granáty a další výzbroj. Železné dveře do nich byly vždycky zamčené a zapečetěné. Před branou do tohoto areálu u lesní příjezdové cesty byla malá přízemní budova o dvou místnostech, jako strážnice. A tenkrát jsem byl v rozkaze určen do služby jako velitel stráže. Služba se nastupovala vždycky další den po rozkaze, kdy ostatním začínalo volno a do služby se nastupovalo v 6 hodin večer. jako poddůstojník jsem míval službu v kasárnách, jako dozorčí u baterie, nebo v kuchyni, pomocník dozorčího oddílu, dozorčí kontroly u brány nebo v autoparku. Na tom muničku též už jsem párkrát byl, ale jenom jako závodčí, nikdy jako velitel. Před nástupem se provádělo takzvané poučení, kdy se procvičovaly správné způsoby předávání stanoviště, střídání strážných, zavádění a jiné ptákoviny, které se ale v praxi, kde se kluci znali a když tam oficíři nebyli, stejně neprováděly, nebo jenom formálně, když tam byl někdo nový. Odjeli jsme jako obvykle gazem celá stráž na Hvězdu a tam vystřídali ty, co tam skončili. Ti odjeli do kasáren a my, já závodčí a 5 strážných nastoupili na jejich místa. Vše proběhlo normálně. Bylo tam tenkrát zvykem, že pokud jel z kasáren deveťák (dozorčí vojenského tělesa) na kontrolu stráží a projížděl hlavní branou, telefonoval strážný z brány hned na strážnici, že jede kontrola, aby se na to připravili. V poledne se na strážnici vozil ve várnicích též oběd. Tentokrát ale deveťák místo jízdy svým služebním gazem, sedl nepozorovaně dozadu do gazu s obědem a dozorčí na bráně ho prý neviděl a projel, tak mi to potom řekli. Na naší strážnici byla pohoda. Moji podřízení byli už většinou mazáci, stejně staří jak já a já se svou slabou autoritou jsem nebyl schopný je nějak buzerovat. A oni toho využívali. Byl tam zkrátka jako se říkalo bordel. Venku před vchodem měl stát návěstný, který měl hlídat a zastavit každého, kdo se přiblížel. Ten tam nebyl. Takže když přijel gaz, vyhrli se všichni ven a mysleli si, že přijel oběd. Byli jsme bez blůz, opasků, svlečení a hrli se k autu pro várnice. A z auta najednou vystoupil deveťák. Byl to nějaký neznámý důstojník ze štábu pluku. Oni měli někdy služby i v našem protiletadlovém oddílu, protože v kasárnách byl i štáb pluku. On šel okamžitě dovnitř. Snažil jsem se mu podávat hlášení, ale on mě hned seřval, co je to tam za bordel. Byl jsem též svlečený a zrovna si tam něco maloval a psal do sešitu. Ostatní se též povalovali bez bot, pekli na kamínkách topinky. Věděl jsem, že bude průšvih. On mě vyzval, ať jdeme se závodčím na kontrolu stráží. Jeden z kluků se sice pokusil utíkat dolů do vesnice do hospody, ale už to nebylo nic platné. Došli jsme s ním a závodčím na první stojku, stanoviště, kde měl být strážný, ale nikdo tam nebyl. Deveťák se mě zeptal: Kde máte strážného, nikdo tu není! Já tvrdil, že nevím, že by tam měl být. Totéž i na dalším stanovišti. Též nikdo. Ani na dalším. Dále už se se mnou nebavil a když jsme se vrátili na strážnici a on telefonoval do kasáren, začali přibíhat strážní, kteří byli v hospodě, ale už to nebylo nic platné. Celý ten průser měl na svědomí zase ten vojín Nový, který byl se mnou už v peešce, ale stejně byl potom degradován a měl už hodně průšvihů. Já sice věděl, že ti kluci odešli ze stojek do vesnice do hospody, kde byla pěkná, mladá hospodská, jako už párkrát předtím. Se samopaly a ostrým střelivem v sumkách odešli na pivo. Tvrdil jsem, že jsem to nevěděl a oni to potom potvrdili, že tam sami utekli, nikdo mě neshodil. Naši strážní směnu přijela z kasáren vystřídat jiná, narychlo sestavená a my, hlavně já, velitel, byli odvezeni do kasáren a čekali na trest. Tvrdil jsem pořád, že jsem o ničem nevěděl. To mi ale nepomohlo, dostal jsem kázeňský trest, stejně jako ostatní, 14 dnů ostrého vězení. Vyšlo to potom v rozkaze.

Další den se všechno přesunovalo zas dál, jelo se do dalších pozic. Nevím, kde se pohybovala naše baterie s kanony. Kluci potom říkali, že spali na korbách aut, přikrytí hrubými plachtami, kterými jsou zakryty kanony při transportu za auty. Pod dekami a zahřívali se navzájem, vždy celá obsluha kanonu na své tatře. My regulovčíci zase stáli na křižovatkách a řídili dopravu. Když jela naše kolona, zastavovali jsme civilní auta našim jsme ukazovali směr praporky. Poslední jedoucí gaz nás sbíral a vozil zas dopředu. Potom jsme byli v nějakém lese, sněhu po kolena, přes poledne zasvítilo i slunce a oteplilo se. Nás pár regulovčíků, co jsme měli volno, jsme si vylezli na korbu nákladního auta s bednami se střelivem a tam jsem po celtou ohřátou sluncem na chvíli usnul. Ale celý den jsme nedostali nic k jídlu. Prý se někde ztratila polní kuchyně a nedojela. Cucali jsme sníh a výhonky smrků. Ani naši štábní důstojníci a další personál nedostali jíst. Oni ale měli nějaké zásoby, konzervy v autech, neměli se tak špatně. Ale když se navečer konečně kuchyně objevila začal se do ešusů fasovat guláš, nahrnuli se nejdřív z vytopených štábáků do fronty oficíři a potom teprve mohl nastoupit manšaft. A jak se k těm kotlům nedočkavě hrnuli, museli jsme jim udělat místo. Ironicky jsem si tenkrát říkal: A to má být náš vzor? Za ně máme ve válce bojovat? Za takového socialistického důstojníka jsem nebyl ochotný hnout ani prstem. Je to stejné, jako když nám říkali, jak to bylo za první války v rakousko-uherské armádě. Kdy hnali oficíři manšaft na jatka a sami si žili jako prasata v žitě. Za tyto tady bych měl nasazovat svůj život? To mě jenom utvrzovalo v mém postoji k stávajícímu socialistickému režimu a v názoru, že v případě války bych se snažil nechat zajat nebo i přeběhnout na druhou stranu. Ovlivnilo mě asi i to, že jsem byl nevyspalý, promrzlý a hladový a unavený a tady viděl ty vypasené, zpupné obličeje, pro něž jsme my byli jenom šedá masa manšaftu. Vzpomněl jsem si na Napoleonovu armádu na cestě z Ruska. jak zima a hlad dovede rozložit morálku a kázeň. A to jsem nespal jenom dva dny a nejedl jeden. naštěstí už se ta naše anabáze chýlila ke konci. Poslední den cvičení, protože v noci byly pořád velké mrazy a náš velitel protiletadlového oddílu divize ve Slaném, major Vojtěch Gregor, měl asi obavy, aby mu vojáci nezmrzli, jeli jsme celou noc zpátky a k ránu, ještě za tmy jsme se zastavili v posádce v Nepomuku. Tam jsme si na pár hodin oblečení lehli v klubovnách a společenských místnostech kasáren, kde bylo teplo. Potom se jelo dál domů do Slaného. Já se zas moc nevyspal, protože regulovčík zůstal zapomenutý dlouho v noci na nějaké křižovatce. Dlouho už nic nejelo, nevěděl jsem, kde jsem, v dálce svítilo pár světel nějakých chalup. Mráz a vítr, myslel jsem, že mně tam už zapomněli, že se budu muset dostat nějak sám do posádky. Neměl jsem peníze a nevěděl, kde jsem. Nemohl jsem ani odejít z místa, protože kdyby oni jeli a já tam nebyl, asi by mě nehledali. Když už jsem byl úplně promrzlý, až k ránu se objevil gaz a naložili mě polozmrzlého a odvezli do Nepomuku. Ale sotva jsem zalehnul, už byl budíček a jelo se dál. a my zas regulovali. Konečně jsme dojeli domů a ačkoli bylo odpoledne, měli jsme povoleno jít spát. Ten major Gregor byl sice přísný, ale k vojákům se choval spravedlivě a staral se o ně. Byl to jeden z mála důstojníků, kterého jsem si vážil.

Někdy v únoru 1964 vyjel celý náš útvar, mimo několika strážných a služeb v kasárnách, na několikadenní zimní cvičení. S veškerou bojovou technikou, auty, kanony i bojovou zástavou a ostatními nezbytnými věcmi. Já spolu s několika dalšími jsem byl určen do funkce regulovčíka. To nás rozvezli nejdřív gazem na křižovatky, kde měl projíždět vojenský konvoj a my jsme praporky ukazovali šoférům směr, kam mají jet. Po projetí všech vozidel nás zase naložili do gazu a zase jsme kolonu předjeli a rozestavili na další křižovatky. Mrzlo, byl sníh, ale byl jsem navlečený, několik vrstev prádla, vatované vložky do maskáčů a na ledvinách přišitou vysušenou kůži ze srny z Felbabky. Línaly z ní chlupy, ale hřála. Jelo se po různých cestách, projeli města a vesnice, dneska už vlastně nevím, kde jsme tenkrát byli. K večeru jsme dojeli do nějaké prázdné polorozpadlé vesnice, bývalé německé. Na malém návsí pár kdysi honosných domů, dlouho už ale neobydlených, rozbitá okna, dveře, prohnilé střechy. Byl tam ubytován štáb naší jednotky a my regulovčíci též. Byl už večer, v únoru se brzy stmívá, ale ze zvědavosti jsem tam prolezl pár domů. Bylo to romantické, šmátrat po zaprášených prohnilých půdách a místnostech. Někde ještě zbytky rozbitého nábytku, skříní, postelí, roztrhané knížky a noviny, vše zatuchlé a špinavé. Ve chlévě visely na zdi ještě zpuchřelé chomouty a řetězy a shnilá sláma. Dost to na mě působilo, říkal jsem si, jak to tu asi vypadalo, když tu žili lidé, kteří odtud byli vyhnáni a kde jsou asi dneska. A jestli ještě žijí. A proč tu jsou jenom ty rozpadající se ruiny. Ale rychle se setmělo a na návsi stálo plno štábních vozů, kterým se říkalo ERENA skříňových, ve kterých spali oficíři ve spacácích a přitápělo se v nich malými kamínky, do kterých se zvenčí přikládalo uhlí. Někteří i odjeli někam do hospody. Tenkrát jsem tam zažil i tu už zmíněnou příhodu s otevřenou a nehlídanou ERENOU, v níž se na podlaze nacházela v dřevěné bedně bojová zástava našeho pluku. Stačilo by ji jen odnést a zahrabat někde v lese. My vojáci, záklaďáci jsme byli ubytováni v sálu bývalé hospody. Na podlaze shnilá prkna, všechno promrzlé, vlhké. Pokusil jsem si lehnou na jakési pódium a zabalil se do vojenské deky, kterou jsme si přivezli na své polní přivázanou nahoře jako bandalír. Ale spát se nedalo. Na studených deskách jsem se klepal zimou, otáčel z boku na bok pod tenkou dekou, od huby mi šla pára. Ostatní v sálu na tom byli stejně. Někteří si rozprostřeli hrubé, celtové plachty z aut a kanonů na staré hnojiště se zbytky slámy ve statku a dalšími se přikryli a bylo prý jim docela teplo i v tom mrazu. Já ale nespal celou noc. Další den jsem byl přidělen do strážní skupiny. Střídali jsme se ve dne po čtyřech hodinách a v noci po dvou. A zase jsem se nevyspal. Ve dne to ještě šlo, nebylo tak zima a dostali jsme jídlo a teplý čaj. Ale v noci se to zdálo nekonečné. Mráz, sníh, mrzly nohy, na čistém nebi miliony hvězd a sníh vrzal pod nohama. Měli jsme obcházet celý areál té osady s množstvím aut, radiovozů, agregátů a další bojovou technikou. K ránu, když bylo nejvíce zima, vlezl jsem do jakési rozpadlé stodoly a lehl si vzadu na slámu. Ale bál jsem se, že bych mohl usnout a nenajdou mě při střídání. Tak jsem jenom ležel a kvůli zimě se stejně spát nedalo. Vystrašil mě nějaký velký pták, který potom s rachotem a pleskajícími křídly vyletěl ven do tmy. Neměl jsem ani baterku, abych si posvítil na hodinky, takže jsem nevěděl, kdy mě přijdou střídat. A ty dvě hodiny, co jsme měli na spánek, v nevytopené místnosti určené jako strážnice, se stejně usnout nedalo.

Venku je krásně, teplo a svítí slunce. Sedím doma a mám zas čas vzpomínat na vojnu. Jsem nezaměstnaný a tak mám dost času, abych tu něco zas napsal, co mi ještě zůstalo v mé stárnoucí hlavě. Snad už dneska nevyzradím žádné vojenské tajemství, když tu napíšu, že velitelem našeho útvaru, který měl krycí číslo 2478 posádka Slaný, byl major Vojtěch Gregor. Velitelem třetí baterie, kde jsem nastoupil a odsloužil si přijímač a vrátil se tam potom z péešky, byl kapitán Musílek, jeho zástupce nadporučík katolický. Potom jsem byl ale převelen k první baterii, kde byl naším velitelem nadporučík Jaroslav Kulhavý a jeho zástupce nadporučík Karabec. Ještě si pamatuju na kapitána Frajmana ze štábu. Ten chodil vždycky vzorně upravený, v rajtkách a vysokých botách, někdy nosil i rukavice. Potrpěl si na předpisové vystupování a dodržování řádů. Chodil na kontroly i mimo dobu zaměstnání a zavedl ranní a večerní troubení budíčku a večerky trubačem. Potom tam byl kapitán Kováč, to byl Slovák, měl už před penzí a mimo službu, v civilu se opíjel v místních hospodách. Provianťákovi jsme říkali major bandalír. Tlustý bumbrlíček, který se staral o kuchyň a vykrmení několika prasat v prasečáku v kasárnách. Na cvičení v zimě, když se nám ztratila polní kuchyň a kluci celý den nejedli a reptali hladem, uklidňoval je průpovídkou: Chlapci, přijedeme do kasáren, zabijeme vepře a bude nám dobře! Sám chodil na kontroly do kuchyně mužstva a kuchaři mu servírovali porce, na které neměl jako důstojník nárok. Ještě si pamatuju na vpředu už zmíněného kapitána dědu Fikara, který měl už před penzí a další typické postavičky známé podle jejich přezdívek. Ještě si vzpomínám na jednu příhodu, která se rozkřikla po kasárnách, ačkoli se oficiálně nesmělo o ní mluvit. Politrukem u našeho útvaru byl nějaký major Muller. Jednou se na delší dobu ztratil a nebylo ho nikde vidět. Snad to trvalo čtrnáct dní, či ještě déle. Nejprve se rozšířila zpráva, že politruk zmizel, že ho mohli snad unést nebo zavraždil špióni, Američané, nevědělo se, co se s ním stalo. Nepřišel ráno do zaměstnání a nikdo nevěděl, co s ním je. Bylo vyhlášeno pátrání. Teprve večer přišlo hlášení z města, ze služebny SNB (tehdejší policie), že byl u nich zadržen. Přihodila se mu totiž dost nemilá věc. Zašel večer v uniformě někde do vinárny, kde se nemístně opil, neví se, kde byl celou noc, ale ráno, když šli lidi do práce, pozorovali ho z mostu v centru města, jak dole soudruh major v uniformě se staženými kalhotami si ve vodě umývá posraný zadek a snaží se vytřepal z kalhot zbytky hnědé hmoty a vyplavit je vodou. Lidé se začali srocovat na mostě, až si toho všiml jeden příslušník VB a majora odvedl na služebnu. Teprve po jeho vystřízlivění ho propustili a došlo hlášení (diskrétně) na velení útvaru. Ale nějak se to neutajilo a začalo se o tom mluvit mezi vojáky. Major se potom nejméně 14 dní neukázal. Dostal prý domácí vězení. Byl to zástupce velitele pro věci politické, který byl zodpovědný za propagandu a vyučoval politické školení, takzvané PŠM.

Po příjezdu do kasáren pokračoval zas běžný vojenský život, služby, zaměstnání, podle programu, který se vyvěšoval na celý týden na tabuli u dozorčího. někdy zpestřený poplachy a i výjezdy do palpostů v okolí Slaného. Tyto byly ale jenom záložní, cvičné. V případě války by se vyjíždělo do jiných míst. Ty byly ale tajné. Po najetí do palpostu se musely kanony odpojit od aut a rozmístit do kruhu, každý měl svůj sektor palby, spustit pomocí vysouvacích ramen a talířových zvedáků na zem a uvodorovnit. Stejně tak i ostatní doprovodné vozidla jako radiovozy, dálkoměry, radary a velitelské vozy se co nejrychleji musely uvést do bojového stavu, aby se mohlo hlásit: K palbě připraveno! My, obsluha sedící na kanonech, bedny s municí naskládané okolo kanonu, kabely napojené na SON a PUAZO, kanony uvodorovněné podle libely a hlavně nasměřované svými úhly tak, aby mířily do určeného bodu. To se sledovalo se stopkami v ruce a když se to nestihlo v normě, opakovalo se to znovu, dokud to nebylo dobré. Bylo to unavující a namáhavé, někdy mrzly ruce, nohy, bolela páteř při sundávání a nakládání těžkých beden se střelivem z auta a zase zpátky. V bedně s úchyty na okrajích byl zásobník s pěti náboji ráže 57 mm a ta vážila asi 30 kilo. Od té doby mám též potíže s plotýnkami a s páteří a ještě se mi to potom zhoršilo, když jsem musel ve stolárně ve Válcovnách plechu, kde jsem byl zaměstnaný, skládat těžké silné fošny a trámy z vagonů, nebo je vynášet ze sklepa, kde se sušily. Ale stěžovat jsem si nemohl. Byl jsem přece lékařsky uznán schopen vojenské služby. Ještě dlouho po vojně, když už jsem děla ve stolárně, jsem si při sprchování po šichtě vzpomínal na to, jak jsem se po dvou měsících pobytu na Felbabce a ještě několika týdnech potom, poprvé dostal pod sprchu. Koupat se tam nedalo kde, mrzlo a měl jsem na sobě pořád spodní prádlo, spodky, triko a vojenské trenýrky. Snad jsem si je i vyměnil za čisté, vyprané u staršiny, když se měnilo prádlo, la na naší umývárně tekla jenom studená voda a snad to byla i náhoda, že když se šla naše rota sprchovat dolů do sprch ve sklepě, což bylo jednou týdně a muselo to vyjít v rozkaze, měl jsem vždycky nějakou službu. Až jednou v únoru byly velké mrazy a my, vojáci jsme byli vyslání do Slaného, do nějaké fabriky, abychom tam vykládali zamrzlé vagony s uhlím. Bylo to pozdě večer a potom celou noc a v nějakých šatnách jsme tam čekali až přivezou další vlak. Bylo trochu času a byly tam sprchy s teplou vodou. Tak jsem ze sebe rychle svlékl tu spoustu oblečení, co jsem měl v tom mrazu na sobě a vlezl pod horkou sprchu. Dodnes si na ten pocit vzpomínám. Po odmočení se ze mě odlupovaly kusy kůže. Něco jako po spálení sluncem, když se slupuje stará vrstva. Ale to se mi slupovaly celé pláty i z nohou a rukou. Pořádně jsem se tam tenkrát vypařil v horké vodě a bylo to nádherné. Po celý čas více jak dvou měsíců jsem chodil pořád navlečený, bylo zima, tak jsem se nesvlékal, ani v noci, a nebyl jsem ani špinavý, ani se nezapotil. Ale ani jsem moc nesmrděl. Kůže byla suchá, jenom jaksi zhrublá, jakoby zrohovatělá. Ještě dlouho potom jsem si při sprchování na to vzpomínal.

Když začal padat první sníh, chodil jsem se samopalem osmapadesátkou po okolních lesích ve vojenském prostoru, kde byl civilistům vstup zakázán. Bylo tam dost srnců, zajíců a viděl jsem i jeleny a divoká prasata. chodili až na velkou louku u našeho areálu. Měl jsem svých pár ostrých a někdy jsem měl samopal i nabitý. Žahour většinou rád seděl doma, tak jsem chodil i dál do lesa až za několik kopců a údolí. Celý ten prostor měl rozlohu asi tak 10x5 kilometrů, většinou lesy a louky. Dělostřelecká střelnice. V zimě tam ale střílet nikdo nejezdil. Byl tenkrát krásný, slunečný podzim. Nikdy jsem nikoho nepotkal. Chodil jsem potichu a ostražitě jako indián. Jednou, když jsem v malém údolíčku stál pod stromy, slyšel jsem jakýsi sotva slyšitelný šelest, úplně slabounký a pravidelný. Otočil jsem se a uviděl na kopečku naproti asi 10 metrů ode mne v slunečním protisvětlu pasoucí se srnu. Krásně osvětlená zapadajícím sluncem mezi stromy. Samopal jsem měl už natažený, takže jsem ho jenom pomalu opřel o kmen buku vedle a odjistil páčku pojistky. Zamířil nad přední nohy, stála ke mně bokem ve vysoké trávě. Byla o něco výše, na kopečku, já dole. Opřel jsem se o strom a pomalu zmáčkl kohoutek. Ozvala se silná rána, srna udělala ještě skok dopředu, zaškubala sebou párkrát v trávě a zůstala ležet. Běžel jsem k ní a teprve teď jsem uviděl pár kroků od ní udiveně stát srnce, který se překvapeně díval na srnu a když uviděl mně, jenom se na mně díval, ani neutíkal, musel jsem ho odehnat. Srna se už nehýbala. Utekl jsem od ní a schoval se v lese asi 50 metrů daleko a čekal, co se bude dít. Výstřel bylo slyšet daleko a ve vesnici bydlel vojenský hajný a bylo tam i dost pomocníků VB. Ale nic se dlouho nedělo. Asi po půlhodině jsem se opatrně vrátil a odtáhl srnu do houští mezi nízké stromky a přikryl větvemi a listím A odešel do tábora. Žahourovi jsem řekl, že jsem střelil srnu a okamžitě jsem rozebral a vyčistil samopal i hlaveň do sucha, aby nebylo poznat, že se z něho střílelo. Večer, když se setmělo, šel jsem s nabitým samopalem pro ni. Bylo tma, ale místo jsem našel, přehodil si ji na ramena a šel opatrně do tábora. Srnu jsem odnes do sklepa v našem baráku. Byl tam malý sklípek s okýnkem a plechovými dveřmi, který nebyl zamčený. Tam jsem ji pověsil na jakési potrubí u stropu. Kapesním nožem jí uřezal hlavu, krev už moc netekla, byla už studená. Když jsem ji nesl, trochu krve mi nateklo po hřbetě na maskáče, tak jsem to potom smyl vodou. Druhý den ráno jsem ji rozřezal, vyndal střeva a vnitřnosti a stáhl z kůže. Potom jsem ji rozporcoval na díly. Dělal jsem to poprvé a všechno svým kapesním zavíracím nožem. Brousil jsem ho na kamenných schodech. Mířil jsem jí na komoru nad přední nohy, ale asi se lekla a poskočila dopředu, protože měla prostřelené břicho. Malou dírku, ale na druhé straně vytrženou díru s vyrvaným masem a střevy. Měl jsem totiž nožem nařezaný plášť kulky. Zářezy v plechu až do olověné výplně. Čtyři podélné řezy od špice jako když se loupe pomeranč. Plechový obal kulky se po nárazu na kost rozšklebí, deformuje, shrne z olověného jádra, to se rozplacatí a celé to trhá a rve maso a vytrhne velkou díru. Ale byla v vteřině mrtvá a neutekla mi. Střeva a hlavu jsem zakopal u plotu a přikryl betonovým kvádrem. Rozporcované nohy, žebra a maso jsem prosypal hodně solí a pepřem a naskládal do velké papírové krabice od margarinu. Protože už začalo mrznout, vynesl jsem ji na střechu a přes noc to zmrzlo. Napadal na ni sníh. Zbytek masa, srdce jsme pak vařili do guláše a polévek. Ale moc to nebylo dobré. Asi jsem to neuměl okořenit. Měli jsme jenom pepř a sůl. Všechno jsme stejně nemohli spotřebovat. Tak jsem tu zmrzlou krabici zabalil do papíru, ovázal špagátem, napsal adresu domů mámě do Řepišť a odnesl ji na poštu do nejbližší vesnice. Jmenovala se Rpety. Máma potom psala, že balík jim přišel za pár dní, ale měli ho někde v teple a maso rozmrzlo, ale krabice nepovolila. Ale maso doma snědli. Oni mi tam též poslali z domova balík, koláče a buchty a i náš foťák Ljubitěl, takže mám i pár fotek z té Felbabky. Poslal jsem ho zase domů a táta nechal udělat fotky. Balík z domova mi donesla listonoška až do tábora i dopisy mi tam došly. Napsal jsem jim domů adresu, na kterou mi to mají posílat. A tak nám tam ubíhal čas, bez buzerace a komandování. Večer jsem jenom hlásil telefonem, že se nic zvláštního nestalo a všechno je v pořádku. Na Štědrý den přijela z posádky z Jinců gazem jakási služba a přivezli nám řízek z kapra a bramborový salát a prý jak se tu máme, že ať nejsme smutní a podobné kecy. Mi to ale nijak nevadilo, neměl jsem žádné stesky po domově. Byl jsem rád, že nemusím být v kasárnách a líbil se mi ten zálesácký život a vydržel bych tam i do konce vojny. Většinou jsem se toulal se samopalem po lese a v okolí. Srny jsem už nestřílel. Co bych s masem dělal? Prožili jsme tam i silvestr 1963. Když napadl sníh, museli jsme nadělat stopy okolo plotu, jako že tam obcházíme. Ale nikdy žádná kontrola nepřišla. Až někdy koncem ledna pro nás přijeli ze Slaného a vystřídali nás další dva z naší posádky. Tak jsme odjeli do kasáren. Ale na Felbabku rád vzpomínám. Byl to krátký čas, kdy jsem si žil svobodně, bez komanda nadřízených a ani jsem nemusel pracovat jako v civilu. Ještě i po vojně na šichtě jsem na ten pobyt tam vzpomínal. Potom jsem už musel po celou dlouhou dobu až do svého propuštění z práce v roce 1998 pořád makat a neměl žádný volný čas jako tenkrát tam.

Nějak začátkem prosince 1963 vyšlo v rozkaze, že já a můj voják z družstva Jiří Žahour odjedeme do vojenského prostoru v Jincích do osady Felbabka jako ochrana objektu. Tam, kde jsme byli ubytováni už když jsme dělali ostré střelby z poddůstojnické školy. Tak jsme si sbalili své věci,  všechno do velké polní i své samopaly a v pondělí nás tam gazem odvezli. Vzal jsem si i pár ostrých patron co jsem měl načerno ušetřené od střeleb. Oficiálně nám žádné náboje nedali. V tom areálu u osady Felbabka jsme byli ubytováni my dva v malé místnosti v budově, kde přes léto bývali asi oficíři od jednotek, co tam jezdily střílet. V přístavku u krátké chodbičky bylo dřevo a uhlí a měli jsme tam malý litinový pecek, dvě postele, stůl a dvě židle a telefon do posádky v Jincích. každý večer po rozkaze jsme museli telefonovat, že se nic nestalo. Dali nám reluty, peníze na stravu a museli jsme si sami vařit. Naším úkolem bylo nepravidelně obcházet celý rozlehlý areál budov, který byl oplocený a hlídat, aby tam nikdo nevnikl. Ve vesnici se vědělo, že to tam hlídají vojáci se samopaly, tak si nikdo neměl odvahu se tam dostat. Ten Žahour byl voják prvního ročníku odněkud ze západních Čech a byl prý už zavřený v base, protože s partou vykrádali chaty. Ale jinak to byl hodný kluk, trochu zanedbaný a primitivní, nedalo se s ním diskutovat o složitějších věcech. Ale asi byl z basy naučený poslouchat, takže na vojně to pro něho bylo už lepší a byl rád, že se má se mnou dobře. Neměl jsem s ním problémy, udělal, co jsem mu nařídil. A prožili jsme tam více jak dva měsíce sami. Do vesnice to bylo kousek, byl tam i obchod a hospůdka, tam jsme si nakupovali jídlo a párkrát jsem byl večer i v hospodě. Ale vždycky jeden musel být u telefonu, takže jsme nemohli jít ven oba najednou. Neměli jsme ani rádio, i když tam byla zásuvka a svítila žárovka. Ještě dnes, téměř po 40 letech si dovedu vybavit tu atmosféru, jak jsme seděli večer na postelích, topilo se v pecku, dělali si na víčku od ešusu bramborové placky a venku fučel vítr mezi stromy v lese. Byl to romantický, zálesácký život. V obchodě i v hospodě už nás znali, byl jsem tam párkrát, ale nemoh jsem tam sedět moc dlouho a tenkrát jsem nebyl zvyklý moc pít, tak jedno pivo a šel jsem domů. Jednou mě rozbolel zub, tak jsem jel autobusem do nejbližšího města k zubaři. Musel jsem to předem nahlásit dozorčímu v Jincích. V čekárně se mi moc líbila jedna maminka s dítětem. Krásná, baculatá, sexy. A dost vstřícně se též na mě dívala a neuhla očima, když jsem se na ní díval. Byl jsem tam v maskáčích, nic jiného jsem nenosil. Tento rok bylo na podzim hodně myší. Když jsem šel zpátky po strništi, jenom se to jimi hemžilo. Jednou zase jsem se vracel z lesa naproti našeho areálu a viděl že brána byla otevřená a vojáci něco nakládali na vétřiesku z budovy. Šel jsem tam, ale oni si mě ani nevšímali. Nic mi předtím nehlásili, ani se nepředstavili. Teprve nějaký kapitán mi potom řekl, že si přijeli pro nějaké věci, že jsou z posádky z Jinců. Nevěděl jsem, co mám dělat. Měl jsem hlídat celý areál, ale neměl jsem právo legitimovat kapitána. Co kdyby to byli převlečení zloději nebo záškodníci. Zapsal jsem si číslo auta a volal do posádky. Tam nic nevěděli. Teprve po delším shánění mi řekli, že je to v pořádku, že tam nějaký důstojník odjel. Mohl jsem mít kvůli tomu i problém. Žahour zatím seděl doma a o ničem nevěděl. Náš objekt jsme měli obcházet celý, podél plotu, nepravidelně i v noci, ale ani jednou jsme to neobcházeli. Normálně jsme spali. Pod dekami na postelích, oblečeni ve vatovaných vložkách do maskáčů. K ránu už byla zima, mrzlo a v pecku vyhaslo. Ráno se muselo zatopit a vařili jsme si oběd. Koupil jsem sáček rýže a protože jsem ji nikdy nevařil, nasypal jsem ji do hrnce a zalil vodou. Potom jsme se divili, když to vodou nabobtnalo a začalo se zvětšovat a lezlo ven z hrnce, jako v pohádku Hrnečku, vař. Ale vždycky jsme něco uvařili a co se uvařilo, to se i snědlo. S vařením jsem neměl zkušenosti, doma mě to nezajímalo, vařila nám máma. Tak jsme tam celkem spokojeně vegetovali. Dodnes si vzpomínám na ten typický vojenský smrad desinfekčních prostředků, jaký byl cítit ve všech skladech materiálu, dek, košil, celt, maskáčů a všeho ostatního. Nevím, co bylo v ostatních budovách a místnostech, byly zamčené a na dveřích pečetě. Otisk vojenského lvíčka s číslem do plastelíny. Nedovřeným oknem jsem se dostal jenom do dřevěné budovy, kde bylo ošetřovna. Ale mimo několika obvazů a skleniček s tinkturou v zásuvce tam nebylo nic na ukradení. Ještě dnes, kdy to tu píšu, se mi vybavujou před očima ty budovy, jejich rozmístění i celé okolí, co kde bylo, i ta podzimní atmosféra a pocity, i když jsem si celé roky na to nevzpomněl. Ale teď si při tom psaní na to zase vzpomínám a vybavují se mi další a další podrobnosti, které byly celou tu dobu ukryty někde v mozku.

Další můj zážitek, který jsem měl na bráně, při službě D.K.V., byl též nějak na podzim, datum si už nepamatuju. Už předem se vědělo, že k nám do kasáren do Slaného má přijet maršál Sovětského svazu Moskalenko. A já měl zrovna službu. Všichni lampasáci byli vystrašení a poschovávaní, jenom já stál napulírovaný ve vycházkovém před bránou. Přijela celá řada aut, šestsettrojek a dalších přepychových značek, z nich vystupovali různí naši i ruští oficíři vysokých šarží a hrnuli se k bráně. Já ale sledoval jenom toho malého dědka v tmavozeleném dlouhém mantlu, který měl na ramenou ohromné nárameníky a na nich zlaté hvězdy jako dlaň a ohromnou, snad půlmetrovou brigadýrku na hlavě. Napochodoval jsem pořadovým krokem před něho, zasalutoval a hlásil: Soudruhu maršále dozorčí kontroly u vchodu svobodník Řeha. On si mě ani skoro nevšiml, zasalutoval a hrnul se s ostatními do kasáren. V důstojnické jídelně v budově štábu byla potom hostina. Číšníci tam nosili pečená selátka a krabice různých západních druhů kořalek. Jak potom odjížděli to nevím, protože mi v 5 hodin skončila služba. Ale prý pro ně museli jejich šoféři přijet až před vchod jídelny a pomáhat jim do aut. Druhý den byla potom vojenská přehlídka na náměstí. Maršál stál na tribuně, ale moc jsme ho nezajímali. Prý měl potom zájem o naše děvočky v hotelu, kde byl ubytovaný, a které mu hostitelé obstarali. Přitom měl dědek okolo 70 roků V té důstojnické jídelně jsem měl též párkrát službu. Chodili tam na obědy oficíři ze štábu. Měli stravenky a služba ve vycházkovém oblečení jim servírovala jídlo na stůl, podle toho, co si vybrali z jídelníčku. Tam byla dobrá služba, v noci jsem se vyspal. Ale služby dozorčího, nebo stráže byly horší. Též se chodilo v 5 hodin ráno škrábat brambory. To jsem jsem zažil párkrát už jako vojín a potom i v péešce. Teď jako poddůstojník jsem to měl na povel. Lidi na brambory byli určeni den předem v rozkaze, který se četl po skončení zaměstnání po páté hodině. Ráno, ještě před budíčkem, za tmy, je dozorčí vzbudil, oblékli se a šlo se dolů do sklepa u kuchyně. Tam byly dva nebo tři pytle brambor, každý měl svůj kapesní nůž a do 7 hodin, do snídaně, musely být plné dva kotle oškrábaných brambor, které se vařily k obědu. Někomu to nešlo, okrávali toho moc a byl velký odpad, potom zas toho bylo málo v kotli. Jako poddůstojník jsem sice škrábat nemusel, ale škrábal jsem s nima. Nejhorší bylo to vstávání, zvláště v zimě. Když jsem měl směnu dozorčího v kuchyni, bylo to lepší. Odpoledne po nástupu do služby jsem vyfasoval od provianťáka ze skladu podle rozpisu, podle toho, co bylo ten den k večeři a druhý den k snídani a obědu, potraviny a ty potom vydal kuchařům. V kuchyni jsem dohlížel na práci pomocníků, směny, která topila uhlím pod kotly, umývala kotly a nádobí, vytírala podlahu a odpoledne jsem to všechno čisté a podle seznamu předal tomu, kdo nastoupil službu po mně. Též jsem musel kontrolovat počty lidí, nahlášených ten den na stravu podle listů z jednotlivých rot, aby kuchaři věděli, kolik toho mají navařit. Kolik měli nahlášeno, tolik jim vydali a počítali si to. Ale stejně tam chodili někteří lampasáci načerno, aby ušetřili a kuchaři jim jídlo vydali. A ti, kteří měli zrovna služby a byli zapsáni ve stavu, tam chodili též. V sobotu odpoledne se už večeře nevydávaly, už u oběda se fasovala takzvaná studená strava. Většinou chleba a nějaká konzerva z enzetu s prošlou lhůtou spotřeby, nebo kus salámu či špeku. V konzervách býval většinou sýr, který kluci nechtěli a dávali mi je, měl jsem jich plno ve skřínce a potom jsem je dal tátovi, když za mnou přijel.

Mezi těmi mými šoféry, které jsem měl v přijímači, bylo i pár kluků od nás z Frýdecka. Některé si ještě pamatuju jmény, mluvili naším dialektem a pár bylo někde až od Těšína a mluvili "po našimu". Když jsme pochodovali, zpívala se písnička Okolo Frýdku cestička a asi jsem jim i trošku nadržoval. Nakonec když už ten kurs šoférů skončil a rozdělili je k bateriím jako řidiče tater, tahačů kanonů nebo k jiným autům, dostal jsem i já své družstvo a kanon i svého šoféra. Nevím, zda to byla náhoda, nebo pro mě už nic lepšího nezůstalo, ale dostal jsem samé exoty. Takže moje družstvo bylo vždycky mezi posledními. Vždycky jsme byli jenom nějak tak v záloze, moc se s námi neukazovali a byli jsme tak nějak jenom do počtu. Mělo to i své výhody, protože nás posílali na různé akce a práce mimo posádku a s kanonem jsme vyjížděli jenom na velké nácviky. Moji vojáci byli většinou už v civilu, před vojnou, různě trestáni, vězněni za krádeže, rvačky a jiné průšvihy, ale dalo se s nimi vyjít dobře. Věděl jsem, že s nimi moc nenadělám a při moji neprůbojné povaze jsem je ani nemohl moc buzerovat. Takže jsme jenom tak proplouvali a snažili se to přežít a nikdo od nás nic zvláštního nečekal. Snažili se nás vždycky někde uklidit, ať není průser. Ale drželi jsme pohromadě a oni mě snad i měli trochu rádi. Na našem nákladním autě jsme měli stejně jako ostatní velkou dřevěnou bednu, zamčenou na zámek, kde byly různé náhradní díly a odkud se potom doplňovaly věci, pokud někomu chyběly. Nevím, jak se to stalo, ale v bedně potom bylo plno celt, ešusů, dek, masek a dokonce i kolo od auta a zvedák, kanystr a další věci. To bylo naše ušetřené. Když jsem šel do civilu, nechal jsem to tam našim klukům a mému nástupci. Většinou přidělovali moje vojáky do různých služeb, do stráží, směny v kuchyni, dozorčí baterie a jiné. Na jednu moji službu u hlavní brány si dobře pamatuju. Jak jsem si potom našel v kalendáři, bylo to 22. 11. 1963. Byl podzimní mlhavý den a já stál v dlouhém kopřiváku s pistolí na opasku na hlavní bráně do kasáren jako dozorčí kontroly u vchodu (D.K.V.). Měl jsem za úkol kontrolovat všechny, kdo tam procházejí. měli mi ukazovat průkazy (důstojníci), nebo vojáci vojenské knížky. Ale já jsem lampasákům salutoval, byly to vysoké šarže a znal jsem je od vidění. U nás bylo velitelství divize a bylo tam plno úředníků v hodnostech od majora výše, tak jsem se ani neodvážil je kontrolovat. Byli přece v uniformě. Ale prý by se mohl k nám vetřít i nepřátelský špion v uniformě. Bylo odpoledne a lampasáci okolo 4. hodiny odcházeli domů. Přišel tam k nám i kapitán Fikar. Tomu jsme říkali už děda Fikar, měl okolo 55 roků a říkal, že s námi půjde do civilu. Byl to dobrák, vysoko to nedotáhl a s vojáky rád kamarádsky pokecal. Jako jeden z mála nebyl komunista a říkalo se, že začínal sloužit ještě za první republiky. A ten nám přišel říct, že v Americe zastřelili prezidenta Kennedyho. Byl celý rozrušený a říkal, že má obavy, aby nevyhlásili pohotovost, že je to politická událost. Ale nic se nestalo, ani se o tom potom nezmínili při politickém školení PŠM.

Nějak v listopadu jsme se my, poddůstojníci, přestěhovali na poddůstojnickou světnici. Bylo to zavedeno u nás po příjezdu z manévrů v NDR, asi podle vzoru jejich Volksarmé. Nastěhovali nás, všechny velitele družstev do velké cimry, hned naproti hlavnímu schodišti ve třetím patře na začátku dlouhé chodby, na které byla rozmístěna naše baterie. U dveří naší cimry na chodbě byl stolek dozorčího. Tam jsem potom prožil i zbytek vojny, pokud jsem byl v kasárnách a z ní šel i do civilu. Pamatuju si ještě jména těch, co tam se mnou byli. Asi to nebude už nikoho zajímat, ale byli to: Milan Řeha, můj jmenovec z Ostravy, Bohdan Sehnal z Ostravy, Ondruš, Kareš, Biroš, Kaláb, Chovanec, Slivka, Krtička. Rajony na naší cimře i zatápění a nošení uhlí v uhláku ze sklepa dělali střídavě naši holubi, které určovali jejich velitelé družstev, my poddůstojníci. Okna naší cimry byly na východ, na cestu podél kasáren a na hlavní bránu a v dálce bylo vidět lampasácké sídliště. Kasárny byly postaveny ještě za první republiky, klasický styl budov, jaké stojí i v jiných městech po republice. Ještě dneska si živě vybavuju naše pohodové zimní večery na naší cimře, kdy hučel oheň v litinových kamnech, na nich se opékaly topinky ve víčku od ešusu na špeku, smrad propocených košil a onucí a vojenského eráru, jak jsem ležel na posteli a pokuřoval tabák ve své malé fajfce, v rohu hrál tranzistorák a kluci se bavili o ženských a zážitcích z vycházek a z civilu a čekali jsme, až se za dveřmi ozve řev dozorčího: Večerkááá! a mohli jsme zalehnout na slamníky na prostěradla pod zelené chlupaté vojenské deky. Slamníky se jednou za rok nacpávaly dovezenou slámou a jednou měsíčně se veku, místo rozcvičky provádělo klepání dek. A tak mi pomalu ubíhala vojna už ve funkci velitele družstva.

Myslím, že už to bylo nějak na konci přijímače, když jsem byl se svými vojáky na nějakém výcviku, snad jízdy mezi překážkami na letišti ve Slaném, které bylo na opačném konci města. Potom jsem je měl odvést do kasáren. Šlo se přes město a oni ještě nebyli venku z kasáren na vycházce. Nechal jsem se přemluvit a stavili jsme se v hospodě. Prý jenom na jedno. Ale potom se kluci rozjeli a prý: Soudruhu svobodníku, dejte si ještě jedno, a se mnou též a se mnou též a tak dále. Byla to strašná smršť. Nevím, v kolika hospodách jsme byli a jak mě dostali přes bránu do kasáren. Prý mne potom i nesli! Probudil jsem se až druhý den ráno na cimře, oblečený na posteli, vedle kýbl na blití. A ta strašná bolest hlavy. Celý den jsem nemohl ani vstát. Naštěstí byla neděle a moji kluci mi donesli v ešusu mlíko i snídani z jídelny na noční stolek a řekli našemu veliteli, že mám povolené volno, že jsem dlouho do noci pomáhal na letišti opravovat auto. Teprve po dalších dnech jsem se trochu vzpamatoval a dal do pořádku. Ale mám na to krutou vzpomínku. Byl to můj osobní rekord v pivech. Bylo prý jich asi patnáct a ani jsem se nepoblil. Dneska bych to už nezvládl. Nejstrašnější je vždycky to ráno. Prožil jsem potom ještě několik takových excesů, ale tenkrát to bylo asi nejhorší.

Konečně přišel den, kdy naši mazáci šli do civilu. Chodili už po kasárnách v civilu, jenom pár z nich co museli nasluhovat dny, které měli odsezené v base, domů ještě nešli. Jeden tak byl potom s námi ještě skoro měsíc. Potom nastal čas, kdy jsme byli v kasárnách sami, pár dní, jenom jeden ročník. A čekalo se na příjezd bažantů, nebo jak se u nás říkalo holubů. V té době vyšlo v rozkaze jmenování nás, co jsme měli péešku do hodnosti svobodníků. Ve vojenské knížce jsem si to našel, bylo to 1. října 1963. Tak jsme si našili červené pásky na nárameníky. Byli jsme rozděleni jako velitelé družstev k bateriím. Převzal jsem a podepsal odpovědnost za kanon a auto v autoparku a veškeré příslušenství. Byl jsem přidělen k třetí baterii. A potom už přišel den, kdy do kasáren nastoupili nováčci. Bylo to okolo 15. října, jak se každoročně nastupovalo. Nováčci měli zpočátku takzvaný přijímač, asi měsíc, kdy dostávali základní výcvik, největší buzeraci a potom po přísaze byli rozděleni do družstev po šesti lidech jako obsluhy ke kanonům. Když je přivezli do kasáren, byli jako obvykle ze všeho vyjevení, vyplašení noví holubi. Někteří ale už i přesto dost velcí frajeři. Nevím, zda se to zdálo jenom mi, ale nejvíc suverénní byli Pražáci. Už podle dialektu je bylo poznat a dávali to všem najevo. Dva nebo tři, které jsem dostal do své skupiny, mi posměšně dávali očima najevo, jak jsem proti nim zaostalý a jak mě musí poslouchat jenom proto, že jsem frajtr. Dostal jsem na starost skupinu asi třiceti budoucích šoférů k nákladním autům. Spal jsem s nim v jedné velké cimře. Moje postel jako velitele světnice byla hned u dveří naproti velkých litinových kamen, kde se topilo dřevem a uhlím. První den měli všechny věci přichystané na postelích. Učili jsme je s mým zástupcem, též frajtrem Krtičkou skládat věci do skříněk, stlát postele, zdravit nadřízené, ohlásit se při vstupu na cimru, velet Pozor! a podat hlášení při vstupu hodnostně vyššího, nástupy, pochodování a všechno ostatní, jak jsme se to učili v péešce. Totéž, co jsme zažívali my v minulém roce. Postupně jsme je učili pořadovou přípravu, cviky se zbraní, pochody, povely, nástupy. Nejdřív jsme jim to museli sami ukázat, předvést a potom kontrolovat jak to dělají a opravovat chyby a s těmi co to neuměli to opakovat, dokud to nebylo správně. Chodil jsem s nim ráno na rozcvičku, potom dolů do sklepa do jídelny na snídaně, obědy a večeře, nástupy před budovou, kontroly ustrojení, čistotu bot a ešusů, denní výcvik na buzerplace, kontrola rajonů, rozdělovat služby v kuchyni, úklid záchodů a chodeb a vůbec všechno, co musejí dělat holubi v přijímači. Protože jsem měl budoucí řidiče, kteří měli dost i vyučování na učebně, měl jsem v tu dobu volno. Dělal jsem s nimi jenom všeobecný základní výcvik. Též když potom měli praktické jízdy s auty po okolí po cestách, jezdil jsem s nimi, ale vždycky mě někde ve vesnici vysadili a když se po ujetí okruhu vraceli, vzali mě zpátky. Jezdili s nimi důstojníci, instruktoři jízdy. Na konci přijímače potom dělali zkoušky, řidičák na nákladní auta, který jim platil i v civilu. My protiletadlovci jsme měli auta Tatry 111 nebo V3S skříňové. Vybavuje se mi v hlavě spousta zážitků a příhod z té doby, jména vojáků, znovu vidím v duchu ty lidi, něco si přesně pamatuju, něco jsem už zapomněl. Ale nemůžu to všechno zapisovat, bylo by to pro toho, kdo to neprožil, asi nudné a tak to zůstane jenom v mojí hlavě a s ní to shnije v hrobě. Nevím, jak to je v tom mozku uspořádané, že něco si člověk pamatuje úplně přesně, třeba i bezvýznamné věci a jiné zapomene a nevybaví si je, ani když mu je jiní, kteří je zažili s ním, připomenou. Jak ta paměť funguje, jak přeskakujou elektrické impulzy mezi jednotlivým neurony a zda je tam všechno uschováno, co jsme prožili, proč si něco pamatujeme a něco už ne. To co tenkrát bylo dneska, ale co už nikdy nebude, co zůstalo jenom zlomkovitě v mozkových buňkách lidí, kteří to prožili a zmizí to s jejich smrtí. Tak se pokusím tu něco ještě zaznamenat, co mi zůstalo po těch letech v hlavě.

Byl krásný podzimní den, slunce, teplo. Konečně jsme se dali do pohybu. Museli jsme v boční ulici čekat, až na velkém prostranství na hlavní třídě nejdřív projedou tanky a další bojová technika různých armád. Teprve potom jsme jeli my, protiletadlovci. Naše sedmapadesátky a třicítky. To byly malé, dvouhlavňové kanony na obrněných podvozcích, které střílely dávkami ze zásobníků. Před tribunou jsme zaujali strnulý posed, vypjali hruď, samopaly na prsou a dali v pravo hleď nahoru na tribunu. Tam vysoko nad námi dlouhá řada vysokých potentátů v různých uniformách se zlatem se třpytícími nárameníky i civilistů. Ale nebyl čas si je prohlížet, jenom jsme projeli a zajeli zas do nějaké boční ulice. Na tribuně prý byl i náš prezident Antonín Novotný, Walter Ulbricht, Vladislav Gomulka i velitel varšavské smlouvy, maršál Grečko. Všude v ulicích plno diváků, mávali nám. Ale hned se jelo zpátky do našeho stanového tábora. Tam byl slavnostní oběd, dokonce z talířů ve velkém stanu. Všechno přesně klapalo s německou důkladností. Potom volno, kulturní program, družba. Rozdali nám jakési propagační brožurky a noviny, kde byly fotky vojáků všech zúčastněných armád, všechno ve čtyřjazyčném provedení, dokonce i krabičku cigaret, zvlášť k této příležitosti vyrobených. Jmenovaly se Kvarteto. Přivez jsem si je potom i domů. Též zvláštní velký odznak účastníka manévrů. Byly na něm vlajky čtyř států, čtyři zkřížené samopaly a nápisy "Klassenbruderschaft - Waffenbruderschaft", které jsme potom mohli nosit i na vycházkách. Já ho ale nenosil a možná že ho ještě někde  mám. Večer jsem musel zas překládat našim oficírům při jejich kšeftování a pivním sbratřování. Prodávalo se tam i německé pivo v kelímcích, tak jsem si ho též koupil za vyměněné marky. Večer bylo ve stanech i na uličkách elektrické osvětlení. Vojáci si vyměňovali navzájem své opaskové přezky, lodičky, odznaky a jiné drobné upomínky. Když jsme se pozdě večer vraceli uličkami s kolegou Hirjakem do našeho oddělení stanů, objevila se najednou proti nám skupina vysokých ruských oficírů. My byli bez čepic a opasků a měli už vypito pár piv. Ten s nejvyšší hodností, co měl největší brigadýrku (jako kolo od vozu) a široké červené lampasy na nás něco rusky zavolal, ale my dostali strach a skočili za nejbližší stan a utíkali, kličkovali mezi stany a schovali se v nějakém stanu. Ale nikdo nás nepronásledoval. Hirjak potom říkal, že to byl snad nějaký ruský generál, starý dědek s doprovodem, snad i maršál, co byl ve dne na tribuně. V noci jsem se zas moc nevyspal. Šel jsem spát až po půlnoci a bylo zima. Ráno snídaně, dali nám i balíčky jídla na cestu a jelo se domů. Okolo cesty z Drážďan až na hranice nám mávali a zdravili nás lidé, obyvatelé, staří i mladí i děti. Někdy se kolona zastavila a místní pionýři nám uvazovali své modré šátky, dávali vlaječky a různé upomínky. Byla to triumfální cesta. Lidé nám dávali najevo své sympatie, smáli se a snad to bylo i upřímné, některé holky nám psaly i adresy a s jednou jsem si potom i dopisoval. Též několik německých pionýrských šátků jsem potom měl ještě i dlouho doma. Měli jsme odkryté odplachtované korby aut, takže nás bylo vidět a bylo krásné slunečné počasí. Dokonce jsme si na našem autě vztyčili darovanou vlajku NDR s jejich znakem, kružítkem a kladivem a dojeli s ní až do kasáren. Byl to pro mě velký zážitek, na který dodnes vzpomínám. Lidé nám dávali najevo své sympatie, vypadalo to, že to je spontánní, nehrané. Na naší straně hranic si nás už nikdo nevšímal. Dojeli jsme domů a probíhal zase normální kasárenský život. naši mazáci se už chystali do civilu. Morálka byla dost uvolněná, měli to už za pár, zaměstnání už jenom formální, familierní chování, čekalo se jenom až už jim to padne. My budoucí poddůstojníci jsme spali na společné cimře, než budeme rozděleni na jednotlivé baterie.

Jednou jsem se ráno probudil a moje kanady, boty, co jsem měl pod postelí, tam nebyly. Byl jsem z toho nešťastný, protože kanady stály tenkrát asi 300 korun a já dostával měsíčně 70 korun žoldu. Musel jsem si poradit sám. Celý den jsem chodil jen v keckách, zelených plátěnkách, co jsme měli na tělocvik, a staršinovi tvrdil, že mám puchýř na noze a mám povolenou lehkou obuv, když jsem stál nastoupený u čtení rozkazu odpoledne po zaměstnání. A po večerce, když už snad všichni vojáci v naší budově spali, jsem šel v noční košili jako že na záchod. Dozorčí u stolku na konci chodby nebyl. Sešel jsem po schodech o jedno poschodí dolů a tam otevřel dveře jedné cimry, kde spali absolventi. To byli vysokoškoláci, kteří absolvovali jenom jednoroční presenční službu a dělali nám potom velitele, zástupce velitele čety. Byli to nováčci, kteří přišli do kasáren, vojenskou teorii se učili při studiu na svých školách. Byl jsem naboso a popadl první kanady z pod postele a tiše zase zavřel dveře. Nikdo mě neviděl. Na schodech jsem si kanady obul a šel nahoru. Tam mě ale zastavil dozorčí, jmenoval se Boček, velký frajer a důležitý náfuka. A že kde jsem byl a co jsem dole dělal, že to musí hlásit, pokud se zjistí, že se něco ztratilo během jeho služby. Nakonec mě pustil spát, ale pokud se něco ztratilo, že mě nahlásí. ráno jsem šel za naším skladníkem do kanceláře staršiny a že chci vyměnit kanady, že mě tlačí a on mi dal jiné. Nevím, jak to dopadlo u absolventů, oni byli u jiné jednotky a s námi neměli nic společného. Potom jsem si už až do odchodu mazáků své kanady na noc zamykal do své skřínky na skřínkárně, kde jsme měli své věci.

Všude bylo vyvěšeno heslo: Waffenbruderschaft - Klassenbruderschaft a vlajky všech zúčastněných států. Večer jsme měli volno, tak jsem se vydal na obhlídku do tábora vojáků Volksarme, našich hostitelů. Dal se s nimi do řeči a diskusi o poměrech v naší a jejich armádě, o hodnostním označení a uniformách, že já obdivuji německou armádu a myslím si, že jejich wehrmacht byl nejlepší armáda světa. Oni mi to ale vyvraceli, říkali že wehrmacht byl "schlecht", ale oni že jsou armáda lidová a socialistická a podobné kecy. Asi měli obavy z jejich politruka, který byl s nimi v uniformě hauptmanna. Ten mě potom pozval do jejich stanu, kde jsme se dívali na televizi a dal mi i kafe. O politice jsme už nediskutovali. Měl to asi v náplni práce, jako družbu mezi národy. Já vojín a on kapitán. Potom mě venku zastavil jeden oficír z naší posádky ze Slaného a protože viděl, že umím německy, zavedl mě k jejich autům. Tam jsem jim dělal tlumočníka. Měli tam na autech několik hliníkových sudů s českým pivem, které nakoupili a dovezli v proviantních autech a teď je prodávali za marky německým vojáků. Tenkrát byla jedna východoněmecká marka naše tři koruny. Naše pivo bylo v Německu dost vzácné, takže to byl dobrý kšeft. Vyměnil jsem si též svých pár korun za marky, ale nebylo tam nic co by se dalo koupit, někde do města jsme se nedostali. Vyměnil jsem si s jedním Němcem naši maskáčovou čepici za jejich lodičku a pár odznaků za německé. Mezi Němci se mi líbilo, byl jsem rád, že se můžu s nimi bavit německy. K Rusům a Polákům jsem nešel. Byli to velcí nacionalisté a Němce neměli rádi. Rusové tam byli jako páni a podle toho se i chovali. Němci je museli ve všem poslouchat a vše si nechat líbit. Když jsem potom byl poprvé, už jako civil v NDR na dovolené, divil jsem se, že v obchodech, kde stáli lidé ve frontě na nějaké zboží, přišel Rus v uniformě a šel hned k pultu a byl obsloužen. Ve frontě nestál. Taktéž i jinde, i v hospodě si dělali co chtěli. Bylo to vidět i v tom táboře, jak se chovali. Protože jsem uměl i rusky, chvilku jsem jim překládal. Rus chtěl od Němce pěkný zapalovač, tak ten mu ho dal a poníženě čekal, co mu Rus dá. Nebyl to dobrý kšeft a Rusi se na Němce dívali jako na Germánce. Chovali se povýšeně, byli tam pány. Za Poláky jsem též nešel, ti se považovali za nejlepší a při diskuzi nebylo bitvy, kterou by nevyhráli. Na světě není kdo lepší než oni. Ani nás Čechy nepovažovali za sobě rovné. Teprve pozdě v noci jsem se vrátil do naší, české, části tábora a zalehl v našem stanu na čistou postel pod deku po dvou dnech nevyspání. Spal jsem ve vatovaných vložkách do maskáčů a zima mi nebyla, i když bylo už září. Ráno, po umytí a oholení a snídani ve velkém stanu, jídelně (jedlo se pořád z našich ešusů), jsme nasedli na naše auta s kanony a jelo se na velkou přehlídku. Dojeli až někde na pokraj Drážďan a v nějaké ulici jsme zastavili a odplachtovali naše kanony a plachty i z aut a ochranné oblouky sundali domů, složili na korbu tak, aby nás bylo vidět sedící na lavicích na našich autech. Museli jsme umýt vodou a hadry kola našich zablácených aut i kanony. Vše se muselo očistit, lesknout, natřít naftou. Pucovali jsme to snad dvě hodiny. Potom jsme nasedli na lavičky a sedící v helmách jsme dali samopaly zavěšené na prsou do polohy jako k poctě zbraň. Když už jsme měli vyjet, přišel rozkaz, že všichni musíme vyndat ze samopalů jednu součástku, závoru závěru a odevzdat důstojníkům. Bez té závory totiž není samopal schopný vystřelit. Měli jsme totiž mít nasazeny zásobníky a naši milovaní vedoucí představitelé na tribuně se báli vlastních vojáků. Po přehlídce nám je zase rozdali zpátky.

My, absolventi péešky, jsme byli ubytováni společně na zvláštní světnici, ale byli jsme pořád ještě vojíni. Nepovýšili nás až do doby, kdy odejdou do civilu naši mazáci ze staršího ročníku. Ti tam byli až do konce září. Byli jsme formálně zařazeni mezi obsluhu kanonů do jejich družstev. Začalo se mluvit, že celý náš útvar má jet na velké, mezinárodní manévry do Německa. Bylo to sice vojenské tajemství a nesměli jsme o tom mluvit, ale lampasáci to asi vykecali doma, takže na zábavách a ve městě se holky vyptávaly vojáků, kdy už do toho Německa pojedou. Předtím jsme měli jakési shromáždění a instrukce celého pluku. Někde na velké louce jsme nastoupili seřazeni v řadách, naše osádky před svými kanony, poprvé jsem viděl i tanky a další vozidla celého pluku, co měly jet na cvičení. Přišli tam i s fanglí našeho pluku a mluvil jakýsi generál, plno oficírů a potom jsme před nimi pochodovali jako na přehlídce. Čistily se kanony, vše se dávalo do pořádku. Naše zeleně natřené kanony se natíraly hadry s naftou, aby se leskly, vše se pulírovalo. Už nepovolovali ani vycházky. A jednoho večera jsme nastoupili k autům. Své věci jsme měli už nabalené, velké polní v bednách na našich autech vedle beden se střelivem a zapřaženými zaplachtovanými kanony. Vyjel celý konvoj. Vpředu gazy s regulovčíky, kteří řídili na křižovatkách provoz a ukazovali směr, potom štábáky s důstojníky, proviantní auta se vším možným, saniťáci, naše baterie s kanony a další doprovod. Byla tma a mlha. Seděli jsme na lavicích pod plachtami a ani neviděli, kde jedeme. Přes hranice jsme projeli bez zastavení. Ani nevím, přes kterou celnici, závora zvednutá, celníci se dívali, jak projíždí dlouhá kolona. Jelo se celou noc a za svítání jsme dojeli někde do výcvikového prostoru u Drážďan. Borové lesíky, písčitá půda, vysoká tráva. Hned jsme zaujali palebné postavení, naše tři baterie na jakési pláni porostlé křovisky a vysokou trávou. Z dálky bylo slyšet typické hučení tankových motorů, ale nic jsme neviděli. Naši velitelé baterií dostávali zprávy vysílačkami a od nich potom velitelé děl. Měli jsme sledovat a zaměřovat nepřátelská letadla, které nad námi přelétávaly. Pár jich tam sice přeletělo, ale kluci byli unavení, nevyspaní, bylo to pro nás něco neobvyklého. Seděli jsme sice na kanonech a předstírali, že hlavněmi sledujeme cíl, ale jenom aby se otáčely za letadly. Nikdo to nekontroloval, asi na nás zapomněli. Tak jsme tam zůstali celý den. Dovezli nám jídlo, to bylo hlavní, jinak se nikdo o nás nezajímal. Všechen boj se odehrával někde daleko za obzorem. Slyšeli jsme jenom hukot tanků a střelbu samopalů. Ten typický zvuk tankových motorů si od té doby pamatuju a rozeznám ho na velkou dálku. Jednou, když jsem byl už dlouho doma v civilu, jsem poznal hukot tanků, když byla v Ostravě nějaká vojenská přehlídka, v květnu v roce 1975, poznal jsem je, když večer nacvičovali, až u nás doma v Řepištích, a to je asi 10 kilometrů. Když nastal večer a my, naše baterie, nedostala žádné rozkazy, nikdo se o nás nezajímal, tak se postavily jakési formální stráže okolo a ostatní, unavení zalezli pod plachty, kterými jsme přikrývali kanony za přesunu a pokoušel jsme se spát. Zima moc nebyla, bylo září a trochu jsme i chvílemi spali. Ráno vyšlo slunce a byl krásný, teplý podzimní den. Pamatuju si na ten zážitek, když se najednou na obloze objevila spousta helikoptér, snad desítky velkých výsadkových. Bylo jich plné nebe a strašný rachot. Jako velké kobylky někde z pravěku. Letěly nízko a někde za obzorem prý z nich těsně nad zemí vyskakovali vojáci jako výsadek. To jsme ale neviděli, jenom se potom říkali, že si jich pár polámalo ruce a nohy. Mluvilo se, že někde jinde se i několika sovětským výsadkářům v malé výšce neotevřely padáky, když skákali z letadel. Mrtvoly že naložili na nákladní auta a odvezli. Byl tam velký zmatek, nevěděli jsme, co máme dělat, na které letadla mířit, nikdo se o nás nestala. Konečně k večeru ohlásili konec a jelo se do tábora. Zapřáhli jsme kanony za auta a odjeli na nějakou velkou louku, kde stálo ve vyrovnaných řadách množství velkých vojenských stanů. Mezi nimi uličky a dlouhé ulice i malá prostranství. V každém stanu asi deset železných vojenských postelí, s matracemi a dekami. Museli si s tím dát ti vojáci tehdejší NDR dost práce. Ale bylo to perfektní. Byli jsme tam v oddělených prostorech tábora ubytováni vojáci z Německa, Polska, Maďarska, Rusové a my. Tenkrát jsem poprvé viděl uniformy jiných armád, tehdejší Varšavské smlouvy. Byly to první společné manévry.